Svět podle Daliborka

Vít Klusák vypráví o prvním setkání s neonacistou Daliborem, protagonistou jeho nového filmu, který soutěží na festivalu v Karlových Varech jako zástupce českých dokumentů.

Svět podle Daliborka

Při natáčení bylo nejtěžší udržet balanc mezi kritickým odstupem a empatií. Těžko říct, zda se to povedlo. Ačkoliv snad není potřeba zdůrazňovat, že se s nacistickou ideologií neztotožňuji, přesto jsem od začátku věděl, že nechci natočit aktivistický odsudek, dokumentární popravu nácka. Přišlo mi cennější zkusit pochopit, jak se z citlivého kluka z maloměsta stane neonacista. Proč to o sobě hrdě prohlašuje? A jak je možné, že mu to jeho blízcí s úsměvem schvalují? Nevěřím, že se lidé rodí nenávistní.

Dalibora jsem si totiž nejprve vymyslel a teprve až pak jsem ho našel. Při jednom rozhovoru jsem dostal otázku, zda si postavy svých filmů předem vymezím v polaritě kladná–záporná a tomu uzpůsobím natáčení, otázky, střih. Odpověděl jsem, že by mi to přišlo nepoctivé a že bych se při podobně a priori předpojatém způsobu kádrování postav nudil. Jako příklad – záměrně pro ilustraci extrémní – jsem uvedl, že kdybych náhodou někdy točil portrét například neonacisty, tak že bych byl daleko raději, kdyby ta postava byla ambivalentní, vícerozměrná, že by se mi třeba líbilo, kdyby to byl nácek, co skládá poezii, něžný fašoun… Rozhovor vyšel a pár let nato jsem na YouTube objevil Dalibora.

Narazil jsem tam na video, ve kterém předváděl svůj nový vystřelovací obušek, který mu právě přišel z e-shopu. Nejdřív mu nešel vystřelit, pak zase složit. Diváky s vážnou tváří upozornil, že protivníka není radno bít do hlavy, protože by ho mohli zabít. Působilo to jako dokonalá parodie, ale přitom znepokojivá. Po krátkém pátrání jsem se proklikal do dalšího YouTube kanálu a tam objevil stovky jeho starších videí. Propadnul jsem se do jeho světa: ve vyplandaném svetru tančil v jakési starobylé továrně kolem svých kolegů, v polonáckovské uniformě a s vánočním cukrovím v ruce předváděl ve svém pokojíku Hitlera, s kamerou otočenou na sebe bloumal po hřbitově nebo šel jen po ulici a opřel se hlavou o lampu a jednoduchým digitálním trikem ji pod tíhou své lebky ohnul. Ale také třeba zinscenoval svůj vlastní pohřeb, který končil záběrem do plamenů, z nichž se vylnul rudý titulek: „SHOŘ V PEKLE, DALIBORE, NENÁVIDÍM TĚ… TVŮJ BŮH.”

Napsal jsem Daliborovi, že točím dokumenty a že bych jej rád poznal. Nejprve mi odepsal, že to bych musel přijet za ním na Moravu, že zásadně nikam necestuje. Ubezpečil jsem ho, že za ním rád přijedu. Odpověděl, že se obává, že jsem policajt, a zablokoval si mě.

Vykopíroval jsem tedy z jednoho civilnějšího videa jeho tvář a s touhle fotkou jsme se s kolegyní reportérkou Hankou Čápovou z Respektu vydali do Prostějova. Dalibor v jedné internetové seznamce uváděl, že bydlí v Domamyslicích, ale to se později ukázalo jen jako zastírací manévr. Obcházeli jsme hospody, restaurace a bary a nejspíš jsme spolu s Hankou vypadali jak z nějaké nablblé televizní detektivky, protože se nás všude ptali, co ten pán z fotky provedl. Ale nikdo jej nepoznával, což jsem pochopil až později – Dalibor se před životem ukrývá v tak železném stereotypu, že do jiné hospody, než kterou má přes ulici, zabloudí jen výjimečně.

Svět podle Daliborka

Už jsme s Hankou začínali ztrácet naději, a tak jsem se v jedné hospodě postavil doprostřed a zvolal: „Jeho táta se prý jmenoval Adolf a byl to přeborník v řeckořímském zápase!” (Věděl jsem to z Daliborova videa, ve kterém vzdával hold svému otci, který už není živ, narodil se totiž v roce 1921…) U štamgastského stolu se otočil mohutný sedmdesátník a povídá: „Adolfa jsem znal, zápasili jsme spolu,” a navedl nás, ať hledáme na Újezdě, že tam bydlívali. Na Újezdě ale stopa končila, nikdo nevěděl nic. Už bychom se vydali zpět do Prahy, ale někdo nám poradil, ať se stavíme v hospodě U Marušky, že Maruška ví všechno. Přeskočím následující dvě hodiny, na jejichž konci se ukázalo, že Maruščina hospoda se nejmenuje U Marušky, ale U Tří lip, nebo tak nějak. Maruška Dalibora z fotky ale také nepoznala. Vzpomněla si však, že v jedné z bočních ulic bydlí pán, který v mládí zápasil. Věděla ovšem pouze, že se jmenuje Emil a přibližný směr té ulice. Další hodiny jsme strávili prohlížením zvonků a vybavuji si, že jsme potkali rozjuchané svatebčany, kteří se z aut hrnuli do rodinného domu. A právě kousek od svatby jsme objevili zvonek „Emil Z…” Otevřel nám další dobře stavěný stařík. „A proč se po tom synátorovi sháníte, vždyť je to fašoun,” vypadlo z něj. „No, právě,” odvětil jsem s úlevou. Pan Emil neznal adresu, ale poradil, že jsou to žluté paneláky a že nejspíš je to ten poslední. Vrátili jsme se do auta a po pár minutách stáli před žlutým domem. Jeden ze zvonků odpovídal našemu „pohřešovanému”. Zkušená Hana mi vynadala, když jsem bez jejího vědomí zazvonil. „Musíš se dostat do baráku, ode dveří bytu už tě vyhodí málokdo. Víš, co já jsem se v životě nakouřila, když jsem čekala, až někdo půjde, abych se dostala dovnitř?!” A měla pochopitelně pravdu, nikdo nám neotevřel. Dozvonili jsme se tedy alespoň na sousedku, která se podivila: „To je zvláštní, ty bejvaj touhle dobou vždycky doma.”

Šli jsme se najíst. Pamatuju si, že Hanka si dala smažák s hranolkama. Po hodině jsme stáli znovu před domem a mě nenapadlo nic lepšího než zařvat: „DALIBORE!” – A skutečně – Dalibor se objevil ve dveřích balkónu.

Dalibor: „Co chcete?”

Já: „Jmenuju se Klusák, tohle je kolegyně Čápová…”

Dalibor: „Vždyť jsem si vás zablokoval!”

Já: „No právě. Pojďte na chvíli dolu.”

Dalibor: „Tak jo.”

Dalibor nám později přiznal, že nás viděl hned poprvé přes záclonu, ale leknul se, že jsme policisté, tak začal promazávat počítač, ve kterém měl třeba Mein Kampf v PDF…

Já: „A proč jste podruhé zareagoval?”

Dalibor: „Protože policajt by na celou ulici nehulákal.”

Takhle to začalo a ostatní je ve filmu.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

2.19O nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová Tyson
1.19Dunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid Butula
6.18Ako som sa stala partizánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková o svém připravovaném filmu Ako samo sa stala partizánkouVera Lacková
5.18 Ve světle ikonZdeněk N. Bričkovský o svém novém filmu Ve světle ikon Zdeněk N. Bričkovský
F1.18PasažéřiJana Boršková o svém dokončovaném filmu PasažéřiJana Boršková
4.18Natáčení ve skrytém městěTomáš Elšík o svém filmu Central Bus Station.Tomáš Elšík
dok.revueDobré zprávyOndřej Šálek o svém novém filmu s pracovním názvem Dobré zprávyOndřej Šálek
3.18Máme na vícDokumentarista Robin Kvapil o svém novém filmu Máme na víc, jenž odhaluje pozadí prezidentské kampaně Michala Horáčka. Robin Kvapil
dok.revuePoslední slovo Charlotty Garrigue MasarykovéJosef Císařovský o svém novém filmu CharlottaJosef Císařovský
dok.revueVIVA VIDEO, VIDEO VIVAAdéla Komrzý o svém novém filmu Československý obraz elektronickýAdéla Komrzý

starší články

.DOK.REVUE
03. 07. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková