Tónina umírání

Rozhovor s režisérem Markem Boudou o jeho filmu Tónina ticha, který spolu s filmem Báry Kopecké Umírání pro začátečníky tvoří dvojdílo věnované odchodu z našeho světa.

Umírání pro začátečníky / Tónina ticha (Bára Kopecká, Marek Bouda, 2017)

Marek Bouda uvádí svůj snímek Tónina ticha v diptychu s Umíráním pro začátečníky Báry Kopecké. Věnuje se v něm vztahu hudby a emocí, stěžejní části jeho eseje sledují obyvatele hospiců poslouchající hudbu svého mládí. O tom, jak souvisejí a jak se naopak liší oba společně uváděné snímky a proč jsou vlastně uváděny bok po boku, o naplněnosti svého autorského záměru a o problematice pojímání a zobrazování silných emocí v české kinematografii, se Marek Bouda vyjádřil v rozhovoru.


O smrti se často mluví jako o tabuizovaném tématu, tahle fráze padla i v různých propagačních materiálech k filmu. Přitom nemám pocit, že by se o ní lidé ostýchali mluvit... Staří lidé mají často připravený detailní harmonogram svého pohřbu, obstarávají si vlastní hrob a tak dále...

Stejně tak v umění jde a vždy šlo o jedno z nejfrekventovanějších témat. Tohle tabuizování asi platilo na rovině médií, nicméně poslední roky vidíme, že už přestalo platit – nový článek se objevuje skoro každý týden. Takže bych alespoň za sebe neřekl, že nám jde o otevření něčeho, o čem se v tuto chvíli nemluví. Nejde nám ani o zlepšení situace v hospicích, o péči o tamní „klienty“, jak se jim říká, zkrátka o nic hmotného. Prostě nejde o publicistiku. Můj film vypráví o hudbě a o emocích spojených s ní, o sebereflektivních náladách. Částečně v kontextu s umírajícími, nemocnými lidmi, přesto většina lidí z mého segmentu má ke smrti, doufám, daleko. V Bářině případě vím, že bohužel několik jejích lidí už zemřelo.

V Tónině ticha se nesnažím hledat složité, sofistikované výpovědi, co jsem vypozoroval je mnohdy vlastně poměrně banální – v přirozeném slova smyslu. Šlo mi zkrátka o okamžik sebereflexe v hudbě. Bára Kopecká pak na to šla zase jinak.

Z toho, co popisujete, mi nepřipadá, že bylo nutné dát tak prominentní prostor zrovna lidem na konci života.

Hudba v sobě má mnohdy míru abstraktnosti, a jak je něco abstraktní, jde v tom vždy nalézt i smrt, když budu přehánět. Iniciační moment tohoto konceptu pro mě ale byl, když jsem své umírající matce, která milovala vážnou hudbu, přivedl svého kamaráda pianistu Honzu Bartoše, aby jí ještě zahrál. A když hrál, viděl jsem v její tváři celou „historii“, celé „dějiny“. Šlo o velmi sugestivní zážitek a hodně jsem si přál ho někdy převést do filmu. I když nemám pocit, že se mi to úplně podařilo, protože jsem se pohyboval v určitých podmínkách, ať už vyplynulých ze situace natáčení, nebo ze smluv s Českou televizí.

Co byste potřeboval, aby bylo jinak?

Z mého hlediska by bylo dobré, aby byla moje část asi o deset minut delší. Také mi úplně nevyhovuje jeden voiceover ke konci, podle mě vyřčené bylo jaksi nadbytečné. Možná jsou ty změny k lepšímu, možná ne, nechci to sám posuzovat. V něčem jsem zkrátka ustoupil.

Téma smrti je velmi komplexní a komplikované. Pohyboval jste se v něm v rámci oněch omezení zcela svobodně, nebo jste se cítil vázaný povinností zahrnout něco, co nemůže být vynecháno?

Pohyboval jsem se velmi volně, jde o ryze osobní, esejistický film. Ale musím říct, že umírání jako takovému se věnuje hlavně druhý film. Vycházel jsem pouze z té premisy, že staří lidé budou víc otevření oné mnou vyhledávané sebereflexi.

Nesleduju ty věci analyticky ani publicisticky, jde mi o impresi. Četl jsem sice jednu učebnici hudební psychologie, sešel se i s jedním odborníkem v tomto oboru, ale nakonec se vydal úplně jinou, osobní cestou.

Je pravda, že hudba a smrt jsou propojené přinejmenším skrz pohřební rituály. Snad každý pohřeb v každé kultuře je doplněný nějakým hudebním doprovodem.

Protože hudba vzbuzuje potřebné emoce, obzvlášť spolu s nějakým kostelem či pohřební kaplí – jde vlastně o stejný princip jako u kázání nebo bohoslužby. Zvažoval jsem, že se tomu budu částečně věnovat a natočím nějakou scénu v krematoriu. Pak jsem to ale vzdal – bylo jednak obtížné a jednak na hraně etiky se tam vnucovat a narušovat něčí pohřeb kvůli vlastnímu zájmu. Trochu prostoru tomu ale dala Bára ve své části.

Přestože se hodně snažím propojit to, co popisujete jako svůj zájem, s tématem umírání, jsem neustále zmatenější, proč vlastně je váš film uváděný spolu s tím Báry Kopecké, navíc většinou pod společným titulem Umírání pro začátečníky.

Já jsem vždycky chtěl, aby jako název filmu figurovala pojmenování obou částí oddělená pomlčkou. Bohužel to tak často není, Bára uvedla jako oficiální název jen Umírání pro začátečníky, což bohužel vyvolává v divácích představu o určité škatulce, do níž se zavírá i Tónina ticha – která by opravdu neměla být vnímána jako film o umírání.

A proč dvojfilm?

Asi protože jsem poměrně neschopný chodit po grantových komisích a nebýt Báry, nikdy by můj segment nevznikl.

Obě poloviny vznikaly odděleně?

Mentálně zcela, jen jsem stál u Bářiny části i za kamerou – stříhala už sama. A můj segment pak vznikal úplně bez její přítomnosti. Autorsky jde o dvě oddělená díla.

Jak se shánějí staří lidé na hraně života ochotní spolupracovat na natáčení?

Vlastně to nebylo obtížné, kamarádka nám doporučila brněnskou nemocnici, tam jsme jeli a setkali se s velmi ochotným ředitelem, který nám umožnil obejít pokoje a zeptat se lidí, jestli by byli ochotní promluvit na kameru nebo se nechat natočit. Také jsme natáčeli v hospicu v Čerčanech, což zařizovala Bára, ale nepamatuji si, jak k tomu přišla.

Uvědomovali si všichni respondenti v plném rozsahu, že jsou součástí natáčení?

Ano. Naši respondenti byli všichni svéprávní, vědomí si situace a v relativně stabilním stavu. Vše je i adekvátně legislativně ošetřeno. Pro Bářinu část jsme pak natočili i pár záběrů s lidmi, kteří byli v terminálním stavu, ale nakonec je nepoužila. Vůbec mi přišlo, ale jde jen o můj dojem, že Bára poněkud ustoupila ze své původní koncepce a vydala se jaksi „smířlivější“ cestou. Nevím, jak to říct – řekněme snad „méně bolestnou“. Což mě osobně trochu mrzí.

Nemůžu si u tohoto tématu odpustit otázku o voyeurismu, o sledování utrpení druhých.

Neřekl bych, že jsem sledoval utrpení – naopak jsem sledoval uvolnění při poslechu hudby. Navíc jsem vlastně natáčel jedinou paní v konečném stavu, a tu nakonec nikdo z nás do filmu nedal. Sám jsem byl přítomen u umírání mých rodičů a kamaráda – manžela Báry. To pak máte prostě už přece jenom jiný vztah k takové situaci. Slovo „voyeurismus“ není namístě.

Přece jen ukazujete dlouhé minuty detailů starých lidí poslouchajících hudbu ze svého mládí... Jde o velmi smutné, dojemné scény.

Protože takové ony momenty jsou. Jak jsem říkal, neobjevil jsem nic složitého ani komplexního, ty emoce jsou většinou velmi přirozené a vlastně prosté. Dá se to nazvat emocionálním vydíráním? Možná bude mít někdo tu potřebu, ale jak jinak k nim přistoupit?

Přemýšlel jsem o tom hodně. Vlastně mám doteď pochybnosti, jestli jsem udělal dobře, jestli jsem se zachoval správně. Na druhou stranu mám dojem, že tenhle strach prostupuje celou českou kinematografii – strach z velkých a silných emocí, z negativních pocitů, z dojetí – v důsledku se vše ředí humorem. Někteří to nazývají „specifikem“ české kinematografie oproti třeba polské, já tomu říkám „problém“.

I přes trvající pochybnosti jsem se tedy rozhodl se nebránit síle pořízeného materiálu a řešit případné řeči o citovém vydírání až později – hlavně aby film fungoval. Samozřejmě že se musí dát pozor, aby z výsledku nebyl kýč, což ale platí hlavně u hraných filmů. Je to složitá otázka – těžká odpověď.

Možná v tom spočívá ono tabuizování smrti, o němž se často mluví, i když jste sám zmínil, že se o ní vlastně mluví poměrně často? Bránění se její tragičnosti odlehčováním?

Jde hlavně o tabuizování emocí jako takových. A smrt s sebou nese extrémní emoce, proto se na ní tahle naše tendence projevuje. Na druhou stranu vlastně nelze žít s permanentním vědomím vlastního zániku a zániku blízkých, dokonce ani v okamžiku, kdy jste přítomen konci druhého. To by se člověk akorát zbláznil.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

4.19Karel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus bude mít premiéru na MFDF Ji.hlava a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila Boháčková
4.19Inspirace pro tvorbu i pro činyDiskuzní platforma Inspirační fórum vznikla jako doprovodná akce na MFDF Ji.hlava v roce 2010. Od té doby se snaží organizátoři festivalu prostřednictvím pozvaných osobností z různých oblastí lidského poznání inspirovat diváky k diskuzi a přemýšlení a dokumentaristy k pestřejší volbě témat, o čem a proč filmy natáčet. Šestici hlavních bloků letošního ročníku IF i ty nejinspirativnější osobnosti představuje hlavní dramaturgyně projektu Tereza Swadoschová.Kamila Boháčková
3.19Raději realitu čtu, než ji kážuRozhovor s dokumentaristkou Gretou Stocklassou o jejím celovečerním debutu Kiruna – překrásný nový světKamila Boháčková
2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři

starší články

F5.17DOK.REVUE
29. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCo tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude k vidění na letošním ročníku MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila BoháčkováNový filmTady Havel, slyšíte mě?Jaké byly poslední dva roky života Václava Havla? Dokumentarista Petr Jančárek přibližuje svůj chystaný dokument o sklonku Havlova života, jehož část v pracovní verzi promítne MFDF Ji.hlava v sekci Studio 89, věnované reflexi letošního výročí tak zvané sametové revoluce.Petr JančárekTémaPodoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky.Andrea SlovákováTémaVirtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině i v podobě instalací.Andrea SlovákováTémaFelix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Felix SobolevSportSlovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš HudákSport10 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila BoháčkováBáseňTAKE TWELVEBáseň Daniela Hradeckého ze sbírky TakesDaniel HradeckýRozhovorInspirace pro tvorbu i pro činyDiskuzní platforma Inspirační fórum vznikla jako doprovodná akce na MFDF Ji.hlava v roce 2010. Od té doby se snaží organizátoři festivalu prostřednictvím pozvaných osobností z různých oblastí lidského poznání inspirovat diváky k diskuzi a přemýšlení a dokumentaristy k pestřejší volbě témat, o čem a proč filmy natáčet. Šestici hlavních bloků letošního ročníku IF i ty nejinspirativnější osobnosti představuje hlavní dramaturgyně projektu Tereza Swadoschová.Kamila BoháčkováRozhovorKarel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus bude mít premiéru na MFDF Ji.hlava a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila BoháčkováNová knihaZa zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš SkupaÚvodníkFestival jako laboratořdok.revue 4.19Kamila Boháčková