Ukrajina, svědectví o tom, co jsem nenatočil

Sedm mikropovídek z ukrajinského natáčení pro Český žurnál, sedm příběhů, které se nenatočily.

Další díl ze série autorských dokumentů ČESKÝ ŽURNÁL natáčím na Ukrajině. Redakce dok.revue mě požádala, abych o filmu něco napsal. Snímek zatím není hotový a pro mě je těžké psát o něčem, co není. Moje metoda totiž spočívá v tom, že se vznikajícím filmem nechávám překvapovat, tedy netočím to, co vím, ale to, co se pokouším prozkoumat. Film budu dokončovat tak, aby jej mohla Česká televize vysílat až po jihlavském festivalu, na přelomu října a listopadu. Pokusím se tedy popsat to, o čem se obvykle nepíše. Okamžiky, které se nepodařilo natočit. Což je mimochodem pro dokumentární film typické.

Nalevajka

Michail, kamarád, novinář z Dněpropetrovsku, nám chtěl ukázat něco, co jsme v životě neviděli. Před ohromnou čoudící koksárnou, na periferii města, stojí bar. Přes den zeje prázdnotou. Jeho hvězdná chvíli přichází ve chvíli, kdy se otevírají brány továrny a dělníci se valí domů. Většina z nich míří rovnou do Nalevajky, což je obdoba třeba takové žižkovské Brikety v době její největší slávy. Během chvíle se od baru až daleko ven vytvořila fronta. Parťáci z koksárny si na baru kupovali vodku po lahvích, litr vždy na tři, čtyři lidi. Někdo se rovnou vypařil na vlak, někdo si s alkoholovým nákupem sedl k umakartovému stolu. Litr zmizel v průměru za pár minut a ke stolu si přisedla další parta. Michail nám vyprávěl, že továrna patří ruskému oligarchovi, že platy v ní jsou menší než 100 dolarů měsíčně a že uvnitř se nedbá na bezpečnost práce. Dělníci proto dýchají toxický vzduch a kyselé deště ničí celé široké okolí. Mnoho místních se ale obává, že tohle všechno by Evropská unie zakázala a že by lidé přišli i o tu mizerně placenou práci. Když jsme se šli zeptat barmanky, jestli můžeme natáčet, kategoricky to odmítla. Poslal jsem k ní Michaila, aby jí nabídl peníze. Barmanka k nám ustrašeně přiběhla a začala naopak nabízet peníze nám, za to, že kameru ani nevytáhneme. Celý bar je prý naplněn tak těžkými osudy, že by natáčení neskončilo dobře pro její podnik ani pro nás. Na Míšovi bylo vidět, že vnímá závažnost situace a celý se třese. Kolem nás habáni z fabriky, vodka tekoucí proudem a v celém baru divné ticho. Nalevajka je úplně jiný princip hospody, než jak ji vnímáme u nás nebo v Anglii. V Nalevajce nebývá zvykem se nahlas bavit, natož se smát. V Nalevajce se odpočívá po práci.

Karaoke

V Kyjevě, na dohled od Majdanu, je luxusní karaoke bar. Dorazili jsme tam před půlnocí, přesto bylo plno. Konferenciér, kyjevský metrosexuál, roznášel mikrofon mezi jednotlivými stoly. Kromě nás se v baru nikdo nestyděl veřejně zpívat. Nalevo seděla skupina bojovníků z dobrovolnického praporu Ajdar, která se právě vrátila z fronty. Na nohách zablácené kanady, dokola poházené maskáčové bundy. Pánové a jedna dáma zpívali výhradně ukrajinské písně. Před námi seděly tři krásky, praly se o mikrofon. Jedna z nich vůbec neuměla zpívat, druhá zpívala průměrně a třetí zpívala jako bohyně. Ta průměrná neustále tahala té nejhorší mikrofon z rukou a dávala ho bohyni. Vojáci jim objednávali pití. Napravo od nás se dělo ještě něco pozoruhodnějšího. Na stůl právě přinesli dva servírovací tácy na stříbrných nožičkách, každý s metr dlouhou pizzou, která před hlavami oslavenců vytvořila most s mozarellou a pálivým salámem na povrchu. Hlava skupiny byl patrně podnikatel, pod krkem měl uvázanou bílou kravatu, náprsní tašku s hotovostí třímal pod paží, zlatý náramek svítil na rukávu jeho černé košile. Vedle něj seděla minimálně o třicet let mladší žena. Když dorazil mikrofon k jejich stolu, pán vstal a odvedl dámu na skleněný parket. V ten moment ti dva vypadali jako ze slavného obrazu Nerovný sňatek. Ona mladá panna, on bohatý stařec. Navíc ona byla o dvě hlavy vyšší než on. Ona tančila, on zpíval. Zpíval rusky, což se nepozdávalo bojovníkům z Ajdaru, kteří na něj křičeli, že není žádný patriot. On, když dozpíval, přistoupil k těm ostrým hochům a sebevědomě prohlásil: Já jsem různojazyčný ukrajinský patriot! Vrátil se na sklíčka za svou milou a energicky jí odzpíval ruský hit Červený rybíz. Jeho taneční kreace vášnivě zaznamenával fotograf, kterého si pan podnikatel přivedl sebou, aby ty neopakovatelné okamžiky štěstí neupadly v zapomnění. Po asi další hodině už všichni zpívali převážně rusky, včetně Ajdarovců, kteří na naše přání bravurně vystřihli Vysockého. Před barem čekal na opilé vojáky pancéřovaný džíp bez espézetky, jeden z nich sedl za volant, naložil ostatní a všichni neohroženě vyrazili do nočního města. Ten, co zpíval Vysockého, nás doprovázel k hotelu. V jednu chvíli nás ale propustil se slovy, že od Majdanu dál už máme ten nejlepší doprovod. Bylo zrovna výročí střelby na Institutské ulici, a tak nebe ozařovalo sto laserových kuželů, každé světlo za jednoho zastřeleného revolucionáře. K hotelu nás měla doprovodit Nebeská setina. Ajdarovec mizel v dáli a my stoupali nad ránem do Hotelu Ukrajina.

Euroúsměv

V Charkově, který leží jen pár kilometrů od ruských hranic, jsme chtěli natáčet s místními separatisty. Dali jsme si s nimi sraz na náměstí Svobody, dříve Lenina. Ten den jsme neměli auto a plácali se po městě se vší technikou pěšky. Kameraman Martin Tokár i zvukař Michal Gábor byli tak unavení, že ve stínu pod Leninovou sochou tvrdě usnuli. Mladí separatisté, jejichž deklarovaným cílem bylo připojení východu Ukrajiny k Ruské federaci, mi vyprávěli o svých důvodech. Mezi prvními argumenty uvedli, že chtějí žít v ruském světě, neb ten evropský je falešný, stejně jako ten náš Euroúsměv. Jeden z nich prý kdysi pracoval v Německu a nedokázal pochopit, proč se tam na sebe lidé usmívají, když se neznají a nemůžou k sobě cítit žádné pouto. Opáčil jsem, že v Rusku jsem se převážně setkával s kysele se tvářícími prodavačkami a že narazit na někoho, kdo by se usmíval, je skoro nemožné. Mladíci opáčili, že tak to má i být, neb ten ruský neúsměv je aspoň upřímný. Pak si nás začali fotit na telefony a nahlas se smáli tomu, že štáb České televize spí za bílého dne na náměstí místo toho, aby svědomitě natáčel dokumentární film. Nakonec se urazili a odešli. Až později mi došlo, že jsem také měl pohotově vytáhnout telefon a celou tu absurdní podívanou natáčet aspoň takto, reportážně. Po této kuriózní příhodě jsem to začal i dělat...

Hitler a Švejk v baru

V Kyjevě, ve čtvrti Podol, tedy v Podolí, je soukromý klub. Jmenuje se Bakterie. Nemá žádný vývěsní štít. Schovává se ve dvoře. Dveře chrání ocelová petlice. Dovnitř vás pustí jen na doporučení štamgastů. V Praze nebo Berlíně by takové místo provozovali squatteři, punkáči, anarchisti, nebo aspoň city-bio-gardeneři. V Kyjevě je to naopak. Většina hostů sympatizuje s krajně nacionalistickým Pravým sektorem. Zarazilo mě, že barman má na tričku švabachem napsáno COMBAT 44, což v Evropě rádi nosí náckové. Když jsem se na ten nápis vyptával, většina hostů celou věc bagatelizovala. Že prý je to ironie. Ruská propaganda jim tak dlouho nadávala do fašistů, až si z toho začali dělat sami srandu. Záměrně přehánějí. „Chtěli jste fašisty a banderovce, máte je mít!”  Následně kdosi, patrně jeden z provozovatelů podniku, vyhrnul rukáv a ukázal mi, že má na předloktí vytetovaného Švejka. Další, co s náma mluvil jen anglicky, argumentoval svým účesem. Člověk s dredama prý nemůže být žádný nácek. Když jsem odcházel, ve dveřích mě dostihl barman a chtěl se mi svěřit. Řekl, že on to tričko vnímá jako odkaz k Mein Kampfu, kde se na straně 4 ve čtvrtém odstavci má psát o lásce k národu, a právě to si on od Hitlera rád půjčuje. Druhý den nás vítali jako „ty, co se zajímají o trička”. Na stěnách visely plakáty parodující válečnou propagandu. Dozvěděl jsem se, že když byl ve městě známý ruský situacionista Petr Pavlenský, navštívil Bakterii jako zcela důvěryhodné místo.

Propaganda

Ukrajina je posetá reklamou na válku. Na náměstích jsou obří videopanely, na nichž se střídá reklama na prací prášek s verbířskými spoty lákajícími do armády. V Kyjevě jsou citylighty s fotografií veselých vojáků jedoucích na tanku. Pod tankem pár řádků z Ševčenkovy básně. Na území ovládaném separatisty také slouží většina billboardů propagandě. Místo Ševčenka tam básní o ruském světě táhnoucím se od Vladivostoku po Brest(!). Věděl jsem, že televize hrají v konfliktu hlavní roli, ovšem před tím, než jsem v Charkově naladil ruský kanál Rossija 24, jsem o propagandě v pravdě nic moc netušil. To, co jsem viděl, bralo dech. Na obrazovce blikal nejhorší YouTube škvár, americké džípy létaly vzduchem vzedmuté náložemi Islámského státu. Jeden výbuch zopakoval režisér toho smrtonosného klipu snad desetkrát, zpomaloval, zrychloval a hlavně vše podkresloval dramatickou hudbou. Hudba se stále radikalizovala, ulicemi pochodovaly pevné útvary islamistů s noži v rukou. V ten moment se přidal agresivní komentář: „Obama sklízí, co sám zasel. Vytvořil Islámský stát, jehož cílem je zničení křesťanské civilizace. To ovšem Rusko nikdy nedovolí.” Reportáž vystřídal střih do studia, do něhož vstoupila dáma v elegantním kostýmku; byla představena jako politoložka z významného vědního ústavu a těm šíleným „trash“ záběrům dávala oficiální rámec... Den nato se k nám na ulici přikradli dva mladí lidé. Muž a žena. Mluvili medovým hlasem. Ptali se, odkud jsme a co v těchto končinách pohledáváme. Představili se nám jako redaktoři prvního programu ruské televize. Okatě nápadně si stěžovali na místní poměry. Jsou prý děsně rádi, že potkali sympatické cizince. Ve městě jsou prý už více než půl roku a Ukrajinci je po té době začali svými ego-problémy nudit. A že prý bychom mohli zajít na pivo a říct si, co všechno jsme už natočili, co se natočit chystáme, a vůbec, mohli bychom se prý trochu družbit. V ten moment mě popadl strach i vztek zároveň. Vztek proto, že jsem si vždycky říkal, kdo jsou ti lidé, kteří se neštítí šířit nenávistnou propagandu, a strach proto, že jsem se obával, aby nás nechtěli natočit do nějaké reportáže o českém štábu, který je „ztracen mezi fašisty a banderovci”. Duchapřítomně jsme se slušně rozloučili a šli na pivo sami.

Autocenzura

Nedlouho po setkání s ruským štábem jsem si vzpomněl na to, jak mi můj kamarád, reportér, který na východ Ukrajiny jezdí velmi často, vyprávěl o morálním dilematu svém i svých kolegů, válečných zpravodajů. Prý se shodli na tom, že si pěstují jistý druh autocenzury, tedy že se obávají informovat o masakrech, za něž nese odpovědnost ukrajinská armáda, aby tak nedávali munici ruským televizákům.

Zakarpatský Majdan

Hlavní postavou filmu je moje známá Tatjana, učitelka z malé vesnice na západní Ukrajině, která se v Praze živí jako uklízečka. Když jsme k ní jeli, natáčeli jsme, jak se postupně mění silnice pod naším autem. Dálnici vystřídala okreska, jejíž asfalt byl čím dál bídnější. Silnici čas od času lemovala auta s ulomeným kolem. Když jsem dorazili k Tatjaně do její rodné vsi, asfaltka už byla plná kráterů. Nakonec asfalt zmizel úplně a my se vyhýbali čím dál větším dírám. Tehdy nám Tatjana vyprávěla o místní starostce, která svou kariéru vybudovala ve Straně regionů proruského prezidenta Janukovyče. Lidé z jeho strany prý výměnou za loajalitu měli zvláštní privilegia. Ve chvíli, když povstal Kyjev, místní povstali také. Proti své starostce. Nelíbilo se jim totiž, že si od kostela ke svému stavení nechala vyasfaltovat celou ulici. Samozřejmě, že zbytek vsi nechala tonout v kráterech. K domu paní starostky vedla zrcadlově rovná, fungl nová silnice. Místní revolucionáři stavbu zatarasili pár metrů před jejím domem. Pochopitelně jsem tu silnici, která se mění v prach, chtěl natočit. Musel jsem však ctít Tatjaniny obavy z toho, že Strana regionů se jednou vrátí k moci. Proto jsme tomu venkovskému Majdanu nevěnovali pozornost. Napadlo mě sice, že bych ji měl přemlouvat. Pokud se přece budeme všici bát, s korupcí nezatočíme. Nakonec jsem se sám sobě zasmál a dal na zkušenost paní Tanji.




1.15DOK.REVUE
07. 04. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková