Proti srsti

Rozhovor s Libuší Rudinskou, režisérkou filmu Pavel Wonka se zavazuje

Za dveřmi archivů se skrývají stohy papírů, zaprášené spisy a kousky šokujících zjištění. Pro jejich odhalení je však potřeba odvahy, urputnosti, vytrvalosti a energie. A tímhle vším Libuše Rudinská oplývá. Nebojí se vydat proti zažitým představám o minulosti a s odhodláním se snaží dosáhnout jejich revize.

Na FAMU jste studovala fotografii. Jaká byla vaše cesta k dokumentárnímu filmu?
Při studiu jsem se zabývala hlavně dokumentární fotografií a myslela jsem si, že u ní i zůstanu. Fascinovalo mě Rusko. Po celá 90. léta, dobu Jelcina, kdy se Rusko hodně otvíralo světu a bylo exotické, jsem tam jezdila a chtěla tam nějaký čas žít a pracovat. Proto jsem také vyhledala Jaromíra Štětinu, který měl v Rusku agenturu. Jemu v té době ovšem do Ruska jezdit zakázali, ale nabídl mi, abych se s ním vydala na cestu do Afriky. Původně jsem měla v Africe fotit, ale on se mnou měl jiné plány. Začal mě pomalounku naťukávat, jestli bych si nechtěla zkusit práci s kamerou. A takto jsem se dostala od fotografie ke kameře.

U natáčení jste už zůstala a pustila jste se do dalších témat. Jak jste se od etnických filmů dostala k politickému dokumentu?
U Štětinových filmů jsem se vždy spolupodílela na povaze daného dokumentu. Zalíbilo se mi to, protože na rozdíl od fotografie je dokumentární film velice živé médium, je víc o komunikaci s lidmi, o poznávání. Když se naše cesty se Štětinou rozešly – on se pustil do politiky a já jsem odjela do Ameriky, rozhodla jsem se, že u dokumentu zůstanu. Témata jsem nechala k sobě přicházet – film se pro mě stal prostředkem, jak něco, co mne zaujalo, lépe poznat. Například po přečtení korespondence Voskovce a Wericha jsem začala přemýšlet o tom, jak Voskovec žil, a chtěla jsem poznat jeho svět. Proto jsem zpracovala jeho americký život. K Wonkovi jsem se dostala oklikou. Chtěla jsem dělat nějaké téma týkající se obětí komunismu, ale spíš jsem přitom myslela na Rusko. Zajímala mě témata a problémy lidí spojené s gulagy i paradox té země, obrovské, bezbřehé a přitom tak represivní. Pak se ke mně ale dostal Wonka a já si řekla, že by bylo zajímavé prozkoumat prvek represe v Čechách. Jak je možné, že někdo umřel těsně před revolucí a tak málo se o něm ví a mluví?

Na svých stránkách uvádíte, že jste byla oslovena, abyste toto téma zpracovala. Kdo vás oslovil?
Když jsem promítala dokument o Voskovcovi, v publiku seděl Jan Šinágl, kterého jsem trošku znala z krátké reportáže, kterou jsem o něm dělala pro televizi. Zaujalo mě tehdy, jak na komunistické demonstraci na Letné napadal Grebeníčka – velmi decentně až legračně. Za neškodný projev, pouhou provokaci, jej tehdy sebrala policie. Věděla jsem tedy, o koho jde, ale dobře jsme se neznali. Oslovil mě – a naléhal. Na Wonku jsem už několikrát v minulosti narazila a vždy mě zarazilo, že se o něm pořád mluví jako o něčem nepoznaném, neobjasněném. Říkalo se, že je to hrdina, ale z toho tvrzení byli vlastně všichni v rozpacích. Chtěla jsem vědět, odkud se ony rozpaky berou. A jak to bylo s tou smrtí. Postupně mě téma začalo zajímat.

Komu se film nebude líbit a proč?

V jakém jste nyní s panem Šináglem vztahu?
Pan Šinágl proti mně rozjel velmi štvavou kampaň. Myslím, že je provokatér a já se stala jeho novou obětí. Rád vytváří podhoubí pro vznik konfliktu.

Jaké reakce očekáváte po premiéře, která proběhne v rámci sekce Česká radost na MFDF Ji.hlava 2014?
Očekávám útoky z několika stran. Tou první je bratr, který už teď haraší zbraněmi. Má dvě metody. Jedna je útok a druhá je role oběti. Hrozí mi soudem a vyčítá, že kvůli mně dostává výhružné telefonáty. Tímto způsobem dokázal držet pod krkem čtrnáctitisícové město Vrchlabí celých 25 let. Místní lidé mají s Pavlem Wonkou osobní zkušenosti, které nejsou moc pozitivní, ale nikdo si to nedovolí říct nahlas, protože na ně Jiří agresivně cení zuby, posílá výhružné dopisy, podává trestní oznámení. Aby od něho měli klid, jsou raději zticha.

Jaká další strana by mohla reagovat negativně?
Bývalí disidenti. Pro ně je odhalení Pavla Wonky velmi nepohodlné. Oni sami se podílí na tom, že stvořili kult osobnosti, přesněji řečeno to umožnili Jiřímu Wonkovi. Když Wonka ve vězení zemřel, tak se jeho bezprecedentní, zbytečná a nespravedlivá smrt stala symbolem odporu proti komunismu, symbolem bezpráví. Tito lidé se sjeli na pohřeb, který se stal demonstrací proti režimu. Václav Malý tam vyprávěl o tom, jak byl Pavel Wonka nezištný, jak pomáhal lidem. Obdobný projev napsal Václav Havel, četl ho Václav Devátý. Upřímně tomu věřili. A odhalení, že to byl naopak člověk, který zneužíval represivní složky státu k tomu, aby zastrašoval spoluobčany, a snažil se využít situace ve svůj prospěch, je něco, co obrací tu postavu vzhůru nohama a vrhá stín i na ně samotné. Nechtějí si přiznat, že jsme všichni omylní a že oni sami se mohli stát obětí omylu.

Napadá vás ještě někdo, kdo by mohl přispěchat s kritickou reakcí?
Ústav pro studium totalitních režimů. Jako jedni z mála mají kompletní přístup do archivů a velmi neradi tam pouštějí někoho z veřejnosti. Já jsem si nechala udělat rešerše a svazky dohledala. Byli doteď jedinými výlučnými interprety dějin a nyní jsou konfrontováni s jiným pohledem.

Narážela jste na nějaké problémy při bádání v těchto archivech?
To vyloženě ne, ale pokoušela jsem se požádat o spolupráci historika Petra Blažka a narazila jsem na hradbu dominance. Zajímaly ho materiály, které jsem sama získala, ale nebyl ochotný mi pomoct v dalším hledání. Myslím, že mě vnímal jako konkurenci, jelikož sám připravuje o Wonkovi knihu. Pak jsem bohužel pracovala sama za sebe, protože jsem cítila, že nemám v historicích spojence.

Vyznamenání byl omyl

Jak jste postupovala při hledání ve filmu vypovídajících osob?
Jiří Wonka, který dokument spolu se Šináglem inicioval, mi horlivě doporučoval Wonkovy sousedy a známé z Vrchlabí. Ten dokument vznikal tři roky, takže jsem navázala kontakt s řadou z nich. Spolupracovali se mnou i potom, kdy Jiří Wonka začal proti mému pojetí filmu vystupovat. Pak jsem získala kontakty ze spisů, často tam byla uvedená jména a adresy, které jsem objížděla.

Byli ochotní vypovídat?
Většinou ne. Běžný přístup byl: „Dejte mi pokoj, s Wonkou já nechci nic mít.“ Až když jsem naznačila, co o Wonkovi vím, bez nějakého odsudku nebo vlastního názoru, tak začali být oblomní. Největší problém byl s bývalými příslušníky StB a vězeňské služby. Z vězeňské služby se mnou nikdo dobrovolně mluvit nechtěl. Oslovila jsem asi deset bývalých příslušníků StB a uspěla pouze u dvou, z nichž jeden se mnou byl ochotný mluvit, ale odmítl poskytnout rozhovor na kameru, druhý na tento rozhovor přistoupil až po delším naléhání.

Výpovědi přátel

Ve filmu se objevuje také debata mezi Wonkovými přáteli vztahující se k otázce jeho prezidentského vyznamenání. Vidíme zde disidentku Hanu Jüptnerovou, Václava Černíka a další. Vznikla tato debata přímo na popud dokumentu?
Ano. S těmito lidmi jsem diskutovala o Wonkově osobnosti do hloubky. Wonka patřil do dvou světů. Jeden je občanský, jenž znají obyvatelé Vrchlabí. Druhý je svět tajných služeb, o kterém nikdo nevěděl, a ten je zakletý v archivech, do nichž vidí jenom příslušníci StB, někteří archiváři a historici. Když jsem ukázala tento materiál Wonkovým přátelům, byli nesmírně překvapeni. Nejdříve to odmítali. Až po čase si začali uvědomovat souvislosti. Když se ode mě paní Jüptnerová dozvěděla, že Wonka má dostat vyznamenání, chtěla psát na Hrad, aby si to rozmysleli.

A jaký postoj jste zaujala k jeho možnému vyznamenání vy?
Já mám nechtěně prsty v tom, že Wonka vyznamenání dostal. Když jsem film začala dělat, tak mi ho bylo líto. Myslela jsem si, že jsme národ, který není schopný ocenit člověka, umřel ve vězení a pomáhal chudým. Zmínila jsem se o tom Štětinovi, který později prosadil, aby byl Wonka vyznamenán. Takže jsem k tomu dala podnět.

Záznam z předávání vyznamenání

Litujete toho?
S vyznamenáním nyní nesouhlasím. To je obrat o 180°! Ale takový je paradox dějin. Jsme omylní. Děje se to dennodenně. Mylně interpretujeme některé věci, mylně jim rozumíme. Také jsem se stala obětí omylu.

Co jste z této zkušenosti vyvodila?
Jestliže některým věcem nerozumíme, vypadají tajně nebo nemají logiku, tak je v nich vždy něco skryto. Abychom dějinám rozuměli, je důležité je interpretovat v jejich úplnosti. Případ Wonka je pro mě důkazem toho, že archivy by měly být odtajněny, aby každý mohl ty informace mít a udělat si názor. Pokud zůstanou uzavřené, hrozí, že budou vytvářeny další falešné kulty osobnosti, které nutí ostatní, aby byl brán vážně.

Chtěla byste do budoucna v podobné linii dokumentárních filmů pokračovat?
Určitě. Je to velké dobrodružství. Ale samozřejmě také řehole. Tři roky šílené práce, žádné peníze a ještě psí hlava. Ale to je úděl dokumentaristy. Jít po srsti je jednoduché, to umí každý.


Libuše Rudinská (1974) vystudovala na FAMU obor fotografie a natáčela etnografické dokumenty s Jaromírem Štětinou – především v zemích Blízkého východu a Afriky. V roce 2002 získala Fulbrightovo stipendium a zúčastnila se ročního studijního pobytu ve Spojených státech amerických na San Francisco State University. Studovala zde vizuální antropologii a digitální technologie. Po návratu začala točit dokumenty ve vlastní produkci a externě spolupracovat s Českou televizí.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f2.14DOK.REVUE
25. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková