Poslední slovo Charlotty Garrigue Masarykové

Josef Císařovský o svém novém filmu Charlotta

Charlotta (Josef Císařovský)

O vzniku prvního samostatného československého státu jsem měl jen velmi chabé vědomosti. Jistě, stále dokola samý Masaryk a TGM a prezident osvoboditel a Tomáš Garrigue Masaryk atd. A najednou se z hlubin nepaměti vynoří jakási krásná charismatická madam a ukáže se, že kdyby srdnatému Moravákovi neřekla (lze si jen stěží představit, jakým způsobem asi) – tady budeš, sloužit budeš téhle zemi, žádná Amerika, nikam nejedeš – tak by možná republika zůstala jen snem v hlavách několika snílků a intelektuálů.

Pozoruhodné, velmi pozoruhodné na dívku narozenou v Brooklynu, kde se stavěly skvělé koráby, které křižovaly vody všech světových oceánů; velmi podivuhodné na ženu, která se mohla vrátit do své vlasti a nemusela tu v Mickiewiczově ulici živořit a hynout pod dohledem špiclů rakousko-uherské policie. Takže tedy – Charlotta, … žena vizionářka?!?

Zkrátka o existenci Charlotty Garrigue Masarykové jsem měl jen zkreslené povědomí jakéhosi strhaného šedivého stínu po boku TGM na sokolském sletu dvacátých let minulého století či tak něco.

Jenže jak řekl klasik vědecko-fantastické literatury Arthur Charles Clarke: „skutečnost je vždy mnohem podivuhodnější“.

Když mně paní doktorka historie Dagmar Hájková přinesla v čítárně Masarykova ústavu Charlottinu korespondenci, deníky a fotografie, zaujala mě tato poněkud enigmatická, téměř zapomenutá postava okamžitě. Třeba událostí, která se stala krátce poté, co se v Lipsku seznámila s Tomášem Masarykem. Mladý Masaryk se chystal vyznat Charlottě lásku (udělal bych to asi taky) na romantickém výletě (byla samozřejmě střežena bytnou), ale dřív než se k čemukoliv dostal, jeho bytná poněkud při těle sklouzla do vody a zmizela pod hladinou. Masaryk se srdnatě vrhl do vody, a tak začal několikaminutový boj nejprve o život milé bytné a nakonec i o jeho vlastní. Dobrý úvod na zvýšení kreditu u slečen i na začátek každé love story, že? V literatuře je tato příhoda líčena spíše jako úsměvná historka, ale ve skutečnosti tak úsměvná asi nebyla, když po ní Masaryk upadl do bezvědomí a několik dní musel zůstat doma. O klíčové pointě však literatura mlčí. Teprve po mnoha letech se o ní u příležitosti jakéhosi výročí zmínila až sama Charlotta a pro nás ji v dobovém tisku při rešerších novinových článků objevila autorka námětu Lenka Slívová. Charlotta totiž na hrdinný Tomášův čin zareagovala netradičně: „Nemyslete si, že mě to nějak ohromilo. To by udělal každý slušný člověk!“ 

A tak Charlottina reakce přiměla Masaryka přemýšlet. A mě vlastně také. Z jakého popudu jednáme v takových chvílích? Je to naše vrozená reakce, nebo to děláme hlavně proto, aby se nám dostalo uznání, abychom na někoho udělali dojem? Charlottina poznámka, možná trochu i koketní, ale spíše kritická, měla na TGM zásadní dopad („… byl jsem jako vyměněn“). Místo aby jí konečně vyznal lásku, ji totiž v následujících dnech rovnou požádal o ruku. Kromě nesporné fyzické krásy asi Masarykovi na Charlottě nejvíc imponovalo to, co by se dalo krátce shrnout slovy: ona nikdy nelže. Podivuhodné, že? Zejména v naší době, zmítané mediálními mystifikacemi, fake news a konspiračními teoriemi, kdy webově šířené lži ohlupují naše okolí a manipulují veřejným míněním. Možná právě proto se Masaryk později tak tvrdě pustil do boje o Rukopisy a při hilsneriádě. (A Charlotta pak zhnusenému Masarykovi dvakrát zabránila zmizet v Americe.)


Na začátku scénáře jsem si pošetile vysnil, že film otevřeme Masarykovou transatlantickou cestou za Charlottou na trase Hamburg – New York. Taková scéna samozřejmě vyžaduje dobovou loď a rozbouřené moře. Tedy nároky výrazně kolidující s reálnými možnostmi českého dokumentu.       

Scénář tedy předepisuje zrezivělé lodní zábradlí, kterého se, cituji: TGM junior pevně přidržuje … na povážlivě se naklánějící lodi brázdící zimní Atlantik. (Parník Herder, na kterém plul Masaryk, se krátce nato potopil) Čtenáři zcela jistě tuší, že pravděpodobnost každého filmu je založena na obtížném, až nesnesitelném puntičkářství a nechutném pedantismu režiséra. Pro mě dodnes nepochopitelným řízením štěstěny jsme nakonec v Cuxhavenu našli fotografii parníku, který svou zrezivělostí aspoň přibližně odpovídal scenáristické vizi. Pamatoval sice jen druhou světovou válku, ale byl stavěn podle plánů z přelomu 19. a 20. století. Jenže s kapitánem nešlo hnout ohledně termínu cesty. Zatímco Masaryk se nalodil na Herder už v únoru, kapitán Elbe byl ochoten opustit doky až začátkem dubna. Nezbylo než s napětím sledovat předpověď počasí pro Cuxhaven, kde Elbe kotvila. Ještě celý březen Norové slibovali ostrý vítr a zataženo. Ale zcizování českých dětí jim jde o něco lépe.

Severní ledový oceán z pozice své nevyzpytatelné pověsti si s námi roztomile pohrál. Zatímco se scénář oddával představě mračného nebe, vlnobití a temné dramatické atmosféry, oceán se ten den zalil zářivým slunečním světlem a na moři se nehnula ani vlnka. A když jsem poprvé stanul před parníkem Elbe, podlomila se mi kolena. Vidina rzi a kovu rozežraného mořskou solí se rozplynula jako dým bramborové natě. Parník celý březen s láskou natíraný hýřil všemi barvami jako cirkusové šapitó: ostře červenou, kýčovitě žlutou a křiklavě zelenou. Kapitán chtěl samozřejmě parník před vlastním natáčením patřičně vymódit. A ti ostřílení mořští vlci na palubě se severoněmecky (tedy nesrozumitelně) pochechtávali a brblali cosi o kachňáku. Komičtější kontrast s původní představou si lze jen těžko představit. Nyní se to dá již s lehkou nadsázkou odlehčit, ale těžší depku z natáčení jsem snad ještě nezažil.

Když si spočtete náklady na jednodenní pronájem parníku, cestu z Prahy do Cuxhavenu a zpět pro pětičlenný štáb, ubytování a diety, je vám celkem jasné, že takovou šanci už podruhé nedostanete. S trpce nasládlým úsměvem jsem se pustil do natáčení. Marně na horizontu vyhlížíte rychlý nástup mračen celkem obvyklý v těchto zeměpisných končinách. Nic takového, nebe jako šmolka, azurová atmosféra Benátek nás vlídně doprovázela celou cestu. 

Nezbylo než si po návratu do Prahy zanotovat starou známou: With a little help from my friends… takže díky, dobří animátoři Grafického oddělení České televize!


Stopáž: 67´
Producenti: ČT, Česko-německý fond budoucnosti, Synergia Film
Scénář a režie: Josef Císařovský





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revuePtát se po tom, kde jednou skončímeFilmová dílna pro seniory spolku Inventura pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové dokončuje hodinový film Stopa v hlavě, ve kterém samy seniorské filmařky se svými ručními kamerami přemýšlejí o tom, jak se život starého člověka promění, když začne být závislý na druhých. Jaké kompromisy musí on a jeho okolí podstupovat? A je možné žít i bez velkých osobních obětí zbytku rodiny i nadále důstojně?Tereza Daniell Adámková
F3.0FREMJak se natáčí film v Antarktidě? Je možné se dostat do hlavy umělé inteligence? A co to je GAI? To vše popisuje dokumentaristka Viera Čákanyová v textu o svém novém filmu FREM v dok.revue.Viera Čákanyová
F2.0Cesta k filmu Efekt VašulkaIslandská režisérka Hrafnhildur Gunnarsdóttir popisuje pro dok.revue, jak vznikal její celovečerní dokument Efekt Vašulka o zakladatelích světového videoartu, manželech Steině a Woodym Vašulkových. Snímek s českou koprodukcí má v Ji.hlavě svou mezinárodní premiéru. Promítne se dnes od 18 hodin v kině Dělnický dům.Hrafnhildur Gunnarsdóttir
4.19Tady Havel, slyšíte mě?Jaké byly poslední dva roky života Václava Havla? Dokumentarista Petr Jančárek přibližuje svůj chystaný dokument o sklonku Havlova života, jehož část v pracovní verzi promítne MFDF Ji.hlava v sekci Studio 89, věnované reflexi letošního výročí tak zvané sametové revoluce.Petr Jančárek
3.19Rekviem za konec fosilní éryDokumentarista Jindřich Andrš, známý díky svému krátkému filmu Poslední šichta Tomáše Hisema, jenž získal zvláštní uznání na MFDF Ji.hlava v roce 2017, připravuje svůj celovečerní debut Nová šichta. Ten na jeho úspěšný krátký dokument navazuje a sleduje horníka Tomáše, který si po zavření dolu musí jít hledat jinou práci. Uspěje? Andrš popisuje svůj chystaný snímek, kterým by rád vzdal hold již mizející době fosilní.Jindřich Andrš
F4.0Sametová FAMUVizuální umělkyně Lea Petříková píše o filmu Sametová FAMU, jenž nabízí pohled na revoluční události roku 1989 perspektivou FAMU. Snímek uvádí ji.hlavský festival dnes v 10 hodin v Horáckém divadle.Lea Petříková
dok.revueLet vinyRežisérka Tereza Tara představuje svůj nový, osobně laděný celovečerní dokument Let viny, který připravuje už deset let.Tereza Tara
F1.0O nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Snímek bude promítnut dnes ve 22:30 v DKO I.Barbora Jíchová Tyson
F5.0Dunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David Butula
6.18Ako som sa stala partizánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková o svém připravovaném filmu Ako samo sa stala partizánkouVera Lacková

starší články

.DOK.REVUE
10. 09. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl