Sibiřská intimní lyrika

Rozhovor s Martinem Ryšavým o domu Malupien a čekání na zázrak

Malupien, Olšový spas

Ve svém novém snímku Malupien, Olšový spas, který bude uveden na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě se režisér Martin Ryšavý opět zabývá prostředím Sibiře. Jeho snímek však pojímá toto téma ze subjektivnější, lyričtější perspektivy.

V jak velké části Jakutska se Malupien natáčel?
Rád bych odděloval dvě věci, které čeština rozlišuje trochu neochotně. V Ruské federaci existuje správní celek, který se oficiálně nazývá Republika Sacha a mezi lidmi se mu postaru říká Jakutia, což se česky překládá jako Jakutsko. A jeho hlavní město se jmenuje Jakutsk. Tyhle dva názvy se v češtině při skloňování pletou. Film Malupien se přitom týká jenom toho města. Poprvé jsem je navštívil před dvanácti lety úplně náhodou a byl jsem z toho místa vyděšený. Nelíbilo se mi, vzbuzovalo ve mně strach, ale něčím mě zároveň fascinovalo. Možná právě tím, že vzbuzovalo takové emoce. Pak jsem se tam začal vracet, natáčel jsem tam a prožíval všelijaká dobrodružství, ovšem nic z toho, co jsem natočil, se k městu nevztahovalo, ale týkalo se spíš okolních vesnic a hor. V Jakutsku samotném jsem moc nepracoval, a přitom jsem tam prožil spoustu času. Proto jsem se tam loni vrátil. Měl jsem pocit určitého dluhu vůči tomu městu, který bych měl splatit minimálně sám sobě. Film vznikl v době, kdy už jsem měl za sebou víc než deset let různých kontaktů s Jakutií a měl jsem pocit, že se tohle období nějak uzavírá a že bych ho měl nějakým způsobem shrnout.

Sibiří jste se zabýval už ve svých předchozích dokumentech. V čem se Malupien od vaší starší tvorby liší?
Mé předchozí filmy je možné označit dejme tomu za etnografické nebo sociologické, Malupien je naproti tomu hodně subjektivní a lyrický. Sociologie nebo etnografie tam nemá prakticky žádné místo. Leda snad v tom, že jsem jím chtěl mimo jiné nabourat běžné představy o exotičnosti téhle oblasti. Lidi mi často kladli dotazy typu: „A mají tam taky teplou vodu?“ nebo „Chodí tam taky venčit pejsky?“. Když člověk vidí víc filmů z prostředí Sibiře, získá pocit, že tam obyvatelé žijí nějak zásadně jinak než my, což do jisté míry platí v okolních vesnicích nebo v oblasti lesů. Jakutsk samotný, jakkoli je třeba nevzhledný nebo divný, je jinak normální město, kde mají teplou vodu, plyn, záchody a chodí venčit i ty pejsky. Exotiky je tam překvapivě málo, respektive je třeba ji hledat jinde než v tom, že by tam lidi chodili v kůžích a do práce jezdili na sobech. Uvědomil jsem si, že moje předchozí filmy, byť jsem o to vědomě neusiloval, mýtus exotičnosti potvrzují. Malupien je naproti tomu obrácený k všední stránce tamního života, protože jsem pochopil, že diváky to může zajímat. Jinak mé předchozí tvorbě se snad Malupien podobá v tom, že v něm vystupují výrazné, silné figury.

Charakterizujete Malupien jako intimní lyriku. Dá se tedy vůbec mluvit o dokumentu?
Výraz „intimní lyrika“ používám hlavně proto, že všichni hlavní hrdinové jsou moji přátelé, které znám delší dobu a které mám rád. A jinak si myslím, že není nutné snažit se ten film zařadit do nějaké jednoznačné kategorie. Dokument v silném smyslu slova, to jest prostý filmový záznam nalezené skutečnosti, to rozhodně není už proto, že závěrečná scéna večírku u domu za městem vznikla vyloženě díky mému režijnímu podnětu. Stavitel toho domu totiž mluvil o tom, že chce na vrchol stavby umístit špici. Tak jsem mu řekl, aby to udělal, že to natočíme. Večírek se uspořádal při té příležitosti. Na druhou stranu ten podnět nebyl něčím, co by šlo proti vůli a záměru hlavního hrdiny a jeho pomocníků.

Ve filmu vystupujete i vy osobně především jako hlas, který komentuje dění ve filmu z pozice zainteresovaného účastníka. Tyto komentáře jste namluvil v ruštině. Jaké jste k tomu měl důvody?
Původně jsem nezamýšlel, že ve filmu budu přímo vystupovat. Pak se ale ukázalo, že se film bez toho neobejde. Kdybych tam nebyl přítomný jako postava, sice neviditelná, ale aspoň slyšitelná, tak by film nedával smysl. Důvod, proč jsem své komentáře namluvil rusky, říkám přímo na začátku ve své první výpovědi. Když jsem v Jakutsku, tak rusky mluvím a někdy také rusky myslím, chtěl jsem tuhle okolnost evokovat. Chtěl jsem, aby bylo jasné, že moje pozice v té situaci je divná, ale vyplývá z mého dlouhodobého zájmu o ruskou kulturu. V Jakutsku jsem natáčel sám, a neměl jsem tedy možnost se pohybovat v záběru jako postava, aby mě divák viděl a uvědomoval si, že v tom prostoru působím trochu nepatřičně, jako cizinec, nicméně rusky hovořící cizinec. Kdybych své výpovědi namluvil česky, vzbuzovaly by nejspíš dojem, že jsem si je namluvil až doma, když jsem se vrátil, a působily by zcizujícím dojmem. Jsem taky rád, že oslavy, kterou film končí, se zúčastnil i jeden mladý jakutský kameraman, a díky němu jsem se mohl ve filmu i doopravdy objevit.

Kromě vás ve filmu zní mimo obraz i monology jedné místní ženy. Její totožnost však ze snímku není úplně zřejmá.
Ta žena ve snímku přímo vystupuje a myslím, že ze záběrů s ní je zřejmé, komu ten hlas patří. Autorka monologů patří do okruhu mých nejbližších známých, takže film by bez ní nebyl úplný. Nedala se ze se snímku vynechat, ale na druhou stranu materiálu s ní bylo málo. Její výpovědi se nedaly natočit jinak a myslím, že jsou samy o sobě dostatečně výmluvné a zajímavé, aby za nimi člověk ucítil charakter té postavy. I když uznávám, že tato figura je ve filmu prezentována hodně náznakově.

Malupien, Olšový spas

Ve filmu ale kromě ruštiny zní také jakutština. Herci v divadle dokonce zkoušejí Čechova jakutsky. Jakou má tato řeč v oblasti pozici?
Oficiálním jazykem je samozřejmě ruština. Ale jakutština se na zdejších školách také vyučuje, každý Jakut mluví oběma jazyky stejně plynně a jen velmi staří lidé umí jenom jakutsky. Zvláštní to začíná být právě až v okamžiku, kdy jakutsky mluví ruské figury v Čechovově hře. Pak je to stejně legrační, jako když já mluvím rusky.

Jak dlouho trvalo natáčení filmu? Uskutečnilo se během jedné cesty do Jakutsku, nebo jich bylo více?
Dá se říct, že během jediné cesty. Ale důležitá je samozřejmě okolnost, že jsem předtím v Jakutsku už mnohokrát byl. Ve filmu vystupují lidé, které jsem znal už dřív. Celý materiál jsem s nimi natočil během jediného zájezdu, který trval asi pět měsíců. Uskutečnil se loni zhruba od dubna do srpna.

Všechen materiál jste natočil sám s jednou kamerou. Ten film je hodně nízkorozpočtový.
Tenhle film, to není low-budget, to už je spíš no-budget. A je to první film, do kterého jsem musel opravdu vložit i své vlastní peníze. Hlavní položkou bylo především cestovné a peníze na obživu. Mé filmy nikdy nejsou příliš připravené, jsou založené na tom, že dopředu nevím, o čem budou. Myslím, že příběh je funkcí prostoru, a ne obráceně, a proto při tvorbě z prostoru vycházím. Na začátku mě zajímá nějaké prostředí a baví mě čekat, co to místo samo porodí. V prostoru, který natáčím, mě baví nejprve delší dobu pobývat. Než se tam něco narodí, než člověk k něčemu přijde, tak prostě musí čekat. To čekání se také platí. Takže kromě pěti měsíců, kdy se reálně natáčelo, jsem ve městě pobýval dalších pár měsíců předtím. V té době jsem nic netočil, jenom jsem se díval. Musel jsem si ale platit bydlení a jídlo, takže většina rozpočtu padla na tyhle položky.

Ve snímku lze vysledovat dvě dominantní linie, a sice zkoušení inscenace Čechovových Tří sester v místním divadle a stavbu domu, který dal snímku jméno. Měl jste tyhle dvě linie vymyšlené ještě před příjezdem do Jakutsku?
Právě že neměl. Já nevěděl, že v Jakutsku zkouší Čechova ani že za městem je ten dům. Věděl jsem jen, že tam chci mít chůzi městem a architekturu. Pak se přidalo divadlo a linie s domem se zrodila tři neděle před koncem natáčení. Po premiéře Tří sester jsem se bavil se scénografem Míšou Jegorovem a on se mě ptal, jestli jsem s natočeným materiálem spokojený. Já jsem řekl, že ne, že město a divadlo, které mám natočené, jsou dobré, ale že to nestačí k tomu, aby můj film měl to, co potřebuje. A on pořád zkoumal, co by to vlastně mělo být, to „něco“, na co čekám. Nakonec si, protože je to bystrý člověk, vzpomněl, že možná o něčem ví, a pověděl mi o staviteli Malupienu. Nejpodstatnější část snímku pak vznikla během posledních tří týdnů. Večírek, který je v závěru filmu, byl natočen den před mým odjezdem, úplně na poslední chvíli.

Takže výsledná struktura filmu vznikala až ve střižně. Kolik hrubého materiálu jste během výpravy natočil?
Ve filmu je využitý prakticky veškerý natočený materiál. Se samotným natáčením jsem začal až hodně pozdě, zpočátku jsem točil jen architekturu a různé sezónní události, jako třeba ledochod nebo oslavy 1. máje, ale dlouho jsem neměl žádný zastřešující motiv. Věděl jsem, že ani divadlo a zkoušky Tří sester se jím nestanou, a jak se blížil konec natáčecí doby, byl jsem stále zoufalejší. Přesto jsem natáčel v divadle všechny zkoušky. Členové souboru si mysleli, že jsem se zbláznil, protože jsem točil pořád dokola to samé. Ale já byl díky tomu klidnější a navíc jsem měl možnost zlepšit kvalitu jednotlivých záběrů. A naštěstí se ke konci podařilo objevit Malupien, který nakonec umožnil najít tvar výsledného filmu. Někdy člověk potřebuje nějaký zázrak. Tady to bylo skutečně až na poslední chvíli.

Jak dlouho trvala postprodukce?
V prosinci se začalo stříhat a skončili jsme až teď v srpnu.

Musel jste žádat místní úřady o povolení k natáčení?
Vízum a paušální povolení k natáčení od místních úřadů jsem měl, ale v konkrétních lokacích jsem se domlouval už osobně. V Rusku, jak už to v byrokratických státech bývá, se jakoby nesmí nic, ale osobně je možné dohodnout skoro všechno. Úředně vám tam leccos nepovolí, nebo až po velmi dlouhých průtazích, ale když ty lidi osobně znáte, můžete se dostat na neuvěřitelná místa.

Letos vám také vyšla kniha Cesty na Sibiř. To je ovšem beletrie.
Má sice autobiografický základ, ale je to román.

Vztahuje se ta kniha nějak k filmu Malupien?
K natočení Malupienu jsem se rozhodl až po jejím dopsání. Materiál na knihu jsem sbíral dlouho, psal jsem ji skoro osm let, a když nějakému dílu věnujete tolik času a úsilí, tak vlastně nechcete, aby ta práce skončila. Protože co je hotové, to už je svým způsobem vlastně mrtvé, a člověku je líto opouštět něco, s čím byl takovou dobu srostlý. V tomhle postrománovém rozpoložení jsem se rozhodl město znovu navštívit. Možná jsem měl ještě ambice pokračovat ve psaní, ale ukázalo se, že materiál, který se objevoval, už do té knihy nepatří. Před začátkem natáčení jsem měl hotový provizorní závěr románu a říkal jsem si, že během pobytu v Jakutsku možná ten konec ještě nějak změním. Ale nezměnil jsem. Fáze popisovaná v románu už skončila a teď jsem vstupoval do Jakutsku v novém období svého života. Ten film je toho výrazem.

Plánujete další film z prostředí Sibiře?
V současné době mám rozdělaný druhý film o česko-vietnamských vztazích. První jsem točil ve Vietnamu, je o bývalých studentech českých vysokých škol, a teď máme rozstříhaný materiál, který se týká vietnamské komunity v Čechách. Ale do Jakutska bych se chtěl s kamerou určitě ještě vrátit.


Martin Ryšavý pracuje jako odborný asistent na katedře scenáristiky a dramaturgie FAMU. Režíroval celovečerní dokumentární film o pokusech s obrozováním tradic malých sibiřských národností Sibiř – Duše v muzeu (2001) a krátké filmy Argiš, Rozprava o metodě (1997) a Bílá indiánka (1999). Spolupracoval na scénáři povídkového filmu Romana Vávry Co chytneš v žitě (1998) a je autorem scénáře k filmu Lesní chodci (2003) režiséra Ivana Vojnára. Přepracováním tohoto scénáře vznikla stejnojmenná kniha vydaná v roce 2001. Jeho celovečerní film Afoňka už nechce pást soby (2004) získal Cenu pro nejlepší český dokumentární film na festivalu dokumentárních filmů Jihlava (ex aequo s filmem Český sen). V roce 2006 natočil celovečerní film Kdo mě naučí půl znaku o vietnamských studentech českých škol. Letos mu v nakladatelství Revolver Revue vyšel dvoudílný román Cesty na Sibiř.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

5.8DOK.REVUE
06. 10. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková