Jihlavský vítěz ukazuje, jak se vyhnout poetizaci bídy

Blog Kamila Fily

Když trávíte čas s filmovými dokumenty, které se většinou věnují závažným věcem, jako jsou ekonomická krize, urbanistické kolapsy, války a genocidy, uvědomíte si, že většinu svého času v české kotlině žijete ve velkém klidu. Jistěže nás sužuje korupce a zabarikádování jednotlivých politických táborů, ale v zásadě se máme dobře.

Natočit film o tom, co je součástí tohoto „mít se dobře“, tj. pracovat na sobě a vydělávat, pak může otvírat oči víc, než když věnujete svůj čas a empatii „problémům třetího světa“. Problémy „prvního světa“ (toho civilizovaného a bohatého) totiž můžeme řešit lépe, ale hůře si jich všímáme, protože jsou pro nás kvůli každodenní rutině neviditelné. Snad to není příliš honosný úvod k českému soutěžnímu filmu Show! o dívčí kapele 5Angels. (Kdo z vás je zná, se teď samozřejmě stydí.) Zdá se totiž, že zpracovává naprosto efemérní téma výroby dětských hvězdiček, po nichž za pár let neštěkne ani komisař Rex.

Režisér Bohdan Bláhovec mohl snímek klidně pojmout jako apriorní polemiku a vytvořit obraz nelidského drilu raně náctiletých holek, které tatínek jedné z nich coby manažer cpe do televize, divadelních muzikálů a spolupráce s (post)normalizačními kreaturami typu Michala Davida, Karla Gotta či Filipa Renče. Na pilu šlo tlačit hodně, vlastně i lehounké přitlačení navíc by už stačilo k dostatečně démonické podívané. Show! ale využívá spíše možnosti být tichým pozorovatelem, kterému aktéři důvěřují. Nejde o hon na senzaci, ale prosté sledování v obyčejných situacích, vlastně většinou předtím, než nějaká show vůbec nastane.Tato dekonstrukce showmanství a hvězdnosti, kdy zjistíme, že dívenky, jež jsou součástí tohoto superkomerčního produktu, který nemá absolutně žádnou uměleckou, ale čistě tržní hodnotu, vydělávají měsíčně kolem šesti tisíc korun, vypovídá hlavně o tom, že v Česku showbyznys není velký byznys.

Máte jistě stotisícové investice, můžete si – jako hlavní manažer – pořídit velký rodinný dům s bazénem, ale ani po dosažení nejvyšších met (vlastní pořad v televizi, vlastní muzikál, videoklip v angličtině natáčený v Londýně) nejste společenská elita, nýbrž jen jakýsi trochu lépe oblékaný kolotočář. Na snímku Show! nejpříznačněji působí malá sebereflexe aktérů. Od dívek, které teprve vstupují do puberty a jsou z velké části nadšené, že se stávají hvězdami, něco takového čekat nemůžeme, ale právě jejich bezbrannost a nezkušenost umožňuje, aby celý podnik fungoval. Tragikomicky působí pouze otec manažer, který není schopný být tátou ani doma v soukromí, dojímá se nad každým úspěchem, leze do zadku kdekomu, a ustavičně všem hlídá image. Když ho rodiče ostatních dívek kritizují, že je na úspěch kapely příliš upnutý a snaží se holky vychovávat nad rámec běžného manažera, zjevně nechápe, co je mu vyčítáno.

U některých citlivějších diváků se možná navíc zapne i jejich „gaydar“ s podezřením, že zkrátka žádný dospělý „normální“ muž nemůže řešit to, co si mají dívky oblékat a jak se za každé okolnosti správně tvářit – nejde tu už jen o běžné projektování rodičovských ambicí do dětí, ale nahrává se tu i hypotéze, že si zde tatínek řeší něco víc; nad rámec profesionálních povinností. Zaznamenáme tu jediný druh uvědomění – i malé holky vědí, že jsou nahraditelné a pouhé součásti nějakého soukolí, a dovedou proto velmi dobře odlišit, že být s někým v kapele není totéž jako být s někým kamarádky. Proto slaví narozeniny odděleně, snaží se „vypínat“ mimo pódium a schválně nebýt výjimečné. Nejvzácnější jim je, když se konečně nemusí načančat a mohou vypadat neupraveně.

Po režisérovi Bohdanu Bláhovcovi bychom mohli chtít, aby se mu podařilo dotyčné dívky víc vyzpovídat a nefiltrovat vše jen přes onoho tatínka-manažera, aby do děje zapojil například i jeho manželku, případně se zaměřil také na fanynky kapely. V tu chvíli by také dokument vystoupil z žánru „nepovedené nebo nepoužité záběry ze zákulisí“, jaké podobné vykalkulované hudební skupiny beztak vydávají na DVD.

Ale je možné, že pro vytvoření dojmu „děláme o vás neutrální portrét“ nebylo možné být dostatečně investigativní. Vyplatí se každopádně sledovat až snímek doputuje na začátku příštího roku do vysílání České televize, jak tam bude použit. V jistém ohledu by totiž klidně mohl být prezentován nikoli jako „příběh marných nenaplnitelných snů“ či „českého upachtěného hraní si na Ameriku“, ale i jako příběh o tom, že musíte zkrátka hodně pracovat a rozdávání radosti jiným si nese stinné stránky. Přesně tak se asi chce podnikavý tatínek se svým zvěřincem chápat.


 

Velká noc

72minutový snímek Velká noc 30letého režiséra Petra Hátleho, který vyhrál soutěž televizní stanice HBO a nyní vyhrál českou sekci na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, však představuje velmi vyhraněný opak výše uvedeného trendu. Nestál sice mnoho (údajně kolem milionu a čtvrt korun), ale vypadá mnohem lépe než většina českých hraných filmů, jejichž průměrné rozpočty se pohybují kolem 30 milionů korun.Nárůst audiovizuální produkce v posledním desetiletí je daný hlavně zlevněním záznamových technologií, což vede k jisté formě filmové grafomanie a taky celkovému „zlevnění vzhledu“. Mnoho snímků hraných na festivalech dnes vypadá jako polotovary či - jak praví filmařská hantýrka - „hrubáky“. Estetika lo-fi a DoItYourself se natolik zavedla, že si už téměř neumíme představit myšlenkově nezávislý film natočený jinak než lacině.

Jeho vizualita se těžko popisuje – obrazy mají skvělé barvy a úžasnou atmosféru, v níž se mísí syrovost s hypnotičností. Ponoření do těchto obrazů vyvolává zvláštní cinefilní slast i niternou úzkost: ulice noční Prahy, Paříže či německého pohraničí nikdy nepůsobily tak krásně, ale i nebezpečně a bezútěšně. Ponor do života nespavců, kteří často ani nemají kde složit hlavu, nenabízí žádné okamžiky naděje či vykoupení.

Nenatáčelo se přitom na klasickou ani digitální filmovou kameru, ale na obyčejný fotoaparát, k němuž byly přidány speciální objektivy; scény kupodivu nebyly nijak uměle osvětlovány a finální vzhled se doladil až v postprodukci.

Hátleho Velká noc rozhodně není divácky vstřícný kousek a tuším, že odpovědné osoby v HBO musely být dost vyděšeny, když viděli, co jim tvůrci v průběhu jednoho roku nosí za ukázky. Snímek totiž netradičně balancuje na hraně mezi dokumentárním a hraným filmem, ale zbavuje se víceméně všech konvenčních záchytných bodů. Není tu žádný doprovodný komentář, postavy se nijak nepředstavují v podtitulcích ani se navzájem neoslovují jmény.

Neherci představují sebe samé v situacích, v nichž se každodenně nalézají, často ale bez interakce s dalšími lidmi - pocity vykořenosti a osamění nabývají fyzicky bolestného rázu. Kamera mnohdy nesnímá jejich obličeje, ale třeba jen jejich chůzi zpoza zad. Objevují se tu pouhé zárodky příběhů, ale nikdy se nevyklene žádný dramatický oblouk, osudové propojení jednotlivých osudů, nepřicházejí pointy.

Takto vystavěné dílo pochopitelně může leckoho provokovat a otravovat, protože se dozvídá zdánlivě velmi málo, tedy málo toho „prakticky“ využitelného – namísto toho jsme nuceni se napojovat na cizí bolest, bezúčelnost existence či zmar. Ve vyhraněném pojetí jde o jakousi „zážitkovou turistiku“, procházky městem s někým, koho za běžných okolností nechceme vidět, protože nám připomíná nelidskost současné velkoměstské civilizace.

Film navíc používá do ostrého kontrastu s ubohostí svých aktérů vznešenou vážnou hudbu, která jako by je měla povznést do jiné dimenze, ale nakonec klesá pod tíhou smutku. Těmto lidem nelze ani esteticky pomoci a možná je celá snaha estetizovat tuto hrůzu chybná a perverzní. Svou otevřeností zároveň film vybízí k mnoha úvahám nad tím, jak byl vytvořen, jak je možné proniknout k někomu tak blízko a tak na dno (když sledujete těhotnou narkomanku, jak si píchá v parku heroin do obou paží, vyvolává to až nutkání ke zvracení).

Nakonec ale dospíváme k tomu, že blíže k realitě jsme se v českém filmu dosud nedostali, což je zvláštní paradox, protože věci se k nám dostávají přes mnohonásobné formální a koncepční filtry. Postavy nikdo nezpovídá, ony samy se vyznávají jen zřídka a často pod vlivem alkoholu nebo drog, takže občas působí jako „špatní herci vlastního života“, kteří se snaží vypadat zajímavěji, ale nedovedou svou sebeprezentaci kontrolovat.

Zároveň je ale nikdo k ničemu neponouká a nedělá z nich atrakce k posměchu nebo odstrašující příklady. Velká noc se zdánlivě blíží projektům typu Katky od Heleny Třeštíkové, ale významově je odstupňovaná tak, aby nevytvářela nežádoucí dojem, že dotyčným lze pomoct a že by bylo lepší přestat je natáčet.

Chápu, že veškeré takové popisy nepůsobí zrovna atraktivně, odstup od postav je ledový jako počasí, v němž pomalu klopýtají, a nemusíme si nalhávat nic o tom, že HBO tento svůj ojedinělý počin bude nasazovat v hlavním vysílacím čase. Každopádně máme co do činění s ojedinělým dílem velkého filmařského citu, smyslu pro realitu (byť anebo právě proto, jak pečlivě jsou vybrány její útržky) a umělecké nekompromisnosti.

Z Hátleho by si měli brát příklad všichni ostatní filmaři, kteří se pokoušejí poetizovat bídu, ale jejich příliš měkký humanismus z nich nakonec dělá kýčaře. Na místě by mohlo být přirovnání k filmům rakouského drsoně Ulricha Seidla, ale mnohem spíše se svým pozorovatelstvím Hátle blíží argentinskému tvůrci Lisandru Alonsovi, jehož cílem není rozhořčovat publikum nad nespravedlivostí světa, ale mnohem spíše nás přenést do kůže někoho, s kým se většina z nás bude jen těžko identifikovat.

Abyste byli opravdu lidští, musíte být na začátku trochu tvrdší, hlavně na příliš zhýčkané publikum. Nejde o to odradit co nejvíce lidí od sledování, ale dát jim po těžce zkousnutelném a dezorientujícím začátku zažít něco, co doposud nemohli.

P. S. Recenze byla napsána dřív, než Velká noc získala v jihlavské soutěži hlavní cenu za český dokument roku. Lze očekávat, že polemiky o tom, zda si ji zasloužila, budou kolovat různými kanály ještě pár dní či týdnů, protože publikum se již při premiéře rozdělilo na tábory odpůrců a příznivců.

www.respekt.cz