Sběrná kniha

Pavel Kosatík zpovídá dokumentaristku Helenu Třeštíkovou

Helena Třeštíková: Ivana a Václav Strnadovi se berou. Snad jediná fotka, na které jsme vidět i my s celým čtyřčlenným natáčecím štábem. Foto: Vlastimil Hamerník

S režisérkou Helenou Třeštíkovou se známe docela dlouho, zhruba třicet let. Poprvé jsme se potkali na sklonku starého režimu, v dobách, kdy ještě existovala projekční síť Krátkého filmu v Praze v Jilské ulici. Dávali tam tehdy v předpremiéře první sérii jejích Manželských etud, která mně změnila náhled na to, čím je nebo může být filmový dokument, s jakým vztahem k druhým lidem se jejich životy také dají vyprávět. Režisérčina práce s časem na mě udělala dojem: ta schopnost podvolit se jeho plynutí a neskoncovat při tom s tvorbou.

Pak jsme se s Helenou dlouho oba nějak sledovali. Když jsme se potkali, bavili jsme se většinou o tom, v čem se „sběrák“ dokumentaristky podobá nebo nepodobá rešerším spisovatele. Sledovali jsme myslím oba, jak se ten druhý snaží z reality dostat její esenci bez toho, aby se tomu procesu nějak zbytečně moc poroučelo.

Udělat o tom knihu nás nenapadlo. Byl to nápad kulturního publicisty Zdeňka Pavelky, podle mě zdaleka ne dost doceňované dobré duše polistopadové kultury. V Salonu Práva, kde působil, i ve svých pozdějších autorských a vydavatelských projektech toho dost dokázal a dokazuje. Jednoho dne v roce 2013 nás s Helenou dal dohromady, i když jsme se znali, jak už jsem řekl.

Ze začátku jsem nevěděl, jak rozhovor s filmařkou dělat. Bylo jasné, že metodou Truffaut-Hitchcock, jako rovný s rovným, to nepůjde. Protože jsem potřeboval čas, abych tomu, o čem jsme mluvili, také sám v sobě nějak stačil, ta práce se nakonec hodně protáhla. Na začátku jsme si neurčili žádné časové hranice. Přesto myslím žádný z nás nečekal, že to zabere čtyři roky a stane se to jakýmsi „sběrným dokumentem“ svého druhu. Nechtěl jsem tomu ani v tempu vzniku moc rozkazovat, čekal jsem, až se to začne psát a zevnitř organizovat samo, nakonec se to stalo.

Helena Třeštíková: Tady se doma trápím při přepisu hovorů z nějakého filmu, tenkrát jsem si ještě transkripty z diktafonu pořizovala sama. Moc mě to nebavilo. Foto: Archiv Heleny Třeštíkové

Nechtěl jsem vést bilanční, encyklopedický rozhovor. Helena nebilancuje, nemůže, ani kdyby chtěla. Tvoří způsobem, jehož podstatou je věčná nedefinitivnost. S takovým způsobem práce nejde přestat, nejde ho ukončit, stejně jako se nedá zastavit čas.

Takže jsme spolu mimo jiné také nebilančně a neencyklopedicky v mnoha věcech nesouhlasili. Ne proto, aby čtenář jednomu nebo druhému z nás dal za pravdu, ale aby se k tématům těch filmů mohl postavit sám za sebe. Aby zkusil „být Třeštíkovou“. Vžít se do typu tvorby, kde na lidech, s kterými se točí, záleží stokrát víc než na jakémkoli vlastním tvůrčím a režijním záměru. V jakémsi smyslu jsou to zenové filmy, snad je mi rozuměno.

Nevím, jestli jsem se dokázal ptát Heleny na věci, které ona sama pokládá za nejpodstatnější, ale celou tu dobu, co jsme se o její filmy přeli, nás to bavilo.


Autor společně s Helenou Třeštíkovou pokřtí chystanou Sběrnou knihu na 21. ročníku MFDF Ji.hlava. 





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

2.19Jak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea Slováková
1.19Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová Hrůzová
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron
2.18O vytváření PřetvářeníPřetváření skutečnosti: Kultura dokumentu Spojených států po roce 1945Sara Blair, Joseph Entin, Franny Nudelman
1.18Digitální média a dokumentární tvorba: Protichůdné přístupyAustralský profesor z melbournské univerzity Adrian Miles představuje zcela novou antologii zaměřenou na podobu dokumentární tvorby v éře digitálních a online médií.Adrian Miles
6.17Ke klauzurní knize FAMU 2017Skrytý půvab studentských invencíJitka Lanšperková, Kateřina Šardická
dok.revueJak vznikl film? Výlet do světa filmové archeologie pro malé i velkéRozhovor s autory knihy Terezou Czesany Dvořákovou a Františkem TýmalemRichard Klíčník
4.17Neviditeľné dejiny slovenských dokumentaristovRedaktor nakladatelství SFÚ Martin Kaňuch o knize vzpomínek slovenského režiséra, dramaturga, scenáristy a filmového publicisty Rudolfa Urce.Martin Kaňuch
2.17Jak jsem se stala animasofkouFilmová publicistka a kritička Kamila Boháčková vypráví o redakci českého překladu knihy estonského animátora a teoretika animace Ülo Pikkova Animasofie: Teoretické kapitoly o animovaném filmu.Kamila Boháčková
1.17Kniha o ztracené generaci českého filmuVzájemný rozhovor Terezy Czesany Dvořákové a Marie Barešové o jejich nové knize Generace normalizace. Ztracená naděje českého filmu?Marie Barešová, Tereza Cz Dvořáková

starší články

5.17DOK.REVUE
16. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková