Slepý Gulliver

Martin Ryšavý o svém připravovaném filmu, jenž zachycuje jeho osobní zkušenost cestovatele se slábnoucím zrakem

Slepý Gulliver

Film o rozostřeném vidění světa, korekcích zraku a bídě cestovatelské existence.

Obraz vědomí novodobého cestovatele bloudícího ve vzpomínkách a stopách smyslových vjemů z výprav do vzdálených končin a marně se pokoušejícího nalézt způsob, jak je spojit a uspořádat.

Film Slepý Gulliver je poskládaný z dokumentárního materiálu natočeného v letech 2013–2015 v Rusku, na Ukrajině a v oční optice v Praze na Lužinách. Ústřední postavou je filmař a cestovatel, který si v optice nechává vyšetřit a zkorigovat zrak, aby mohl svou profesi člověka putujícího s kamerou po vzdálených cizích krajích vykonávat i nadále. Průběh vyšetření a rozprava s optikem o poruchách vidění, slábnutí zraku a obecných zákonitostech lidského vnímání smyslových jevů slouží jako rámcová situace filmového vyprávění a je přerušována kratšími i delšími vstupy do prostředí, ve kterých se vyšetřovaný subjekt obvykle na svých výpravách pohybuje, což je v tomto konkrétním případě právě Rusko a Ukrajina, postsovětské teritorium s mnoha obtížně pochopitelnými a v podstatě v rámci jednoho obrazu nesjednotitelnými kulturními a politickými fenomény, nemluvě o možnosti včlenit do něj i věci zcela privátní. Občanská válka na východní Ukrajině, starosti dispečera moskevských komunálních služeb, přípravy státních oslav 70. výročí konce Velké vlastenecké války v regionálním sibiřském centru, návštěva zaměstnanců muzea v bývalém stalinském táboře, sjezd krojovaných severských pastevců sobů, kyjevští obránci náměstí Nezávislosti, neošamanská ideologie vedle ruského imperiálního nacionalismu, večírek abiturientů novosibirského institutu, vlak na Transsibiřské magistrále, transport stáda jakutských koní i čukotská pohádka se ve vzájemném propojování a prolínání stávají čímsi na způsob noční můry či těžké halucinace, skrz kterou prosvítá obraz současné rusko-ukrajinské civilizace a zjevuje se holá nemožnost jakéhokoli sjednocujícího gesta nebo pevného bodu, ze kterého by se tato cestovatelská zkušenost dala nějak uspořádat.

Slepý Gulliver

Všechny tyto vstupy je vzhledem k rámcové situaci v optice možné chápat jako flashbacky, flashforwardy, vzpomínky, představy, sny a úvahy vyšetřovaného subjektu, k jejichž dešifrování a osvětlení permanentně probíhající rozprava s optikem nabízí určitý metaforický (záměrně naivně nebo ironicky používaný) klíč, a navíc i jakousi iluzorní útěchu: jako by vše, co slepý (vlastně jen silně krátkozraký, ale selektivně – a třeba i záměrně – opravdu slepý k mnoha jevům světa a osobním problémům) Gulliver na svých cestách spatřil a snad ještě spatří, bylo možno vnímat jen jako testovací optotypy, jako by vše bylo možné rozložit na elektromagnetické vlnění a tím nějak zmírnit tíhu osobních obsesí, globálních celospolečenských traumat a marné snahy spatřit za tím vším jeden smysl a jeden svět. Kontrapunktem k tomuto „racionálnímu“ komentáři jsou paralelně nabízené mystické výklady, které putujícímu českému filmaři poskytují ruští „čarodějové“: kartář, interpretující během cesty vlakem tarotová arkana, vědma, prohlašující arktickou oblast Ruska za mozek planety, a kybernetický neošaman, pokoušející se zachytit Svatého Ducha do matematických tabulek. V rámci těchto výkladů je vše viděné a slyšené vtahováno do významového pole opírajícího se o takové kategorie, jako jsou archetyp, věštba, osobní síla a magická operace. Obě tyto linie rozprav autorského subjektu se pak proplétají konkrétním materiálem, natočeným v omezeném, ale nikterak logicky ohraničeném časovém výseku, materiálem, který je jen minimálně propojen vlastní vnitřní logikou, o jednoznačném sjednocujícím tématu ani nemluvě. Jediným, co ho spojuje (jde ovšem o způsob blízký spojování sběrných surovin pod tlakem lisu), je strhující moment samotného putování, tedy konkrétního pohybu kamery na nejrůznějších dopravních prostředcích (letadlo, vrtulník, vlak, sobí spřežení, loď, auto, motorové saně) naznačujících Gulliverův fyzický pohyb v daném teritoriu. Ve zvukové složce to znamená privilegované postavení hluku různých motorů jakožto základního zdroje zvukové dynamiky.

Slepý Gulliver

Optikem zkorigovaný Gulliver je na konci filmu připraven ve své cestě pokračovat, aniž by se faktem zakoupení nových brýlí či kontaktních čoček jeho životní situace nějak významně změnila.  Film Slepý Gulliver nabízí totiž obraz putování, které je ze své podstaty nekonečné a neukončitelné, pokud ho neukončí smrt. Stejné zjištění platí i o hledání možných významů, které se jeho hrdinovi – a tomu, kdo z jeho záznamů sestavuje filmové dílo – nabízejí, nebo naopak skrývají. Jde tedy o film s bytostně otevřenou strukturou, který by teoreticky mohl být natáčen a sestavován donekonečna, o film, který se v tomto ohledu snaží napodobit základní lidskou existenciální pozici. Jde o film velmi neúplný, velmi osobní, vztažený k problematickým a možná i málo věrohodným referenčním rámcům, ale přesto snad po svém způsobu vypovídající o podstatných věcech světa.