Soukromý vesmír

Helena Třeštíková představuje svůj nový film Soukromý vesmír

Můj nový film Soukromý vesmír byl pro mě zatím nejtěžší ze všech. A taky jde o nejdelší z mých časosběrných projektů. Vše začalo před třiceti sedmi lety. Tehdy jsem dokončila FAMU a v Krátkém filmu mi schválili námět na krátký dokument. Téma – jak mateřství změní ženu. To téma mě zajímalo, protože kamarádky okolo přiváděly na svět děti a já s úžasem sledovala jejich proměnu. Sama jsem v té době děti ještě neměla. Oslovila jsem čerstvě těhotnou kamarádku Janu, se kterou jsme se znaly od dětství. Nejdřív mému nápadu trochu vzdorovala, ale pak jí to jako vystudovanou socioložku začalo taky zajímat a souhlasila. Narodil se Honza. Točili jsme porod a já jsem Honzu vlastně spatřila o pár vteřin dříve než jeho matka. Byl to jeden ze zásadních momentů mého filmařského života, a co živa budu, na ten moment nezapomenu. Janu s Honzou a mužem Petrem jsme sledovali ještě asi půl roku, a pak vznikl patnáctiminutový film Zázrak. Někdy v té době mě napadlo sledovat Honzu dál. Co s ním bude? Tehdy byly kamery pouze na filmový materiál (35 mm nebo 16 mm) a dost těžko dostupné. Celý ten nápad považovali moji kolegové za velkou bláznivinu a chiméru. Nikdo nic tak nejistého nedělal. Přesto se občas podařilo složitě nějaký natáčecí den zorganizovat a natočit střípky ze života Jany a její rodiny. Občas jsem vypůjčila kameru pro otce Petra a on natáčel sám. Honzu, pak i Annu a Evu. Celou tu dobu jsem vůbec netušila, zda materiál někdy využiju ani jak. Ale byly to vlastně neuvědomělé začátky časosběrného natáčení, které pak v dalších projektech dostávalo přesnější obrysy i smysl.

>

Pustila jsem se do Manželských etud, a následně do dalších témat. Honza oslavil osmnácté narozeniny a svým rodičům dal symbolický souhlas s natáčením svého dětství. Jenže brzy poté začal cestovat, zmizel ve světě, a zdálo se, že náš projekt definitivně skončil. Táta Petr stále psal rodinný deník, s Janou jsme se dále kamarádily. A pak jsem si řekla, že to přece všechno nenechám jen tak ležet, a začala jsem plánovat Zázrak po letech. Bylo třeba sehnat peníze a pustit se do koncepčnějšího natáčení. Honzovi v té době už bylo přes třicet a žil v Baskicku, zbývající rodina v Liberci. Já měla množství naprosto nesourodého materiálu natočeného na všechny formáty, které se tu za celou tu dobu vyskytly. A Petrův deník. A představu, že bych chtěla ve filmu zachytit i dobu. A těžkou hlavu z toho všeho. Třicet sedm let života Honzy a jeho rodiny nacpat do devadesáti minut. Stohy papírů jsem popsala spoustou nápadů. Prohlídla hory dobových archivů, hledala základní linky našeho privátního života a jeho širšího sociálního kontextu. Symboly jeho jistot i nejistot. Vertikály a horizontály života. Pak jsem přišla do střižny k Jakubu Hejnovi a spolu jsme se začali potýkat s tím množstvím zcela nesourodého až chaotického materiálu. Udělali jsme asi deset začátků, spousty průběžných tvarů – a pořád špatně. „Sakra, ten materiál v sobě přece musí obsahovat nějaký přijatelný tvar – jen ho najít,“ říkala jsem si neustále. Pořád jsme něco předělávali a já psala o svém zoufalství do svého deníku. Nebýt Jakuba Hejny a jeho invence, ochoty stále zkoušet a trpělivosti, asi by ten film nevznikl. Je to typický příklad filmu, který se opravdu rodí ve střižně. Jsem zvědavá, jak budou diváci reflektovat výsledek našeho zápasu. 

Film vstoupí do české distribuce koncem ledna 2012.




5.11DOK.REVUE
18. 09. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková