Režíruj svýho tátu – Bo Hai

Dokumentarista Dužan Duong o svém připravovaném filmu Bo Hai.

Foto: Lukáš Neasi

Jsem Vietnamec, režisér, syn, přistěhovalec a také trošku Čech. Když jsem se ve čtyřech letech přestěhoval do České republiky, neměl jsem ani ponětí, co je Česko, národnost nebo migrace. Jediné, co jsem pociťoval, bylo to, že do této země nepatřím. V roce 1994 nebyli lidé zvyklí na „Větve”, cítil jsem se jako atrakce, malá opička, kterou české báby hladily a ptaly se, zdali umím česky. Vždy jsem tvrdohlavě vrtěl hlavou, že jim nerozumím. Pravdou však bylo, že se dítě v takovém věku jazyk naučí do jednoho roku. Chtěl jsem nad nimi prostě vyzrát. Podněty k mému filmu se objevovaly právě v této době, kdy mí rodiče pobíhali po tržnici a přemlouvali nenasytné Němce, aby si koupili levné adidasky. Kdo má čas na své děti, když takto pracuje? Řešením bylo obstarat mi českou chůvu. Je to velmi strategické rozhodnutí, děti se velmi dobře integrují do společnosti, naučí se jazyk a oblíbí si knedlo-zelo-vepřo. Rodiče jsem potkával pouze večer, kdy si pro mě jezdili. To je počátek transformace z přírodního Vietnamce na českého Vietnamce. Mé filmové téma začíná již v roce 1994.

Jak bych popsal svůj vztah k rodičům? Je to zvláštní schizofrenie – vážíte si jich, víte, že rodina je základ všeho, ale na druhou stranu jim sotva umíte říct, co jste dneska dostali za známky ve škole. Má vietnamská slovní zásoba je mou největší bariérou. Jak jim mám proboha vyprávět o svých pocitech, když jim neumím ani popsat cestu na úřad? Chci to zkusit, nádech, výdech, ale vždy to skončí trapným tichem. Neumím se vymáčknout. Nejvíce jsem toto utrpení prožíval v pubertě, mí vrstevníci jezdili s rodiči na dovolenky, bavili se s nimi, a dokonce se jim i svěřovali! Zatímco kamarádi ze školy vyprávěli o dovolených v Chorvatsku, já jsem seděl za kasou v rodinné večerce a prodával cíga nezletilým fakanům, kteří měli lepší prázdniny než já. Filmem chci sdělit své pocity nejen českému publiku, ale hlavně svým rodičům, kterým jsem toto nikdy neuměl říct. V normálních rodinách stačí 25minutový rozhovor v rodinném kruhu, my jsme museli natočit film o stejné stopáži – #trapas.

Film vychází ze skutečných událostí. Zapojil jsem do něj svého bratra, svého otce, naši večerku. Natáčení trvalo úmorných 14 dní a předcházely mu 2 roky příprav. Tátu jsem musel v průběhu těchto dvou let připravovat na to, že až nadejde čas, zahraje si tam. Setkal jsem se samozřejmě s velmi odmítavým postojem, byla to pro něj ztráta času a nesmysl. Čím blíže jsme však byli u cíle, tím více můj otec měknul. Mám pocit, že mi svou účastí chtěl také něco sdělit. Snad to, že mi rozumí a asi mi to také neumí říct. Musím přiznat, že během těchto nekonečných 14 dní jsem zjistil, že můj táta je opravdový frajer. Frajer se pozná tak, že točí 15 hodin v kuse (mnohdy i déle) a po směně jede do Tesca pro zlevněné jogurty, kdežto unavený štáb již někde spí. Nejlépe jsem svého tátu poznal právě při tomto natáčení. Byla to rodinná terapie nejen pro mě, ale i pro mého bratra, který se mnou v boji proti rodičům byl od samého začátku. Doufám, že autenticita bude nejvýraznějším prvkem našeho filmu, protože ho doopravdy napsal život.

Foto: Lukáš Neasi

Na otázku, která přichází snad každý měsíc, zdali jsem Čech, nebo Vietnamec, neumím odpovědět. Vím však, že do této země patřím a jsem tu doma. Necítím se stejně jako ve čtyřech letech, od dob svého dětství integrace Vietnamců ušla již pěkně dalekou cestu a věřím, že za chvíli nerozeznáme Vietnamce od Čecha.

Film Bo Hai je pro všechny, kteří se někdy cítili, že někam nepatří, měli problémy s rodiči nebo je prostě zajímá, jestli doma mluvíme česky nebo vietnamsky. Bo Hai bude mít českou premiéru na podzim.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

2.19O nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová Tyson
1.19Dunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid Butula
6.18Ako som sa stala partizánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková o svém připravovaném filmu Ako samo sa stala partizánkouVera Lacková
5.18 Ve světle ikonZdeněk N. Bričkovský o svém novém filmu Ve světle ikon Zdeněk N. Bričkovský
F1.18PasažéřiJana Boršková o svém dokončovaném filmu PasažéřiJana Boršková
4.18Natáčení ve skrytém městěTomáš Elšík o svém filmu Central Bus Station.Tomáš Elšík
dok.revueDobré zprávyOndřej Šálek o svém novém filmu s pracovním názvem Dobré zprávyOndřej Šálek
3.18Máme na vícDokumentarista Robin Kvapil o svém novém filmu Máme na víc, jenž odhaluje pozadí prezidentské kampaně Michala Horáčka. Robin Kvapil
dok.revuePoslední slovo Charlotty Garrigue MasarykovéJosef Císařovský o svém novém filmu CharlottaJosef Císařovský
dok.revueVIVA VIDEO, VIDEO VIVAAdéla Komrzý o svém novém filmu Československý obraz elektronickýAdéla Komrzý

starší články

.DOK.REVUE
14. 08. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková