Svět plný paradoxů

Situační recenze filmu Anny Kryvenko Můj neznámý vojín o událostech okupace v roce 1968 a jejich přesazích do současného života nejen v České republice

Můj neznámý vojín (Zdroj: Česká televize)

Nový film Anny Kryvenko Můj neznámý vojín odvysílala Česká televize v srpnu k 50. výročí okupace Československa sovětskými vojsky. K situační recenzi jsme tentokrát oslovili velmi různorodou trojici – slovenského filmového kritika Miloše Krekoviče (MK), ženu, jež v 70. letech přišla z Ruska do Československa jako porodní asistentka, aby tu tři roky pracovala a přivydělala si na studium vysoké školy, ale osud zařídil, aby v Česku zůstala už „na věčné časy“, Raju Karmazínovou (RK) a do třetice historika a autora nové publikace Operace Dunaj Daniela Povolného (DP). Všichni tři respondenti dostali otázky týkající se témat aktuálnosti, práce s filmovou formou, divákem a archivními materiály a především toho, jakým způsobem nese svědectví o událostech z roku 1968. 
 

Co je pro vás nejvýznamnějším tématem, které tento film předává? A proč? 

RK: Pokaždé prožívám srpen velice špatně. Nikdy jsem se nechtěla smířit s tím, že tu budu žít jako okupantka, a zároveň by mi mí rodiče neodpustili, kdybych tu nechala své dítě. Viděla jsem několik dokumentů o událostech z roku 1968. Tento, podobně jako ostatní, ukazuje, co bylo, a byly to vážné věci, o kterých já ani nemohu vyprávět svým přátelům, protože oni stále neuznávají, že to byla okupace. Mnoho lidí se ode mě odvrátilo po tom, co se natočil film Okupantka. Dodnes je to tedy velmi ožehavé téma.

MK: Myslím, že nejvýznamnějším tématem je to, co se děje s jednotlivcem, který vstoupí do nějakého velkého systému, do mašinerie, jakou armáda bezpochyby je. Zajímavé je, že se k tomuto tématu Kryvenko dostává skrze osobní příběh o sebevraždě svého prastrýce, jež byla zapomenutou rodinnou historií a slouží spíše jako odrazový můstek pro celý film. Kryvenko se snaží postihnout všeobecný pocit člověka, který je systémem zbaven vlastní individuality. Postupně však někteří procitají a zjišťují, že se místo záchranné mise ocitají v jakémsi chaosu. Dalším tématem, které je ve filmu spíše skryto, je ruská propaganda tehdy a teď.

DP: Shrnul bych to tak, že se tento film z mého pohledu zabývá fenoménem sebevraždy sovětského vojáka jako reakce na okupaci Československa a otázkou tabu, které z ní udělala jeho tchyně, aby ochránila svou dceru. Je to zajímavý moment, protože o sebevraždách invazních vojáků a o jejich smrti obecně často chybí konkrétní údaje.

Jaký přístup bychom jako diváci měli k filmu zaujmout? 

DP
: Film podle mne dost staví na citech a prožívání, takže divák může s danou situací buď soucítit, nebo zaujmout, řekněme, diametrálně odlišný postoj.

MK: Dílo Anny Kryvenko můžeme charakterizovat jako experimentální, které klade divákovi jakýsi odpor, a divák s ním spíše sám bojuje. Je to dáno tím, že Kryvenko je studentkou multioborového Centra audiovizuálních studií na FAMU a nejspíš tíhne více ke světu výtvarníků, a tak i pracuje se svým materiálem. Nejedná se o transparentní okno do nějakého příběhu, ale o tematizaci mediality a vyprávění obrazem – využívání inverzních, zpomalených, zrychlených, rozostřených a jinak upravených obrazů. Takže je to opravdu spíše o pocitech než o ilustraci konkrétních událostí. 

Jak může vyznívat právě sebevražda režisérčina prastrýce v kontextu, který nabízí samotný film?

DP
: Těžko říci. Základní problém je, že vůbec nevíme, co prožil v Československu, co se mu vlastně stalo. Známe jen „konec“ příběhu – vrátil se, s nikým nemluvil a po několika měsících spáchal sebevraždu. V tomto směru se o významu toho gesta můžeme jen dohadovat. Neznámý vojín takto definitivně vyřešil svůj problém, ovšem nevíme jaký.

RK: Dokazuje to, že sovětští vojáci to tu opravdu neměli jednoduché. Přijeli sem osvobozovat na tancích a pak tu sloužili dalších 22 let. Neměli to na těch posádkách jednoduché. Tam, kde jsem v 70. letech žila já, jsme třeba nosili vojákům pelmeně. Na druhou stranu to tu pro ně mělo i velká pozitiva – viděli, jak lidé žijí jinde. Lidé tu byli velmi informovaní, díky tomu, že Československo leželo v centru Evropy a spousta místních měla přátele v jiných zemích. Já jsem třeba vůbec nevěděla, že existuje nějaká Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. To jsem se všechno dozvěděla až tady.  

Můj neznámý vojín (Zdroj: Česká televize)

Proč si myslíte, že tu sebevraždu spáchal?

DP
: Jak jsem už naznačil, divák se to nedozví a neví to ani autorka filmu. Můžeme jen spekulovat. Samozřejmě během okupace Československa nastalo pro vojáky invazních armád množství stresových událostí. Nepřátelská reakce obyvatelstva, různé fámy o násilných akcích kontrarevolucionářů, smrt civilistů i vlastních vojáků, velká únava, selhání ve složité situaci, ale také dlouhodobé odloučení od nejbližších a absence informací o nich. Něco z toho pravděpodobně jeho stav a tragickou smrt mohlo přivodit, ale bez detailnějších informací se blíže k pravdě nedostaneme.

RK: Myslím, že se prostě nesmířil s celou tou situací. Pocházel z Ukrajiny a ukrajinština je češtině mnohem blíže, mohl tak místním velmi dobře rozumět. Chápu ho. Zažívala jsem podobné pocity na začátku 90. let. Nedokázala jsem se smířit s tím, že bych měla zůstat v zemi, kterou Sovětský svaz okupoval. Doma jsme byli všichni nabití 2. světovou válkou a celá Evropa by neměla zapomínat, že ta válka napáchala spoustu křivd a zrad. Rusko bylo naprosto proti okupantům a teď najednou jsme okupanti my sami? Zkuste si představit, že jste, stejně jako my, vnitřně nastavení na to, že Němci napáchali obrovské zlo, a najednou se ocitnete ve stejné pozici. To přece nejde. Z tohoto pohledu tomu mladému vojínovi rozumím a plně jej chápu.

MK: Můžeme opravdu jen tvořit hypotézy. Všechno to, co prožíval, mohlo být umocněno i dalšími faktory – v roce 1968 mu bylo 20 let, byl sirotek, který v armádě našel útočiště, armáda mu nahrazovala rodinu, velkou roli tu určitě sehrál i zmíněný mýtus 2. světové války. Jednou z hypotéz tak může být, že u něj došlo k velkému existenciálnímu otřesu, který vyústil právě v to, že si vzal život. Myslím si ale, že by nebylo korektní mu přisuzovat nějaký konkrétní důvod. Měli bychom se držet spíše onoho ohledávání a kroužení kolem tohoto faktu stejně, jako to dělá tento film.

DP: Podle oficiálních údajů sovětští vojáci spáchali od 21. srpna do 20. září 1968 celkem 5 sebevražd. Dá se důvodně předpokládat, že do konce operace Dunaj 15. listopadu 1968 došlo k nějaké další, a film ukazuje, že i poté k tomuto jevu docházelo. Pochopitelně narážíme na nepřístupnost archivních materiálů uložených v ruských archivech, a proto nemůžeme konstatovat, zda je tato sebevražda výjimečná, nebo jich bylo mnohem více.

Pro koho je podle vás film určen?

RK
: Film by se měl promítat především v Rusku. My jsme opravdu věděli jenom to, co nám říkali. Co film, to vlastenecká propaganda. Abychom mohli vidět třeba frankofonní nebo italský film, museli jsme na něj stát obrovské fronty a do kina se dostali jen někteří. Sami vojáci tak ani nevěděli, kde jsou, protože hodně lidí tu umělo rusky, a velmi silně ve filmu působilo, když se Čechoslováci pokoušeli sovětským vojákům na těch tancích něco vysvětlovat. Ti vojáci dostali rozkaz a prostě jej museli splnit. Po nesplnění rozkazu totiž následuje trest. Voják je pěšák, takže co on sám může? Velmi se mi nelíbilo, že stříleli bez rozkazu. Když si zakrývali obličeje, tak si nejspíš uvědomovali, že celá situace není příliš dobrá.

MK: Přiznám se, že jsem o filmu takto neuvažoval. Uvažovat v souvislosti s "high art" o sociologickém publiku může být ošemetné. Nejedná se ani o generační pohled, takto může film promlouvat víceméně ke komukoliv – k pamětníkům, k teenagerům, k lidem různých národností i věku. Využitá perspektiva je v kontextu našich dokumentárních filmů nová a osvěžující. Vyhýbá se klišé při práci s archivy. Neopakuje stále ty stejné archivní záběry, které se nyní objevily snad ve třech nedávno dokončených slovenských filmech. Struktura tohoto filmu nabízí zcela nové významy archivních záběrů.

DP: Cílová skupina u nás je podle mne poměrně neurčitá. Možná by nejvíce zapůsobil na Ukrajince a na ostatní obyvatele postsovětských republik. Pro naše pamětníky je to určitě zajímavý pohled z druhé strany, který jim leccos doplní do mozaiky jejich osobních zážitků. Pro mladší generaci je to právě citové vyznění, ale z pohledu historika by si film zasloužil doplnit aspoň o titulky, jež by neznalého člověka orientovaly v souvislostech. Střídají se tu záběry z Prahy, z Liberce, z Ostravy, ale také – poměrně zbytečně – ze srpna 1969. Pro mne je to relativně snadné rozlišit, ale co obyčejný divák? A to nemluvím o sovětských dobových záběrech. Asi každý si domyslí scény z odvodu sovětských branců, ale ostatní by přece jen chtělo zasadit do kontextu, namísto „volného plynutí“.

MK: Právě v tom „volném plynutí“ je tento film cenný. Je to experimentální tvar, který uvnitř nás chce něco podnítit. V jistém místě filmu vykresluje Kryvenko pocit mohutnosti armády vstupující na území Československa a používá k tomu záběry na vojáky, na anonymní stíhačky, které třeba vůbec nejsou konkrétní sovětské stíhačky, stejně tak záběry z Košic nemusejí pocházet z Košic a tak dále. Kryvenko však vůbec nemá potřebu divákům tyto věci vysvětlovat. Pouze těmi obrazy ilustruje určité pocity. 
Pokud bychom chtěli fakta, můžeme si přečíst knihu některého z historiků nebo se i podívat na jiný film. Například Peter Kerekes nyní dokončil dílo Okupácia 68, na němž se podílelo 5 režisérů a režisérek. Myslím, že je jenom dobře, že existuje nějaká pluralita. Více filmů, více přístupů. 

Můj neznámý vojín (Zdroj: Česká televize)

Jak tento film pracuje s různými stereotypy o sovětských vojácích, o okupaci a národnostních odlišnostech?

MK
: Na takovýto film jsme museli dlouho čekat. Z pochopitelných důvodů je sama režisérka zbavena všech stereotypů a mýtů, které jsou v našich zemích s rokem 1968 spojené. Češi a Slováci si okupaci každý rok připomínají z pohledu oběti, ale v Rusku nebo na Ukrajině to není žádné téma. Proč by si také agresor něco takového připomínal? Navíc to Kryvenko moc nezajímá. Kdyby nenašla album s rozstříhanými fotografiemi, myslím si, že by jako mladá Ukrajinka nepotřebovala svůj film věnovat právě okupaci v roce 1968. Není přímou pamětnicí tehdejších událostí, je jiné národnosti, nedostala se do kontaktu se socialismem s lidskou tváří, neklade si otázky, co by mohlo být, kdyby nebyla narušena kontinuita politického vývoje v Československu.

RK: Často se apeluje na Rusko, ale ten, kdo sem na tancích přijel, byli vojáci sovětští. Nikdo si neuvědomuje, jak je Rusko obrovská země, a ze své zkušenosti mohu potvrdit, že tu byli vojáci ze všech sovětských republik – z Ukrajiny, z Běloruska i z Pobaltí. Nečekala jsem, že ty události byly takto silné, opravdu jsme věřili, že se jedná o pomoc Československu, protože je-li někde kontrarevoluce, Sovětský svaz vždy pomůže. 

DP: To, že sovětští vojáci byli ideologicky zpracovaní v tom smyslu, že nás jedou osvobodit, je fakt. Druhá věc je, že ze slov komentáře jedné z ukázek vyplývá, že sovětští vojáci dostali vcelku srozumitelnou formou instrukce, jak se v Československu chovat, tzn. palbu sami nezahajovat, ale jen odpovídat na střelbu nepřítele, což je v rozporu s oficiálními rozkazy sovětského velení, protože s palbou měli čekat na souhlas nadřízených. Na druhou stranu nevíme, jestli ten instruktážní film, ze kterého tyto ukázky pocházejí, vznikl před invazí a kolik vojáků jej vidělo. To se týká i pokynů respektovat místní zvyklosti a šetřit majetek občanů i majetek v „socialistickém vlastnictví“. To se totiž v řadě případů nedělo.
Stereotyp toho, že „Rusáci“ (nikoliv Rusové) jsou špatní, ostatně pocítila autorka filmu na vlastní kůži. Ona se však snaží ukázat, že všichni tak špatní zase nebyli. A že mezi nimi byly i oběti, jako např. „Rusačka“, kterou v Košicích vodili po městě nahou. Bohužel divák se vůbec nedozví, že šlo o ženu zástupce velitele Vojenského leteckého učiliště v Košicích plk. Josefa Belase, který skutečně zastával prosovětské postoje. To ovšem nikomu nedává právo, aby takto opovrženíhodným způsobem ubližoval bezbranné matce jedenáctiletého chlapce.

MK: V tomto momentě vidíme kromě inverzního pohledu na okupaci ze strany okupantů také agresivitu na straně obětí, což jaksi převrací tento konkrétní stereotyp. O případu z Košic se dlouho nevědělo, záznamy z pražského archivu byly uvolněny až v roce 2008. Kryvenko našla v archivu asi tři takovéto mikro filmy s fotografiemi a výpověďmi svědků. Je to ve filmu hodně silný a zároveň velmi otřesný okamžik. 

V čem je tento film dnes aktuální?

MK
: To je možná to nejzajímavější. Celá aktualizace vychází z identity režisérky – dívky Ukrajinky, která přišla studovat do Prahy, kde se jí přihodily různé věci, včetně toho, že ji nějaký muž v tramvaji nadával do okupantů. Vyvstává tu několik paradoxů. Neznámý muž si plete ukrajinštinu s ruštinou, střihačka filmu a kamarádka režisérky je Ruska taktéž studující v Praze, jely spolu na výlet do Moskvy v době, kdy Rusko začalo okupovat Krym. Autorka sama si klade absurdní otázku, proč by se ona měla zodpovídat z kolektivní viny a 50 let starých sporů mezi dvěma státy, které dnes už neexistují. Tohle všechno svádí minulost a přítomnost v osobě autorky filmu. Odtud pak vychází její zájem. Zároveň se však Kryvenko nesnaží vytvářet žádné laciné analogie.

DP: Jestli je něčím aktuální, tak pokusem o přesah do současnosti prostřednictvím deníku autorky a komentářem událostí na Ukrajině, tedy hlavně ruské okupace Krymu a boje s proruskými separatisty. Problém ovšem je, že tento přesah, na rozdíl od okupace Československa, je podán spíše černobíle, a ne tak „barevně“. Dovolil bych si také upozornit na to, že srpen 1968 v Československu a dnešní dění na Ukrajině nemůže být ani přeneseně považováno za opakování historie. Z pohledu historika je to stejně kulhající srovnání jako obdobné srovnávání s válkou mezi Gruzií a Ruskem v roce 2008. Tam byl jediný shodný okamžik, a sice že k tomu také došlo v srpnu.

RK: Už je to 26 let, co odešli, a aktuální je to pořád. Dodnes jsou lidé hrdí na to, že osvobodili Československo od kontrarevoluce, protože vědí jenom to, co jim řekla ruská televize. Pak v Karlových Varech narazíte na nápis v ruštině – „Nikdy nezapomeneme 1968“. To je neskutečně hnusné. Mělo by tam stát spíše: „Takto se přátelé nechovají.“ S národem je třeba pracovat. Když mi lidé říkají, že je politika nezajímá, úplně řičím. Politiku sleduji, ale tu českou, protože chodím volit a chci vědět, komu a jaký lístek do té urny házím. Pak mě vždycky pobuřuje všechno, co vidím doma v Rusku v televizi. 





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

2.19Univerzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila Boháčková
1.19Videoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila Boháčková
2.18Obraz výroby Mimořádné zprávyRežisér, novinářka a socioložka médií o novém filmu Tomáše BojaraJitka Lanšperková
6.16Autorská cesta do fantazieSituační recenze snímku Normální autistický filmJitka Lanšperková
4.16Hledání choroby systému podle symptomů v taxislužběSituační recenze internetové série Praha vs. TaxiJitka Lanšperková
3.16Od deziluze ke KiskoviDiskuze o filmu Těžká Volba Zuzany PiussiJitka Lanšperková
2.16Nevyužitý potenciál cestování trabantemSocioložka, filmový kritik a cestovatel v diskuzi nad dokumentárním filmem Trabantem do posledního dechuJitka Lanšperková
1.16Život v mravním vzduchoprázdnuDiskuze nad novým dokumentem Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny Zkáza krásouJitka Lanšperková
6.15Mnohovrstevnatý osobní příběhDiskuze ke snímku Tomáše Kratochvíla Češi proti ČechůmJitka Lanšperková
4.15Pláč pro Steva JobseDiskuze nad dokumentárním filmem oscarového režiséra Alexe Gibneyho Steve Jobs: Jak změnit světJitka Lanšperková

starší články

3.18DOK.REVUE
19. 09. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková