Potřebovali jsme povolení i kvůli záběru na velblouda

Rozhovor s Radimem Špačkem o filmu Incoming, v němž zkoumá práci českého Provinčního rekonstrukčního týmu v Afghánistánu. Diskuze o tom, jak probíhalo natáčení v nehostinných podmínkách a jak činnost týmu zpětně hodnotí.

Ve svých dřívějších filmech jste často experimentoval s dokumentární formou. Vaše rané snímky propojují dokumentární a hrané prvky, Bezesné noci jste natočil ve stylu direct cinema a i vaše televizní dokumenty bývají formálně neotřelé. Tentokrát jste však vytvořil poměrně tradiční dokument s mluvícími hlavami a pár akčními záběry. Byla to pro vás nová zkušenost?

Mně osobně dokumenty s mluvícími hlavami vůbec nevadí, samozřejmě za předpokladu, že mají ty mluvící hlavy co říct. Teď jsem pro Čestmíra Kopeckého dokončil snímek o smyslu a poslání veřejnoprávní televize Pod dlažbou je pláž, v němž jsou padesát minut jenom mluvící hlavy, a nemyslím si, že by to vzhledem ke zvolenému tématu vadilo. 

Na začátku panovaly v Afghánistánu velké organizační zmatky, nikdo z vojáků ani civilistů se s námi nechtěl bavit. Na sebevětší banalitu jsme potřebovali povolení od vojáků, hádali jsme se s nimi i kvůli blbému záběru na velblouda. A i když se situace postupně zlepšila, pořád jsme si řadu věcí nemohli dovolit. Chtěl jsem hlavně ukázat, jak se cítí lidé, kteří pracují v takto nehostinných podmínkách. Navíc afghánská scenérie a atmosféra válečného konfliktu mi připadaly natolik poutavé, že jsem neměl potřebu obohacovat film o nějaké experimenty. Jsem si však vědom limitů snímku, rozhodně jsem se nechtěl vyjadřovat ke všemu. Další projekt, který plánuji v Afghánistánu natočit, má poněkud větší ambice.

O jaký projekt se jedná?

Při jedné z návštěv Kábulu jsme se dozvěděli, že se nedaleko od města nachází velké naleziště mědi, jež si najala jedna čínská firma na 30 let. Afghánští archeologové se v něm snaží odkrývat památky, jež sahají až do předislámské éry. Zároveň tam pro ně pracuje skupina místních kopáčů, kteří se musejí vyrovnat s dost špatnými bezpečnostními podmínkami. Tuto situaci bych chtěl zachytit v dokumentu, který se bude pravděpodobně jmenovat Měděná hora. Neměl by to být film jen o archeologii, chci, aby vypovídal o minulosti země i o současném Afghánistánu. Incoming byl ve srovnání s tímto projektem jen taková přípravka.

Zkušenost s natáčením v prostředí zmítaném válkou máte již z hraného filmu Mladí muži poznávají svět, který se odehrával ve válečném Sarajevu. Co tyto zážitky spojovalo?

Mnoho věcí. Jednalo se sice o odlišný druh války, ale pocity jsem zažíval podobné. Atmosféra strachu, neustálá přítomnost nebezpečí, nehostinné prostředí, to všechno měly obě situace společné. V Afghánistánu jsem se přece jen cítil bezpečněji, protože jsme byli pod ochranou armády, na druhou stranu jsme kvůli tomu byli pořád pod dohledem, a nemohli jsme bez souhlasu vojáků ani vystoupit z auta. Musím ovšem přiznat, že mě nebezpečné situace vždy lákaly a jsem svým způsobem rád, že jsem si válečnou zkušenost zopakoval. Jednak mě to stimuluje k větší kreativitě, a hlavně vám takové zážitky vždy otevřou oči. Teprve na místě konfliktu si člověk uvědomí, že daná realita vypadá jinak, než jak nám ji servírují média. Čím hlouběji jsem se situací v Afghánistánu zabýval, tím víc jsem pochyboval, zda měly snahy mezinárodního společenství smysl, jestli to stálo za ty peníze a ztracené životy. Nakonec jsem došel k tomu, že činnost rekonstrukčního týmu měla nepochybně pozitivní efekt, ale je možné, že za dva tři roky bude všechno vypadat jinak.

Jak se vám natáčely například rizikové scény v krytu?

Bylo zajímavé sledovat, jak se i při takto extrémních situacích lidé snažili vtipkovat, potlačovat nepříjemné pocity. Evidentně byli na poplachy zvyklí, opakovaly se několikrát za den. Časem jsme si zvykli i my, byť běhat ve tři ráno do krytu v pyžamu pochopitelně nebylo příjemné.

Jedním z důležitých témat, jež snímek řeší, je problematická komunikace se samotnými Afghánci. Bývalý šéf Provinčního rekonstrukčního týmu Václav Pecha ve filmu říká, že komunikace s místními nefungovala, že jim Západ dostatečně nenaslouchal. Souhlasíte s tím?

Lepší komunikaci bránila řada věcí. Jednak členové týmu měli na navázání spolupráce málo času, mimo jiné i díky tomu, že se posádky často střídaly. Afghánci zároveň měli problém smířit se s odlišnými zvyky cizinců: popuzovaly je i takové drobnosti, že se pracovníci týmů před vchodem do domu nezouvali. Bližšímu kontaktu s místními bránilo také velké množství byrokratických omezení. Obecně si myslím, že práce provinčních rekonstrukčních týmů začala příliš pozdě. Američané by se do budoucna mohli poučit, že nemají čtyři roky po zásahu sedět na zadku, a až pak uvažovat, co by mohli udělat pro místní lidi. Nicméně když přihlédneme k tomu množství komplikací, řekl bych, že kontakt probíhal ještě relativně dobře.

Ve filmu se objevují scény, které kontakt s Afghánci přímo zachycují. Jaký dojem jste získal z těchto setkání?

My jsme za svůj pobyt moc kontaktů s místními nezažili, proto je takových scén ve filmu jen pár. Zároveň nás zaujalo, že ani členové týmu s nimi nepřicházeli tak často do styku. Jak mají potom chápat, jak se jim žije… Snažili jsme se tento problém zpětně reflektovat, proto jsme se členů rekonstrukčního týmu speciálně na tento problém často ptali. Jak jste už částečně zmínil, bývalí šéfové týmu Václav Pecha a Matyáš Zrno se k této otázce vyjadřovali velmi kriticky. 

Mnozí by vašemu snímku mohli vytknout, že v něm zaznívají jen názory lidí z rekonstrukčního týmu, kteří by smysl své činnosti a působení NATO v Afghánistánu asi těžko zpochybňovali. Uvědomoval jste si tento problém při natáčení?

Já jsem se celou dobu strašně bál, že to vyzní jako nějaký propagandistický pamflet. Osobně nezastírám, že s přítomností mezinárodního společenství v Afghánistánu souhlasím a činnost týmu mi připadala smysluplná, ale obavy z jednostrannosti jsem pochopitelně měl. Lidé z týmu byli fakticky zaměstnanci Ministerstva zahraničí, tudíž jsem měl strach, že nebudou chtít mluvit proti zájmům svého zaměstnavatele. Naštěstí se mi podařilo natočit v Praze rozhovory právě s bývalými šéfy týmu, kteří s odstupem hodnotili řadu věcí velmi kriticky.  Primárně jsme chtěli zjistit, jak ti lidé žijí a jak se jim pracovalo v tak obtížných podmínkách. Jednalo se o ojedinělou zkušenost, která ukázala, že naše země disponuje lidmi schopnými pomáhat v zahraničí. Minimálně z tohoto důvodu stálo za to jejich činnost zaznamenat. 

Otázka legitimity působení mezinárodního společenství v Afghánistánu je poměrně kontroverzní. Ve vašem filmu necháváte mluvit jen jednu stranu sporu. Nechybí ve filmu kritický hlas zvenčí?

Opět říkám, že jsem film pojal jako zkoumání lidí, kteří měli s prostředím vlastní zkušenosti. Aby se tam najednou objevil nějaký filosof nebo novinář, který by začal mluvit o tom, jak všechno bylo špatně, mi nepřipadalo vhodné, působilo by to jako pěst na oko. Neříkám, že jsem o této možnosti nepřemýšlel, ale nenapadl mě nikdo, kdo by byl schopen mluvit o tomto tématu rozumně.

Opravdu byste nebyl schopen najít odborníka s odlišným názorem na afghánský konflikt?

Copak o to, několik takových lidí znám, ale jejich názory k dané věci nepokládám za relevantní. Nějaké pošuky z Práva nepovažuji za odborníky. Kdo jiný je u nás k činnosti NATO v Afghánistánu kritický? Nějaký levičácký magoři, a ti mě vůbec nezajímaj (smích).

Režisér Radim Špaček vystudoval pražskou hereckou konzervatoř a na FAMU obor režie. Již ve svých dvaceti letech natočil za války v Sarajevu celovečerní polohraný dokument Mladí muži poznávají svět (1993), který sklidil řadu ocenění. Kromě tvorby hraných a dokumentárních filmů se věnuje také televizním projektům, režíroval např. pořad Etiketa pro ČT nebo seriál Letiště pro TV Prima. Je jediným českým režisérem, který za svou filmovou kariéru získal jak Českého lva za nejlepší film (Pouta v roce 2010), tak i Plyšového lva za film nejhorší (Rychlé pohyby očí v roce 1998). 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f4.13DOK.REVUE
27. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková