Věrni filmovému materiálu

S Peterem Tscherkasskym (PT) a Eve Heller (EH) o fungování těla filmu i lidské mysli, o odevzdanosti ručním postupům filmové tvorby a také o jejich vzájemné kooperaci

Na MFDF Ji.hlava 2014 jste byli vybráni jako porotci sekce Fascinace. Jak se stavíte ke konceptu rodinné poroty? Jste zvyklí mezi sebou o filmech diskutovat?
PT: Eve pochází z intelektuální rodiny, ve které se vždy o všem diskutovalo. Což se projevuje dodnes. Mluví víc než já. Je to její potřeba. Já se ale vždy nechám do debaty vtáhnout, takže o filmech diskutujeme, což se nejspíš přenese také do naší role porotců. V rodinné porotě jste nejspíš zvyklí vídat rodiny, ve kterých je z branže pouze jeden člen. To, že v našem případě jsme oba filmoví tvůrci, považujeme za výhodu. Kuriozitou navíc je, že jsme se v jedné takové porotě před čtrnácti lety seznámili.
EH: Byla to porota na kanadském festivalu Media City Festival of Experimental Film and Video Art. Při diskuzích o filmech jsme zjistili, že se naše názory v mnohém potkávají, a zamilovali jsme se.

Oba jste tedy filmaři a oba pracujete metodou found footage. Jak moc se ve své práci vzájemně ovlivňujete?
EH: Seznámili jsme se v době, kdy už jsme měli něco za sebou a naše umělecké polohy již byly ustálené. To ale neznamená, že bychom o sobě neradi slyšeli.
PT: U posledního filmu mi Eve pomáhala se střihem. Pracuje opravdu důkladně.
EH: Avantgardní film mluví velmi destilovanou řečí, a aby diváci neztratili nit, je potřeba stříhat film pečlivě.

Vidíte souvislost mezi dokumentárním a experimentálním filmem?
PT: V úzkém slova smyslu jsou definice těchto dvou žánrů odlišné. V širším a netradičním slova smyslu spočívá kritérium jejich zařazení v tom, že zvolené filmy nejsou abstraktní, ale mají silný vztah k žité skutečnosti.
EH: Mimo jiné se avantgardní film zajímá o formy vnímání – o to, jak mozek pracuje. Není zde žádná objektivní realita, ale mnoho různých perspektiv. Avantgardní film dává do popředí materiál. A velmi často si i filmy, které jsou zde prezentovány čistě jako dokumentární, hrají s touto věcí. Dávají do popředí formu.

Jak se stavíte k zařazení sekce experimentálního filmu do programu dokumentárního festivalu?
EH: Myslím, že je tato volba opravdu vydařená. A velmi se mi líbí Andreina dramaturgická výstavba. Je opravdu nadanou programovou dramaturgyní.
PT: Ano, naprosto souhlasím. Známe mnoho festivalů, ale opravdu nás překvapuje, jaké rozmanitosti a úrovně sekce experimentálního filmu v Jihlavě dosahuje.

Zhlédli jste již všechny filmy sekce Fascinace, o níž budete jako porotci rozhodovat? Nacházíte mezi nimi nějaké spojitosti?
PT: Dostali jsme se teprve do poloviny a neměli bychom o tom zatím moc mluvit, ale jednotlivé filmy jsou velmi rozdílné. Výběr filmů je časově omezen. Jedná se o snímky produkované v letech 2013 a 2014. Zároveň lze také u jednotlivých filmů velmi dobře pochopit, proč se v dané sekci nacházejí. Filtr je vystavěn tak, že spolu jednotlivé věci korespondují. Vše je promyšleno. V současné době je tvorba experimentálních filmů trendem mezi mladými tvůrci. Mnoho digitálních děl vytváří svou vlastní filmovou řeč. Využívají možnosti počítačové techniky.
EH: Velmi běžné také je, že spousta uvedených filmů je tzv. formálně hezkých. A to nejen v případě počítačově vytvářených filmů, ale obecně. Nejsou založeny pouze na faktech, které by ukazovaly svět, ale jsou obohaceny o něco poetického, estetického.

Stáváme se ohroženým druhem

Vy jako tvůrci pracujete se stále stejnými postupy, především found footage. Daří se vám nacházet v dané oblasti nové přístupy a principy?
PT: Materiál, který se dá pro found footage využít, je nevyčerpatelný. S každým filmem, který člověk využívá jako zdroj, přichází nová výzva. Ale samozřejmě že se může nějaká konkrétní technika vyčerpat a je třeba přijít s novou.

Vaše filmy pracují s dichotomiemi, jako je starý materiál – nové využití, skládání – rozkládání. Proč tyto protiklady využíváte?
PT: Když se mě někdo ptá, proč dělám filmy nebo jak jsem se k tomu dostal, napadá mě několik počátečních bodů a tím nejranějším, který můžu nabídnout, je tento: Jako osmileté dítě jsem se dostal do kina a byl jsem jím naprosto fascinován, pohlcen. Můžeme na to nahlížet jako na mechanickou hračku, kterou si dítě oblíbí, a po čase přijde na myšlenku, že by bylo dobré zjistit, jak ta věc funguje, a tak ji rozloží a tím pádem také zničí, protože ji už nedokáže složit zpět. Doba, kdy jsem se dostal k avantgardní tvorbě, byla namířena proti iluzivnímu aparátu, mašinérii, proti Hollywoodu. Hollywood byl nepřítel. To bylo iluzivní kino. A stejně jako všichni avantgardisti jsem byl ve svých 20 letech přesvědčený o svém osvícenském přístupu, měl jsem snahu dokázat, jak to doopravdy funguje. Obdobně jako to malé dítě toužící rozložit hračku. Avantgarda tedy také ničí. Ale zároveň vytváří něco nového. Rozkládá iluzivní přístroje na součástky a skládá z nich něco nového. A to nejen s oním agresivním antihollywoodským přístupem, ale snaží se být také rovnocenným partnerem. Moje filmy také nejsou agresivní, nýbrž intenzivní.
EH: Já jsem found footage filmařkou jen z poloviny. Ale když už tomu tak je, nalezený materiál také rozkládám a pokouším se jej velmi podrobně poznat. Pak z tohoto zdrojového, nalezeného materiálu vytvářím novou řeč a nový příběh. Tahle hra ale není nekonečná. Beru jednotlivé části z komplexního jazykového systému a vytvářím z nich následně něco jiného. Já a Peter děláme odlišné věci, ale je v tom určitá provázanost.

V centru vašich filmů stojí člověk. Objevuje se tady v různých rolích, je rozkládán, skládán, upravován. Jakou pro vás hraje roli?
PT: Musím si dát pozor na to, co odpovím, protože v žádném případě nechci, abych byl srovnáván s Picassem. Nikdy jsem nebyl abstraktním filmařem. Zaměření na lidskou postavu a její následné abstrahování je ale přirozeným řešením, kterému můžeme důvěřovat, jelikož to, jak naše tělo funguje, je nejzajímavější. Zajímám se o filmové tělo a vytvářím metaforické spojitosti mezi tímto tělem a normálním lidským tělem. Lidské tělo je vždy hybatelem, konatelem, něčím, co je uvnitř příběhu. Samozřejmě i taková krajina je v narativním kontextu nositelem významu, ale pro vytvoření takového narativního kontextu je zapotřebí lidí, kteří s sebou naraci nesou. To nejzajímavější na filmu je propojení s lidskými postavami. Jsou objekty identifikace.

Vytváření found footage filmů se podobá práci u běžícího pásu. Člověk k sobě musí lepit jednotlivé záběry, aby dosáhl výsledného smysluplného celku. Jak se stavíte k možné spojitosti mezi filmem a manufakturou, filmem a továrnou?
PT: Jeden z mých filmů se jmenuje Manufraktur (1985). Z názvu je patrné opět ono prolamování, ničení. Obecně je ten běžící pás dobrým srovnáním, protože za sebe skládám jednotlivá políčka. A trvá to hodiny. Je tam patrná linie od prvního políčka, na kterém je ve své podstatě původní film, až k poslednímu černému záběru. Význam se pak ještě dále posouvá s finálním střihem.

Manufraktur (Peter Tscherkassky, 1985)

EH: Pracujeme s analogovým filmem a s chemikáliemi. V dnešní době ale dochází k velkým změnám, výroba filmu jako takového ustupuje. Výrobny s chemikáliemi se zavírají. Mění se produkční systém. Vše se digitalizuje. Stáváme se ohroženým druhem.
PT: Všechna umělecká výrazová média, která lidé vynalezli, zůstávala vždy zachována. Nahrazování původního filmového média jiným je naprosto novou zkušeností.

Dovedete si představit, že byste v budoucnu pracovali s počítačem a vytvářeli digitální filmy?
EH: Ne. Chci dělat filmy tak, jak je dělám, jak dlouho to jen půjde. Samozřejmě že je možné, že se konečný produkt objeví v HD kvalitě, jako je tomu například u mého snímku Creme 21 (2013), který je na Ji.hlavě uváděn. Ale stále ve mně zůstává touha vytvářet film ručně.

Creme 21 (Eve Heller, 2013)

PT: Materiál ke mně promlouvá. To se nedá s počítačem vůbec srovnávat. Zároveň je zde velká výhoda v tom, že je člověk nápadný. Jsme posledními mohykány. Některé současné věci, které jsem tady viděl, jsou opravdu pěkné, ale jsou jakoby něčím dochucené. Ruční výroba filmu je hrou, která se vpisuje do materiálu. Přenášet něco takového do digitální podoby a v digitální podobě to promítat je pak téměř lží.
EH: Je to manýristické a divné.


Peter Tscherkassky (1958) je významný představitel třetí rakouské avantgardy. Studoval politické vědy a filozofii. Vytvořil více než třicet filmů. Organizoval řadu přehlídek, je jedním ze zakládajících členů společnosti Sixpackfilm a o filmu také píše.

Eve Heller (1961) je americkou filmařkou, která v současné době žije a působí ve Vídni. Kromě filmového vzdělání vystudovala také filozofii a německou literaturu. Je překladatelkou odborných filmových textů a vyučuje práci s filmovým materiálem.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f4.14DOK.REVUE
27. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková