Sníh na trávě

Úryvek z knihy Jurije Norštejna

„Kdyby se pod nos pana Podkolatova

umístily rty pana Onučkina…“

Kde začíná fenomén obrazu na projekčním plátně – je záhada. Kde je ten první bod, o němž můžete říci: tady začíná animace? Nevím. Vím jenom, že na začátku je čistý bílý papír – na rozdíl od hraného filmu, kde žádný papír není. Vezmete kameru a na něco ji zaměříte. „Dům i stůl“ již existují. Když použijete herce a nalíčíte ho, změníte ho k nepoznání, stejně pracujete s živou matérií. A co máme k dispozici my? Vů-bec-nic. Takže, co objasňovat? Co je animace – to je kouzelné umění, v němž je nutno všechno vytvořit, od první čáry na bílé ploše až do poslední nuance zvuku při míchačce? Všechno musíte vytvořit. Nikdo nám nic nedá. Z toho na člověka padá děs. Ale zároveň je to i fascinující. Fenomén animace je popsán v Gogolově Ženitbě – v monologu Agáty: „Kdyby se pod nos pana Podkolatova umístily rty pana Onučkina, k tomu by se přidalo trochu nevázanosti pana Žvanikina a zahustilo by se to postavou pana Nenažraného…“ Tohle je fenomén animace. To nesvede žádné jiné umění. To dokážeme pouze my. A, samozřejmě, spisovatelé. Spisovatel vybavuje svého hrdinu různými charakterovými rysy tak, že si z každého něco vezme. O tom psal velmi dobře Heinrich Heine. Rád se procházel po bulváru a pozoroval kolemjdoucí. Považoval to za jakousi zoologickou zahradu. Sledoval korpulentní dámy, přetékající ze svých korzetů, a z jejich otylosti „se u něho projevovaly příznaky mořské nemoci“. Což mu ovšem nebránilo v tom, aby si z tohoto zooparku od každého něco vzal a soustředil do jedné postavy. Gogol v Autorském vyznání k Revizorovi napsal: „…rozhodl jsem se složit na jednu hromadu všechno to hloupé z Ruska, co jsem poznal, všechny ty nespravedlnosti, které se dělají na těch místech a v těch případech, kdy se od člověka více než vše jiné vyžaduje spravedlnost, a tak se vysmát všemu najednou.“ A to může svobodně vyjádřit i animace. „Dát na jednu hromadu.“

Nejméně ze všeho je pro mne animace kinematografem. S tím ji spojuje způsob zaznamenání obrazu na filmovou surovinu a promítání filmového pásu prostřednictvím projektoru – tedy prvky čistě chemické a optické. Ve všem ostatním je to naprosto záhadné umění, které je, podle mě, srovnatelné především s literaturou, a potom s divadlem, i když povaha animace je zdánlivě čistě obrazová. Proč s divadlem? Například proto, že má stejný vzájemný vztah znakovosti a objektivní reality. Víme přece, že v divadle stačí tmavý horizont v hloubce scény, který se pro nás stává živým a obsažným ve chvíli, kdy se ozve nějaký reálný zvuk – zapískání lokomotivy na parníku… V tom tkví síla animace: skrze dané podmínky odhalovaná skutečnost a okamžitá radost z tohoto poznávání. V hraném filmu to není možné, ten má jiné úkoly. Ale v divadle stačí pravdivé gesto na základě znakovosti, a najednou se na nás realita řítí jako žhavá láva. Tam je naše vědomí připraveno k prožitku. Tento moment připravenosti vědomí k prožitku, k vtažení do tohoto prostoru, viditelně ukazuje, v jakém neuvěřitelném, ohromujícím umění pracujeme.



A pochopitelně, „fantazie mě přivádí k slzám“…

Čím je více neočekávanosti, tajemství a fantazie, tím lépe pro animaci. Animace je tajemství poznání a citu přenesené na filmový pás.

Žádná materie nebrání tomu, aby obraz odrážel naše city, pokud ovšem nebereme v úvahu, že samostatný obraz na cestě k ještě nehotovému filmu je vynuceným a nutným výběrem. Obraz je funkcí děje. Emoce, které vycházejí z podstaty přírody, ji změní v metaforu. Tím vytvoří podmínky pro vznik umění – a to je pro animaci naprosto zásadní.

Sníh na trávě, vydávají APZ Production s.r.o., Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze a Jakub Hora, Praha 2013, 1. vydání.





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

dok.revueJak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.0Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
dok.revueŽeny o ženáchLiterární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.Barbora Baronová
3.19Co je nového v počítačových hráchFilmová a herní teoretička Helena Bendová píše o procesu vzniku své nedávno vydané knihy Co je nového v počítačových hrách, v níž shrnuje čtyři hlavní proudy myšlení, jimiž se mladý vědní obor game studies během posledních zhruba pěti let ubírá. Autorčinou ambicí je, aby knihu vzali do ruky jak rodiče malých hráčů, tak učitelé mediální výchovy i fanoušci počítačových her. O tom, jak těžký to byl úkol, pojednává tento text. Helena Bendová
2.19Jak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea Slováková
1.19Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová Hrůzová
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron
2.18O vytváření PřetvářeníPřetváření skutečnosti: Kultura dokumentu Spojených států po roce 1945Sara Blair, Joseph Entin, Franny Nudelman
1.18Digitální média a dokumentární tvorba: Protichůdné přístupyAustralský profesor z melbournské univerzity Adrian Miles představuje zcela novou antologii zaměřenou na podobu dokumentární tvorby v éře digitálních a online médií.Adrian Miles

starší články

f1.13DOK.REVUE
23. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl