Režíruj svýho tátu – Bo Hai

Dokumentarista Dužan Duong o svém připravovaném filmu Bo Hai.

Foto: Lukáš Neasi

Jsem Vietnamec, režisér, syn, přistěhovalec a také trošku Čech. Když jsem se ve čtyřech letech přestěhoval do České republiky, neměl jsem ani ponětí, co je Česko, národnost nebo migrace. Jediné, co jsem pociťoval, bylo to, že do této země nepatřím. V roce 1994 nebyli lidé zvyklí na „Větve”, cítil jsem se jako atrakce, malá opička, kterou české báby hladily a ptaly se, zdali umím česky. Vždy jsem tvrdohlavě vrtěl hlavou, že jim nerozumím. Pravdou však bylo, že se dítě v takovém věku jazyk naučí do jednoho roku. Chtěl jsem nad nimi prostě vyzrát. Podněty k mému filmu se objevovaly právě v této době, kdy mí rodiče pobíhali po tržnici a přemlouvali nenasytné Němce, aby si koupili levné adidasky. Kdo má čas na své děti, když takto pracuje? Řešením bylo obstarat mi českou chůvu. Je to velmi strategické rozhodnutí, děti se velmi dobře integrují do společnosti, naučí se jazyk a oblíbí si knedlo-zelo-vepřo. Rodiče jsem potkával pouze večer, kdy si pro mě jezdili. To je počátek transformace z přírodního Vietnamce na českého Vietnamce. Mé filmové téma začíná již v roce 1994.

Jak bych popsal svůj vztah k rodičům? Je to zvláštní schizofrenie – vážíte si jich, víte, že rodina je základ všeho, ale na druhou stranu jim sotva umíte říct, co jste dneska dostali za známky ve škole. Má vietnamská slovní zásoba je mou největší bariérou. Jak jim mám proboha vyprávět o svých pocitech, když jim neumím ani popsat cestu na úřad? Chci to zkusit, nádech, výdech, ale vždy to skončí trapným tichem. Neumím se vymáčknout. Nejvíce jsem toto utrpení prožíval v pubertě, mí vrstevníci jezdili s rodiči na dovolenky, bavili se s nimi, a dokonce se jim i svěřovali! Zatímco kamarádi ze školy vyprávěli o dovolených v Chorvatsku, já jsem seděl za kasou v rodinné večerce a prodával cíga nezletilým fakanům, kteří měli lepší prázdniny než já. Filmem chci sdělit své pocity nejen českému publiku, ale hlavně svým rodičům, kterým jsem toto nikdy neuměl říct. V normálních rodinách stačí 25minutový rozhovor v rodinném kruhu, my jsme museli natočit film o stejné stopáži – #trapas.

Film vychází ze skutečných událostí. Zapojil jsem do něj svého bratra, svého otce, naši večerku. Natáčení trvalo úmorných 14 dní a předcházely mu 2 roky příprav. Tátu jsem musel v průběhu těchto dvou let připravovat na to, že až nadejde čas, zahraje si tam. Setkal jsem se samozřejmě s velmi odmítavým postojem, byla to pro něj ztráta času a nesmysl. Čím blíže jsme však byli u cíle, tím více můj otec měknul. Mám pocit, že mi svou účastí chtěl také něco sdělit. Snad to, že mi rozumí a asi mi to také neumí říct. Musím přiznat, že během těchto nekonečných 14 dní jsem zjistil, že můj táta je opravdový frajer. Frajer se pozná tak, že točí 15 hodin v kuse (mnohdy i déle) a po směně jede do Tesca pro zlevněné jogurty, kdežto unavený štáb již někde spí. Nejlépe jsem svého tátu poznal právě při tomto natáčení. Byla to rodinná terapie nejen pro mě, ale i pro mého bratra, který se mnou v boji proti rodičům byl od samého začátku. Doufám, že autenticita bude nejvýraznějším prvkem našeho filmu, protože ho doopravdy napsal život.

Foto: Lukáš Neasi

Na otázku, která přichází snad každý měsíc, zdali jsem Čech, nebo Vietnamec, neumím odpovědět. Vím však, že do této země patřím a jsem tu doma. Necítím se stejně jako ve čtyřech letech, od dob svého dětství integrace Vietnamců ušla již pěkně dalekou cestu a věřím, že za chvíli nerozeznáme Vietnamce od Čecha.

Film Bo Hai je pro všechny, kteří se někdy cítili, že někam nepatří, měli problémy s rodiči nebo je prostě zajímá, jestli doma mluvíme česky nebo vietnamsky. Bo Hai bude mít českou premiéru na podzim.




.DOK.REVUE
14. 08. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková