Slepice, planetka a Vladimír Mišík

Jitka Němcová o svém novém filmu Nechte zpívat Mišíka!

foto: Česká televize

Bylo mi jasné, že jestli bych chtěla po Zuzaně Michnové udělat o někom film, tak by to byl Vladimír Mišík. Je to můj druhý dokument, předtím jsem točila jen hrané filmy. Pro mne bylo vždycky nejdůležitější vyprávět příběh! Stejným způsobem pracuji i s dokumentem. Nechte zpívat Mišíka napíná diváky díky dramatické lince hledání jeho rodiny. V březnu 2016 jsem napsala scénář, který jsem předala producentovi Viktoru Schwarczovi ze Cineartu, scénář jsme podali na Státní fond kinematografie a koprodukční Českou televizi. Na fondu byl trochu problém s „planetkou“ a se „slepicí“… Scénář je mnohovrstevný, na základě českého vědeckého nálezu malé planetky ve vesmíru, mezinárodně uznané a pojmenované po Vladimíru Mišíkovi, jsem si řekla, že si ji prostě v ateliéru postavím. Mišík nebude muset lítat po ulici, ale bude sedět v klidu na své planetce, po pravé ruce bude mít velkou lednici plnou alkoholických nápojů. Na planetce navíc vládne stav beztíže, k čemuž mě inspirovaly létající postavy i zvířata na obrazech Marka Chagalla. A protože nikdo nemůže vědět, jaké to vůbec na takové planetce je, bude tam mít svoji kamarádku, slepici Evičku, jíž bude vyprávět celý svůj život. Slepice, protože Mišík má skvělé elpíčko Kuře v hodinkách – a mezitím kuře vyrostlo…

Ještě před natáčením jsem měla obavy o kytaristu z Blue Effectu Radima Hladíka, kterého jsem nutně do filmu potřebovala. Rozhodla jsem se, že si ho předtočím. Bylo to naposledy, co se Radim Hladík objevil ve filmu.  Na planetce už nebyl, zemřel… Točit jsme začali v září a natáčecích dní bylo dvacet dva. Tak jak to bývá běžné u skrovného, hraného, celovečerního filmu. Dokumentaristé běžně nepoužívají ani návrháře kostýmů, ani maskérku, ani architekta na stavbu dekorací. To ovšem nebyl můj případ. Tím vším se projekt zase víc přiblížil hranému filmu.

Ve scénáři byl ještě motiv, který se týkal Vladimírova amerického otce Johna, který padl v korejské válce. Tak mi to řekl Vladimír, když mi ukazoval fotku svého otce v americké uniformě. Mezi ním a jeho maminkou byla velká, krátká láska. Chtěla jsem Ameriku do filmu nějak dostat, protože jsme po ní před listopadem všichni toužili, dost tvrdohlavě jsem trvala na tom, že bychom mohli najít alespoň hrob jeho otce. A začalo detektivní hledání, na jehož úplném začátku jsme neznali ani přesně jeho jméno – ostatní uvidíte ve filmu. Největším stresem pro mě byl stanovený deadline. Věděla jsem, že musím mít film zcela hotový 8. března 2017, v den Vladimírových sedmdesátin. S komplikovanými triky, kostýmy, s hranými prvky, neskutečným množstvím archivního materiálu – s celým životem Vladimíra Mišíka a jeho hudbou! To by Američani nezvládli!


foto: Česká televize

Začátkem října jsme film dotočili. Pak přišla mnohotýdenní práce ve střižně a celá postprodukce: triky na grafice v České televizi, nahrávání scénické hudby, míchačky. Díky připravenému scénáři jsem nemusela ve střižně rozhodovat, co se do filmu dostane a co ne – měla jsem minimálně odpadu. Ve střižně jsme si i s Vladimírem promítli filmovou „servisku“ a po malém krácení jsme se dostali s filmem na hodinu čtyřicet minut.

Při natáčení jsme zjistili, že rozpočet nestačí na triky a postprodukci – třeba na zaplacení autorských práv za použité písně. Dokonce jsme museli jednu skladbu znovu nahrát, abych mohla zachovat svoji koncepci. Vyhlásili jsme tedy sbírku na internetovém portálu Hithit, potřebovali jsme částku 35 000 korun. Během čtrnácti dní bylo na účtu 55 tisíc! Mohli jsme dál pracovat na finále celého filmu.

Po ročním maratonu s Mišíkem se cítím, jako kdybych pracovala v dolech, ale film už žije svým životem, jako když pustíte dítě do světa a nemůžete do něj nijak zasáhnout. Aktuálně je nasmlouváno 700 kopií po celé republice.

Pro mě už je to ale nějak „cizí“, já už pokukuju, co bych zase natočila.