My filmoví profesionálové debuty milujeme

Rozhovor s porotkyní Prvních světel Ludmilou Cvikovou

Já jsem lid (Je suis le peuple, Anne Roussillon, 2014)

Ludmila Cviková, členka poroty hodnotící soutěžní přehlídku filmů První světla, poskytla dok.revue krátký rozhovor ve foyer hotelu Mahler, těsně před oficiálním vyhlášením vítězů. Po čtyřech dnech hodnocení byla vyčerpaná. Společně s dalšími čtyřmi porotci zhlédla třináct celovečerních debutů a zúčastnila se několika panelů. „Některé filmy měly problém s délkou,“ podotkla, když jsme mluvily o tom, že většina režisérů, jejichž film v sekci celovečerních debutů soutěžil, už měla za sebou několik krátkých filmů. „Paradoxně ovšem ten vítězný patří co do minutáže k těm nejdelším, ale jako dlouhý jsme jej nepociťovali.“ Mluvila o snímku Já jsem lid (Je suis le peuple, Anna Roussillon), který nedlouho poté získal nejen cenu poroty Prvních světel, ale také Opus Bonum. 

První světla měla letos svou premiéru. Jak sekci hodnotíte?
Na tento formát jsem zvyklá z Mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu, kde jsem 15 let pracovala. Máme tam soutěž prvních a druhých filmů, které se účastní hrané i dokumentární filmy – pouze kreativní dokumenty. Nevzpomínám si, že by některý z nich vyhrál, ale dokumenty do přehlídky patří.

Oproti Rotterdamu jsou tedy v Ji.hlavě uváděny pouze první celovečerní snímky...
Říká se, že talent se potvrzuje až s druhým filmem. U prvního snímku může hrát velkou roli náhoda, určité štěstí, entuziasmus. Režisér film většinou dlouho připravuje, je to složitý proces. Autor se na film těší, je mladý, debut je často vyvrcholením studia, v celém procesu je hodně nadšení. Jen málokterý autor zůstane autorem po celý život. I tvorba filmu se může stát rutinou.
Na Ji.hlavě se mi ovšem líbí, že První světla nejsou zcela samostatnou sekcí – že v ní soutěží snímky z různých sekcí festivalu. Pro diváky jsou debuty, myslím, odstrašující kategorií a je dobře, že filmy nejsou takto primárně označované.

Mají debuty pro filmového profesionála jinou tvář?
Naprosto. My debuty milujeme. To, že Ji.hlava přichází s Prvními světly, vnímám proto jako logické rozhodnutí. Neustále doufáme v silný debut. Pokud se nějaký takový objeví, pak to chceme být my, profesionálové, kdo tento objev učiní.  A myslím, že vítězný snímek Prvních světel, Já jsem lid od Anny Roussillon, takovým silným debutem je.

Proč vás tento film tak oslovuje?
Především je to skutečný film, používá filmovou řeč. V tomto případě také hrála podstatnou roli náhoda – režisérka měla štěstí na výběr tématu. Dokázala si s rodinou vybudovat hezký, hřejivý vztah, dostala se k ní velmi blízko.

Jak na vás působily filmy v Prvních světlech jako celek?
Zhruba polovinu z nich bych neoznačila za kreativní dokument. Režiséři neměli zájem být autory, zajímal je jen obsah, nikoli forma. Hraničily bezmála s televizním dokumentem. Ale některé z nich měly rozhodně hlas, za nímž bylo cítit autora – rumunský snímek Poslední rok ve 114 minutách, Kainovy děti, Felvidék a další.

Říkala jste, že v Rotterdamu soutěží hrané filmy ve společné kategorii s dokumenty. Vnímáte nějaký rozdíl mezi dokumentárním a hraným debutem?
Hraný film a dokument je obtížné srovnávat, i když dnes se obě kategorie přibližují. Mnozí filmaři používají neherce, nemají scénář atd. Myslím si ale, že pro dokument je více podstatná náhoda. Možná proto je očekávání objevu ve světě dokumentu méně silné než ve světě hraného filmu.


Ludmila Cviková

Pochází z Bratislavy. V letech 1997 až 2011 pracovala jako dramaturgyně MFF Rotterdam pro regiony střední a východní Evropy, Balkánu, Řecka, Blízkého Východu, Turecka a Íránu. Pro festival, jehož klíčová soutěžní sekce je zasvěcená debutům, objevila i řadu českých autorů, jako jsou Petr Zelenka nebo Bohdan Sláma, jejichž filmy na festivalu dokázaly zvítězit. V roce 2011 odešla na pozici vedoucí programu do Filmového institutu v Doha. Za svou kariéru spolupracovala s řadou prestižních filmových akcí po celé Evropě (Locarno, Karlovy Vary, Sarajevo) i na rodném Slovensku (Art Film Fest, MFF Bratislava). Je podepsaná například pod retrospektivní výstavou československé nové vlny v Muzeu moderního umění (MoMA) v New Yorku.



tagy:



výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f5.14DOK.REVUE
28. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková