Půjdu, kam chci…

Pohled Přemysla Martinka na film Olgy Špátové věnovaný písničkářce Radůze

Půjdu, kam chci

Na letošním karlovarském festivalu zastupoval v soutěži dokumentárních filmů Českou republiku i film Olgy Špátové Půjdu, kam chci věnovaný písničkářce Radůze. Jedná se o první obsáhlejší filmový portrét zpěvačky a hudebnice, která se před několika málo lety prosadila i do mainstreamových médií a její oblíbenost u českého publika od té doby rapidně stoupá. Ve filmu tedy máme možnost poznat mladou, odvážnou ženu, jejíž cesta k úspěchu nebyla vůbec jednoduchá. Radůza za sebou nemá marketingový tým, ale jen svoji hudbu.

Špátová ovšem představuje Radůzu jako obyčejnou holku. Řekne hodně o jejím životě, nechá jí zavzpomínat na Zuzanu Navarovou, připomenout časy, kdy se na Karlově mostě scházeli trampové apod. Radůza v těchto okamžicích pronáší prazvláštní moudrosti typu: „Smrt je obrovský lán slunečnic a já mám slunečnice v tomto množství strašně ráda.“ Tady se nabízí jen dvě možnosti výkladu. Buď film dokazuje, že je Radůza opravdu naivní, místy komická a úplně mimo, anebo že Špátová naprosto podlehla jakési neuchopené touze po intimním dokumentu a ztratila soudnost. Osobně se přikláním spíše ke druhé variantě. Když třeba hrdinka vzpomíná na Zuzanu Navarovou, Špátová poprvé vstoupí do živého rozhovoru se svým objektem, aby se zeptala: „Chybí ti?“ A pak už jen detail zpěvaččiny tváře a podlitých očí a samozřejmě dojemná hudba.

Z filmu se nedozvíme, jestli vznikl za dva dny, nebo za deset. Jestli Radůza běžně jezdí na kole, povídá si se psem a objíždí svá oblíbená místa. Spíše vyvolává zdání klasického několikadenního natáčení s přesným scénářem lokací a improvizovaným dějem v jejich kulisách. Poněkud fádně působí i situace, kdy Radůza odpovídá na nějakou otázku, ale přitom sama řídí auto a kamera ji zabírá přes přední sklo. To jsou momenty čistě samoúčelné, které jen prozrazují, že Špátová na vyzrálý a zajímavý dokument zatím prostě nemá schopnosti ani dost fantazie.

Film vznikl jako součást DVD s koncertem zpěvačky, která po jeho dokončení odešla na mateřskou dovolenou. Je tedy ve skutečnosti bonusem k hudebnímu projektu. Je proto poněkud zarážející, že se takový film dostal do jinak velmi zajímavé karlovarské soutěže. Možná, že film Půjdu, kam chci přesně ukazuje, jak na tom dokumentární film v českých zemích je. Ohlasy v největších médiích byly kladné. Divácké reakce vesměs pozitivní a k tomu navrch přízeň festivalových dramaturgů. Jestli je styl Olgy Špátové v něčem jedinečný, pak je to schopnost bezzubě rozmělnit námět a připravit tak pohodlnou svačinu pro všechny. Životnost tohoto filmu je minimální, ale to ještě neznamená, že je vše v pořádku. Alespoň na tom festivalu neměl co dělat, aby si producent Richard Němec uvědomil, že v některých případech produkuje bonusy pro hudební DVD, a ne skutečné dokumentární filmy. To by si měla uvědomit i Olga Špátová.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

1.7DOK.REVUE
03. 09. 2007


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková