Raymundo znamená král světa

Rozhovor s Juanou Sapire

Když budu pracovat, zabijou mě. Když nebudu pracovat, stejně mě zabijou (Raymundo Gleyzer, 1974)

Budeme vyprávět o vašem manželovi, Raymundo Gleyzerovi. Ale nejprve bychom se rádi dozvěděli něco o vás a vašem podílu na Gleyzerových filmech.
Seznámili jsme se, když mě bylo třináct a jemu patnáct. Pracovali jsme společně a společně jsme se taky všemu učili. Já jsem se starala o zvuk, Raymundo o kameru, to nám úplně stačilo: jak říkal Glauber Rocha: „Myšlenku do hlavy a kameru do ruky.“ Myšlenky a ideály byly taky to jediné, co jsme měli. Byli jsme hodně mladí, ale měli jsme od začátku jasno v tom, co chceme dělat – dokumentovat život chudých lidí v naší zemi, v Argentině. Raymunda vždycky zajímali chudí lidé, nikoliv lidé žijící v dostatku ve velkých městech. Potom jsme chvíli cestovali po Evropě, a když jsme se vrátili, natočili jsme sérii krátkých dokumentů pro argentinskou televizi. Raymunda sice čas od času platila televize, ale nikdy nedělal reklamy a podobné věci. Vždycky říkal, že kdyby začal podobné prasečiny dělat, zkreslilo by to jeho úhel pohledu. Jeho pojetí filmu se úplně rozcházelo s představami lidí, kteří říkají: „Teď vyděláme nějaké peníze a pak se pustíme do pořádných filmů.“ Ve chvíli, kdy ty peníze získáte, už vězíte až po uši ve světě, kde se popíjí sprite a propaguje coca-cola. Přijmete prostě jeho pravidla a váš pohled už nikdy nebude tak ostrý jako dřív.

Dva z Raymundových filmů, které jsme mohli vidět, byly natáčeny v jiných zemích Latinské Ameriky – jeden v Brazílii a druhý v Mexiku. Považoval se Raymundo spíše za argentinského nebo latinsko-amerického režiséra?
Dobrá otázka – Raymundo totiž říkal, že se cítí být doma v kterékoliv zemi Latinské Ameriky. S Brazílií to je zajímavá věc. Víte, Raymundovi bylo teprve třicet čtyři, když ho unesli a umučili. Ale i když zemřel tak mladý, stihl toho udělat spoustu. Film, o kterém jste mluvili – Hořící země, byla první věc, kterou natočil. Tenkrát prostě vyrazil stopem do Brazílie a natočil ten film. Když mu o něco šlo, tak ho nikdo nezastavil.

S mexickým filmem to bylo trochu jinak. Rozhodli jsme se, že uděláme dokument o všech revolucích v Jižní Americe. Začali jsme v Mexiku, protože mexická revoluce byla podle nás nejdůležitější – nejen v Latinské Americe, ale možná na celém světě. Natáčeli jsme se čtyřmi dalšími lidmi: s Umberto Riosem a jeho ženou, která přednáší historii, s jedním dalším učitelem a s Paulem Leducem, mexickým filmařem. Chtěli jsme tak posílit autenticitu filmu – a taky jsme jako Argentinci nechtěli nikoho urazit. Nevím, jestli se to povedlo – dokument Mexiko, zamrzlá revoluce byl pak zakázán dalších třicet šest let. Pár dalších filmů jsme taky točili pro Dělnickou revoluční stranu. Oni sice vydávali nejrůznější prohlášení, ale Raymundo si řekl, že lepší bude o těch věcech, na které upozorňovali, točit filmy. V Jihlavě se promítaly filmy Swift, 1971 a Když budu pracovat, zabijou mě. Když nebudu pracovat, stejně mě zabijou, které se natáčely v továrně, v níž dělníci umírali na otravu olovem. Všichni na to kašlali, dokud tam nenastoupil Raymundo s kamerou a neukázal všem, co se tam děje.

Dočetl jsem se, že část vaší práce spočívá v péči o uměleckou pozůstalost vašeho manžela. Mohla byste popsat, jakým způsobem chráníte a zpřístupňujete Raymundův odkaz? Existuje nějaká instituce, která o jeho filmy pečuje? Nebo je to pouze na vás?
Lidé, kteří vládli v sedmdesátých letech v Argentině, lidé, kteří zabili Raymunda, unesli a zavraždili ty nejlepší z celé generace – učitele, filozofy, levicové kněze, zkrátka všechny, kteří je svými myšlenkami ohrožovali. Umučili víc než třicet tisíc lidí, jejichž těla pak z letadel svrhávali do moře. Ti lidé jsou zloději a vrazi. Odnesli všechno z Raymundova domu – oblečení, televizi, gramofon; a co neodnesli, to rozmlátili. Filmy ale neodnesli – těch obrovských cívek šestnáctimilimetrového filmu (na pětatřicítku jsme neměli peníze) si sice všimli, ale nechali je být.

Dalo by se říct, že já jsem konzervátor těch filmů. Ale je to těžké. Jak se o ně máte starat, když nemáte žádné zázemí, žádné přístroje, zkrátka nic? Laboratoře, které pracovaly s šestnáctimilimetrovými filmy, před časem všechny zavřeli. Když ty filmy někde nabízím, lidi mi říkají: „Milá paní, co bychom s tím materiálem asi tak dělali? Odneste si to zase pěkně domů.“ Takže mi doma leží hromady krabic se všemi našimi filmy a taky s veškerým vystříhaným materiálem.

Uchovávám všechno, co Raymundo napsal, natočil, všechny jeho fotografie, prostě všechno. Teď je to jenom na mně, ale doufám, že si díky FACETS (distribuční společnost, která vydává kolekce DVD klasických a hodnotných (i méně známých) děl světové kinematografie – pozd.red.) budu moci trochu odpočinout. Taky teď připravujeme knihu o Raymundovi a v dubnu proběhne v Cinématheque Français úplná retrospektiva.

Jak fungovala skupina Cine de la base a o co jí šlo?
Šlo jí jednoduše o to, pokračovat, co jsme s Raymundem dělali. Skupina Cine de la base vznikla zároveň s filmem Zrádci. Tenkrát jsme promítali svoje filmy třeba ve školách, v továrnách, v různých tmavých dírách, kde bylo jen pár židlí. Jezdili jsme tam, kde žijí chudí lidé – a nalézt lidi žijící v bídě není v Argentině problém. Promítali jsme potají, skoro jsme to neinzerovali, ale i tak se občas objevila policie – ne policisté v uniformách, ale tajní. Pak jsme zkrátka museli popadnout promítačku a film a pěkně rychle zmizet zadem. Raymundo byl ale i v takovou chvíli posedlý tím, co dělal. Jednou jsme zase takhle utíkali, on se najednou zastavil a říká: „Kde máme film?“ Já na to: „Proboha, Raymundo, musíme pryč, vždyť na nás střílejí!“ Nacož odpověděl: „Ten film není jen tak něco, co bychom mohli opustit!“ Měl velké charisma. Ostatně jméno „Raymundo“ znamená „král světa“; a on taky měl pocit, že je pánem světa, myslel si, že je nezranitelný, že se mu nemůže nic stát. Když byl v New Yorku, říkali mu: „Zůstaň tady, nevracej se tam.“ On však odpověděl: „Jen klid, vždyť zase přijedu. Ale musím toho v Argentině ještě tolik udělat…“ Dva dny nato jsme se vrátili domů: všechno, co jsme měli, tam leželo rozbité na hromadě. Bylo to jak ze špatného filmu. Sebrali všechno – třeba i lžíce, cukr, sůl, ani nevím proč. Všechno zničili. Člověk si vždycky myslí, že jemu se to stát nemůže. Může. Stalo se, co se stalo. Ale díky těm filmům je Raymundo pořád tady.


Juana Sapire byla manželkou argentinského filmaře Raymunda Gleyzera. V jejich případě se jednalo o typický příklad filmařského milostného vztahu, protože Juana Sapire pracovala jako zvukařka a producentka na filmech svého manžela počínaje Hořící zemí. Patří mezi zakládající členy skupiny Cine de la base, která byla ustavena s cílem zprostředkovávat distribuci filmů mezi nejširší vrstvy argentinského obyvatelstva. Po vynuceném útěku ze své rodné země žije trvale v New Yorku.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

3.7DOK.REVUE
19. 11. 2007


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková