Politika produkce

Rozhovor s producentem Tomášem Hrubým, který letos do Ji.hlavy přivezl Gottland

Gottland (Petr Hátle, Lukáš Kokeš, Viera Čakányová, Rozálie Kohoutová, Klára Tasovská, 2014) soutěží v České radosti

Nejprve trochu ze široka, abychom si nastavili mantinely, o jaké politice se budeme bavit. Když jsme v dok.revue přemýšleli, s kým udělat rozhovor k filmu Gottland, chtěli jsme nejprve vás jako producenta. Politika festivalu je však taková, že jsme nakonec oslovili režiséry. Mohl byste nám v tomto kontextu přiblížit politiku produkční společnosti Nutprodukce?
Naší politikou je dělat dobré filmy. To je asi to nejzásadnější, i když samozřejmě také preferujeme určitý typ režisérů. Pohybujeme se rádi mezi lidmi, kteří mají podobný filmový vkus a hlavně podobný pohled na svět.

V zákulisí filmového prostředí se také rozehrávají různé politické půtky. Například odmítnutí vašeho nejúspěšnějšího filmu Hořící keř Českou televizí se i díky vám velmi diskutovalo na veřejnosti, což není tak úplně obvyklé. Co pro vás rozhodnutí zveřejnit detaily tohoto jednání s odstupem času znamená?
To, že Česká televize udělala před několika lety chybu, se přetřásalo už víc než dost. Také už dnes lidé, kteří film odmítli, v ČT nepracují a zcela zásadně se změnil i její vnitřní rozhodovací systém. Dneska už si neumím představit, že by se něco takového mohlo stát.

To samozřejmě ano, ale jde mi spíše o to, že jste tu změnu otevřeným popisem tehdejší situace pomohli iniciovat. Chtěl bych vědět, jak se na tento svůj počin s odstupem času díváte. Jestli byste v podobné situaci dnes jednal stejně. 
Tak ČT se k tomu postavila čelem a nikdo mi nic nevyčetl. Ani si vlastně nemyslím, že bychom ke změnám v systému svým postojem nějak výrazně přispěli. Je to instituce, kterou tvoří lidé, kteří v ní pracují, a ČT je klíčovou institucí na poli produkce filmů, takže jsem rád, že tam teď jsou lidé, kteří jsou otevřenější. Z dnešního pohledu si myslím, že bych se zachoval stejně. Ale samozřejmě cítím, že producenti na větších trzích, kteří mají větší výběr možností, jak film zafinancovat, jsou proti nám ve výhodě.

Kniha Gottland je spíše apolitická, i když u nás vyvolala vášnivou diskusi o zahraničním pohledu na české prostředí a dějiny. Jak jste hledali jednotlivé režiséry pro tento omnibus? Byl Gottland od začátku koncipován jako projekt pěti povídek od pěti režisérů?
Hledali jsme režiséry generačně spřízněné a hledali jsme mezi těmi, se kterými jsme měli možnost pracovat už na FAMU. Všechny režiséry dělí maximálně jeden ročník studia. To byla naše klíčová strategie. Původně bylo povídek sedm, ale z různých důvodů jsme se nakonec rozhodli do výsledného projektu zakomponovat jen těchto pět. Důvody byly různé, u jedné části se například nepodařilo zajistit souhlas zamýšlených protagonistů.

A to rozhodnutí bylo na vás jako producentovi?
Ano, finální rozhodnutí bylo na mně, protože mám za film a jeho další osud největší zodpovědnost, ale samozřejmě jsme to všechno prodiskutovali s režiséry a dalšími lidmi.

Velká noc (Petr Hátle 2013) zvítězila v České radosti loni

Produkovali jste poslední dva vítěze České radosti. Kinoverze vaší televizní série Hořící keř ovládla loňské předávání filmových cen. V českých médiích se často některým filmům vyčítá, že jsou natočeny jen proto, aby dostaly festivalové nebo akademické ceny. Jak moc se vy přizpůsobujete politice filmových festivalů?
Tak samozřejmě sledujeme, co se děje ve světě, rádi chodíme na filmy, které vyhrály ceny na světových festivalech, a to platí ještě ve větším měřítku i pro režiséry, se kterými spolupracujeme. Ale nemyslím si, že by vůbec bylo možné, abychom si sedli a řekli si, tak tenhle film natočíme třeba pro Locarno. Já vlastně ani politiku festivalů moc neznám. Nemám ambici dělat filmy, které vyhrají na tom kterém festivalu, chtěl bych, aby se naše filmy na festivalech hrály, a to je rozdíl. Je nesmysl, abychom se při výběru témat řídili tím, jestli se budou festivalům líbit.

A vaše politika vůči festivalům? Obesíláte festivaly standardně přes přihlášku filmu, nebo se snažíte za své filmy u dramaturgů lobovat?
Vlastně jdeme úplně standardní cestou. Občas některého dramaturga na náš film upozorníme, když je přihlášený, ale o lobbingu se v tomto případě nedá mluvit. Já si myslím, že lobbing na festivalech ani moc nefunguje. Samozřejmě v momentě, kdy jsme pozvaní na dva zahraniční festivaly ve stejném termínu, jako se nám to stalo loni s filmem Velká noc, přemýšlíme o tom, který z festivalů je pro uvedení filmu prestižnější a který mu pomůže více do světa.

A v českém prostředí?
Tady je to vlastně jednoduché, protože pro animovaný film je jeden festival animovaného filmu. Pro dokumenty platí možnost uvést film v Karlových Varech nebo v Jihlavě, jejichž termíny jsou od sebe dostatečně daleko.

Zvali jsme na jednu diskusi k vašemu filmu Jaromíra Blažejovského z Masarykovy univerzity v Brně a on nám mimo jiné napsal: „Kromě toho považuji způsob prezentace tohoto filmu vůči divákům za nepřátelský, nesmírně nafoukaný, až arogantní. Je to pragocentrismus non plus ultra. Ani mne nenapadne jezdit do hlavního města jenom kvůli tomu, že tvůrci odmítli hrát svůj film kdekoli v kinech mimo Prahu. Můžete jim můj názor předat, pokud jste s nimi v kontaktu.“ Tak tedy předáváme. Překvapily vás obecně reakce na alternativní způsob distribuce Gottlandu?
Film se samozřejmě v Brně hraje, ale také mimo kino. A nejen v Brně. Určitě jsme nezamýšleli film ukázat jenom Pražákům. Naší ambicí bylo, aby film nezapadl, aby zaujal, a to se povedlo. Reakce byly samozřejmě bouřlivé, ale to se u aktivit, které posouvají hranice zaběhnutého, dá očekávat.

Je producent českého dokumentu dnes spíš manažer, intelektuál nebo politik?
Od každého vlastně trochu, ale je pravda, že zvládnutí právě těchto tří profesí je pro producenta klíčové. Producent by měl umět přemýšlet filmově, měl by mít přehled o tom, co se ve filmu děje. Měl by být vzdělaný a umět rozpoznat důležitá témata. Zároveň musí umět svůj záměr prosadit a vést ostatní k cíli.

Máte nějakého oblíbeného politika, jehož kariéra je pro vás inspirací?
(smích) Silvio Berlusconi, protože být v sedmdesáti takto potentní je přece skvělé.

.


Tomáš Hrubý

Spolu s Pavlou Kubečkovou je hlavní tváří produkční společnosti Nutprodukce, která do stojatých vod české kinematografie razantně zasáhla svým projektem Hořící keř (2013). Stojí ovšem také za filmy jako Pevnost (2012), Velká noc (2013), Gottland (2014) nebo Pandy (2013), které získaly řadu cen na mnoha klíčových světových filmových festivalech. V současnosti například pracuje na novém filmu autorů Pevnosti Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše s pracovním názvem Nic jako dřív.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f3.14DOK.REVUE
26. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková