Poslední dny křesťanství

Ivo Bystřičan na MFDF Ji.hlava představil první záběry z iráckého Erbílu, kde v improvizovaných uprchlických táborech žijí tisíce křesťanů usilujících o přesídlení do bezpečné Evropy. Co vše se za záběry ještě schovává?

Budím se hrůzou. Před přistáním v Istanbulu mám sen, že jsem doma na stole nechal záznamové karty do kamery. Procitám úplně a ne, není to sen. Zuřivě šátrám v batohu a ubezpečuji se, že jsem skutečně v průšvihu. Kde asi tak koupím tak skvělý malinkatý vynález, který pojme hodiny reflexe takzvané skutečnosti… tak malinký, že zůstává věčně zapomenutý? Ve výbušném Iráku, v okolí uprchlických táborů asi těžko. Natáčení je v tahu.

V Istanbulu na letišti jako zásahem shůry objevuji karty, byť třikrát předražené, jak velí duch orientálních trhovišť prolínající se i nazpět na pražské letiště. Tohle nás spojuje. Nadšený ze zachráněného natáčení kupuji placatku laciné whisky, však než tam doletím, vystřízlivím dvakrát. Budím se ale už za hodinu a něco, ještě trochu na šrot. Nenapadlo mě, jak blízko Irák je. Jsem tady rychleji než z Prahy u rodičů na slezské vesnici.

Ráno se vydáváme do uprchlických táborů v Erbílu. Je to metropole Kurdistánu, autonomní oblasti Iráku, která přijala křesťany uprchlé z okolních biblických území, jako je Ninive a další, jako tornádem napadených tzv. Islámským státem. Hned to ráno natrefím na tři obchody se špičkovým vybavením pro kamery a nejnovějšími technologiemi. I leštič bot na ulici jako bonus za dvě vyčištěné boty dává paměťovku jako dárek.

S kamerou nabitou kartami konečně pronikám do uprchlických táborů, které na sebe berou různé podoby. Jednou je to nedostavěný obchoďák, pak zas cosi jako park unimobuněk kolem kostela. Elektřina, voda, klimatizace, televizory, v rukou dětí tablety. Tohle že je neúnosná situace? Čistota, sucho, hygiena, jídlo. Je to nečekaně bohatý svět lepších čtvrtí a stejně tak lepších uprchlických táborů.

Zabere mi pár dní si uvědomit, že nekonečné čekání na smrt může mít i tuto podobu kulisy civilizačního nadstandardu. Po letech bombardování iráckých enkláv zprostředkovávaných televizí mám pocit, že kdo není na smrt vyhublý a oděný v posledním hadru, nemá ještě dostatečný nárok na pomoc, a já to přicházím s kamerou svým způsobem soudit.

„Přijde ti podstatné, jaké si kdo tváří tvář smrti zvládl ještě postavit kulisy?“ ptá se mě místní kněz. Trochu se stydím a zároveň myslím na to, jak došlo k tomu, že křesťanství opouští svou kolébku tak snadno, a co to vypovídá o naší civilizaci. Pere se ve mně paradoxní kombinace ateisty a zrozence křesťanské kultury, která, pravda, zformalizovala do ztracena. „To vy ale opouštíte biblickou půdu bez boje,“ trochu, vlastně naoko, se zlobím.

A on na to: „Jenže my poneseme svou víru kamkoli. Nezáleží na místě, nezáleží ani na Blízkém východě. Víra půjde s námi. Jenže, bratře, kam a co přinesete dneska vlastně vy?“