Spánek a bdění


I kvůli výuce se cyklicky vracím k jedné z raných otázek po nejzazší (potenciální) funkci filmu, na kterou Jean Epstein ve 20. letech odpověděl: jasnozřivost. Tento druh vidění nesouvisí s optikou, ale s viděním v celku, souběžným viděním zjevného i skrytého, viděním své pozice vůči nahlíženému, viděním spojujícím minulost s budoucností, sen se skutečností, individuální se společenským. Jasnozřivost v sobě nese i schopnost rozlišit jedno od druhého.

Již několik týdnů čtu po malých kusech strhující Bělohradského knihu Společnost nevolnosti. Hned v úvodu rozpracovává Herakleitův zlomek, v němž se praví: “Pro bdící je svět jeden a společný, ale každý ze spících se obrací k vlastnímu.” A Václav Bělohradský dodává: „Ještě nikdy nebyly síly, které nás odvracejí od společného světa, tak mocné. Žijeme ve věku akční nabídky vlastních vědomí a světů. Mnoho převozníků nás dnes umí rychle a snadno přepravit ze špinavého a neposlušného světa společného do čistého a poslušného světa vlastního.“

Jako každá metafora, ani tato nevypovídá vše o společnosti spektáklu, ve které žijeme. Ale je zřejmé, že architekturou světů, o kterých Bělohradský mluví, jsou také média, audiovizuální zejména. A tedy i film. Čím kontrolovanější a čistší, tím přijatelnější a tím více odpovídající společenské objednávce – tedy stále méně občanské, ale stále více zákaznické a klientské. Otázku růstu masové produkce seriálů, reklam a produkce s konjunkturálními a konfekčními rysy v každém žánru nelze smést ze stolu prostou úvahou o kultuře volného času, natož starým schématem potřeby masového vytržení ze světa drásavé fyzické práce (tu jsme už skoro kompletně vyexportovali do třetího světa). Je to dobře zmapovaná objednávka mozků, které touží zapomenout na svoji tělesnost, jež je nevyhnutelně situována do „společného světa“. Mozků tříděných po cílových skupinách, přičemž pro každou z nich se hledá to správné anestetikum. Možná každý z nás chce alespoň občas zapomenout. Posouvá se i hranice toho, jak často a na jak dlouho?

Bělohradského aktualizované metafory mimochodem nabízí i novou možnost zahlédnout jakoby už ztracenou, staronovou čáru mezi ne-uměním a uměním. Bude už vždycky jen tenká a pomocná, ale přesto může být vodítkem k rozlišení mezi spánkem a bděním. Je snad zbytečné dodávat, že dispozice dokumentu neztratit ze zřetele hledisko „společného světa“ je silnější a snad i závaznější než u jiných filmových druhů. Bez ohledu na to, jestli jde o téma krajně osobní, nebo vysloveně společenské.




4.8DOK.REVUE
11. 08. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková