Co farář Kuffa spatřil v zrcadle

Rozhovor s Janou Ševčíkovou o jejím novém snímku Opři žebřík o nebe

Opři žebřík o nebe

Mluvit o svém novém filmu Opři žebřík o nebe se režisérce Janě Ševčíkové moc nechtělo. Nakonec rozhovor vznikal částečně po telefonu, částečně po emailu – v korespondenci. V její neochotě nebyla stopa odtažitosti či arogance, spíše jako by chtěla nechat mluvit film samý, nezanášet diváckou zkušenost interpretačními nánosy či doříkávat to, co ve filmu mělo zůstat nevyřčené.

Jakým způsobem si vybíráte téma? Jak k vám téma přichází?
V roce 2008 jsem se dočetla v Mladé frontě o charizmatickém faráři z malé vesnice Žakovce pod Tatrami. Zastavila jsem se tam v létě toho roku, když jsem se toulala s rodinou po Slovensku. Zprvu nebylo jednoduché se k němu dostat. Na faře se mě ptali, jestli jsem ohlášená, jestli o mně ví. Nakonec se mi podařilo umluvit pětiminutové setkání, které se protáhlo skoro na hodinu. Zeptala jsem se, jestli bych se mohla za nějakou dobu vrátit s magnetofonem. Odpověděl mi, že nikoho nevolají ani nevyhazují, že vše je v rukou božích.
Poprvé jsem zůstala přes čtrnáct dní. Pak jsem se objevovala v Žakovcích po celý rok. Marian byl nejvíce s chlapy. Chodila jsem s nimi na ranní a večerní mše. Do lesa na dříví. Na bouračky, do romských osad. Na porady. Když si Marian našel čas, seděli jsme spolu do noci. Vyprávěl, jak Žakovce vznikaly, svůj život. Příběhy lidí, kteří se tady v průběhu dvaceti let ocitli.

Připravovat film tedy začínáte úplně sama. V určitou chvíli však musíte tento přístup změnit a přizvat štáb. Nezmění se tím radikálně situace? Neporušil se tak vztah, který jste si s farářem Kuffou a lidmi kolem něho vytvořila?
Štáb – to je kameraman, zvukař a já. Při natáčení rozhovoru s lidmi se snažím, abychom „zůstali sami“, aby kameraman a zvukař nebyli vnímáni. V některých situacích jsem u toho, ale zůstávám v pozadí, čím méně lidí, tím lépe. A tak se točí dokument běžně, to není objevení Ameriky. Snad jen to, že s těmi lidmi před natáčením i po něm jsem. Prostě jsem.

Jak probíhá spolupráce uvnitř štábu během natáčení? Jakým způsobem dáváte svým spolupracovníkům instrukce?
Když s někým pracujete pětadvacet let, žádné instrukce mu dávat nemusíte. S Jaromírem Kačerem, když je chuť, tak si povídáme, a když je chuť, tak mlčíme. A na place točíme.

A třetí člen štábu je zvukař?
Film se mnou natáčelo celkem pět zvukařů. S Jardou Jehličkou se známe také dost dlouho. Nebylo však možné udržet ve štábu pouze jednoho zvukaře. Měl další závazky v České televizi a na výlet na druhý konec Slovenska nemohl jet, kdykoli to bylo třeba, a tak to bylo i s ostatními zvukaři.

Opři žebřík o nebe

Radost z tvorby

Jak moc si vybíráte situace, ve kterých se s kameramanem rozhodnete zapnout kameru?
Když jsem točila na film, tak jsem vždy do Jaromíra ťukla, aby lidé nevěděli, kdy točíme, a také kvůli materiálu. S videem je to trochu jiné. Ne že bychom natáčeli bez přestání, ale můžeme být méně opatrní, co se týká metrů navíc, nicméně záběr musí mít začátek, prostředek a konec. Jsme přece filmaři. Nejvíce materiálu se natočilo při rozhovorech, poradách, kdy Marian řešil s chlapy problémy uplynulých měsíců, a pak na kázáních v kapli.

Během pěti let natáčení jste musela mít velmi mnoho materiálu…
Určitě jsem měla více než dvě stě hodin. Pokaždé když jsem se vrátila do Prahy, stáhla jsem si natočený materiál do počítače, pouštěla do neomrzení a začala přemýšlet, co je podstatné. S Evou Mestekovou, střihačkou filmu, jsem pak postupně ubírala materiál, a tím začala stavět scénář.

Co pro vás bylo v této fázi ono podstatné? Podle čeho jste vybírala, co se do snímku dostane?
Podstatné bylo natočit neglorifikovaný, mnohovrstevnatý portrét faráře Mariana. Už od začátku jsem do toho šla s tím, že je k tomu potřeba ukázat příběhy lidí, kteří s ním dennodenně žijí, se kterými se dennodenně hádá, nadává, odpouští jim a žehná. Lidí, kteří ho v jednom kuse klamou, ale zároveň je pro ně poslední štací. Měla jsem naprostou důvěru. Mohla jsem se pohybovat kdekoliv v prostorách fary a mluvit a natáčet s kýmkoli. To byla výzva. A tak se časem z party „alkoholiků, feťáků, bezdomovců, prostitutek, děcek z děcáků odloupli jedinci, kteří byli nejen zajímaví sami o sobě, ale zároveň „kopali“ za svoji partu.

K lidem, o kterých film vypráví, jste se dostala velice blízko. Nepůsobila na vás taková blízkost jako břímě – a jako závazek?
Rozhodně ne jako břímě, závazek asi v tom, že by jim bylo velice snadné podělat život. Protože tam kde končí film, tam jejich život pokračuje.

I když ve filmu nejste explicitně přítomna, nejste v žádném případě mimo něj. Vaše empatie a blízkost k lidem, o kterých natáčíte, je zřetelná. Jakým způsobem se vám přesto daří udržovat nějakou distanci, kterou nutně potřebujete k tomu, abyste film vůbec mohla natočit?
Nevím. Asi je to posedlost něco vytvářet. Pokud jste našla ve filmu blízkost a odstup, je to tak dobře, ale já o tom rozumovat nebudu. Na to jsou diváci a kritici.

Taková pozice – mezi tím, být v tom s nimi, a tím, o nich mluvit – musí být velmi obtížně udržitelná, namáhavá…
Naopak. Film mě stále baví a snad baví i ty, kteří se mnou pomohli Opřít žebřík o nebe.

A viděl farář váš film? Co na něj říkal?
Že je to jeho největší zrcadlo v životě.

To zní jako velká pochvala…
Nejsem si tím tak jistá.


Jana Ševčíková

Jana Ševčíková

Jana Ševčíková (1953), nezávislá režisérka, scenáristka, producentka. Své dokumenty natáčí obvykle několik let: s prostředím a subjekty natáčení vždy nějaký čas žije. Proslavila se zejména svým dokumentem Starověrci (2001) o ruské náboženské menšině bezpopovců, která žije v rumunské vesnici u dunajské delty. Mezi její další dokumenty patří Jakub (1992), ve kterém se zaměřila na Rusíny žijící v rumunských horách, Gyumri (2008), který natáčela s rodiči dětí, jež zahynuly při zemětřesení v Arménii v roce 1988. Její práce byla mnohokrát oceněna a promítána na řadě významných festivalů po celém světě. Paradoxně je její dílo více známé ve světě než v Čechách.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek
F5.18Western, rodina a komunismusRozhovor s francouzským režisérem Laurentem Kriefem o jeho novém filmu Western, rodina a komunismusMatěj Pořízek
F5.18Chtěla jsem v Maďarsku udělat revoluciRozhovor s Kateřinou Turečkovou, režisérkou filmu Iluze, který bude mít světovou premiéru na 22. MFDF Ji.hlava.Eliška Charvátová
F5.18Volby jsou především soutěž o pozornostRozhovor s Petrem Salabou o filmu Attention Economy: 39 minut po zvolení prezidentaTomáš Poštulka
F4.18Nemocné FilipínyRozhovor s filipínským režisérem Lyricem Dela Cruzem o jeho filmu Zprávy z neznámých nemocí, jenž má svoji evropskou premiéru na 22. MFDF Ji.hlava v soutěži Opus Bonum.Tereza Šplíchalová

starší články