Umění musí být reakcí na nedostatek svobody

Rozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem Maitem

Argentinský režisér Joaquín Maito získal se svým filmem Portrét domácích na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava v sekci První světla cenu za nejlepší debut. V rozhovoru jsme kromě jeho prvního režijního počinu probírali i roli umělce v současném světě nebo možnost budoucnosti mimo kapitalistický systém společnosti.

Celý váš film se odehrává mimo konkrétní čas a prostor. Kde jste našli vhodné lokace k jeho natáčení?
Tento film jsem točil mnoho let. Když jsem začal točit první obrazy, chtěl jsem vytvořit globální místo. Protože svoboda a její protiklad, kapitalistické vykořisťování, jsou scénáře, které jsou k nalezení vždy a ve všech koutech světa. Proto natáčení postupovalo velmi pomalu. Neustále jsem hledal unikátní situace, které mi svět poskytne. Jde o film, který byl vytvořen bez konkrétního cíle, jeho účelem je ztratit se a následně nalézt v realitě svou představivost. Takže když jsem uviděl obraz, který pro mě film reprezentoval, automaticky jsem jej natočil. Zároveň kamkoliv jsem jel, bral jsem s sebou různé kamery, abych natáčel vizuální svět Portrétu domácích. Po několika letech natáčení jsem začal pracovat s Rominou Beraldi, abych získal prostředky k dokončení filmu. Jakmile jsme dostali peníze, rozhodl jsem se točit na dvou lokacích. Jednou z nich byla oblast jihoamerického kontinentu, Ohňová země, které se říká Konec světa. Tam jsme natáčeli, protože je tam velká populace psů a zároveň jde o jedno z největších průmyslových center v Argentině. Mohl jsem tak vygenerovat perfektní dichotomii mezi vykořisťovanými dělníky a svobodnými psy. Druhou lokací bylo Japonsko. Doslechl jsem se o ostrově, kde žilo více než sto koček a jen několik málo lidí. Ostrov Aoshima se zdál být perfektním místem pro to, aby se stal srdcem filmu. Dokumentární zachycení komunity koček obývajících domy opuštěné jejich lidskými majiteli nám poskytlo možnost vytvořit liberální utopii. Orientální lokace zároveň vytváří pocit, že film se odehrává po celém světě.

Staré filmařské přísloví říká, že nejproblematičtější natáčení je s dětmi a zvířaty. Jak jste zvládli natáčení s tolika zvířaty najednou? Měl jste promyšlenou kompozici záběrů, nebo jste spíše improvizovali?
Myslím si, že to je ošidná fráze. Problematické věci se dějí v reklamách, případně v komerčních filmech. Občas se někdo snaží přinutit zvíře, aby „zahrálo“ akci od scenáristy, který vůbec nepřemýšlel nad reálným kontextem natáčení. A ještě méně se pak staral o živou bytost, která má akci provést. V mém filmu jsou všechny záběry se zvířaty dokumentární, do žádné situace jsem je nenutil. Prostě jsem trpělivě čekal, až se věci stanou. Jediný zvířecí herec ve filmu je ten, který reprezentuje „Munda“. Ale to je pes, který mi dělal společnost po celé dětství. Točit spolu pro nás bylo potěšením. Těsně předtím, než jsme film dostříhali, zemřel. Myslím, že dokončit tento film byl zvláštní způsob, jak říct sbohem.

Zvuk je v případě Portrétu domácích často více významotvorný než obraz. Z jakého důvodu jste kladl na zvukovou složku tak velký důraz?
Jako filmař máte dva úžasné nástroje: obrazy a zvuky. Myslím si, že je důležité neopomíjet ani jeden z těchto aspektů média a snažit se je využít naplno. Fakt, že se ve filmu nemluví, nám dal příležitost pracovat se zvukem hodně volně a expresivně. Když jsme s Tatianou Mazú a Manuelem Embalsem stříhali, celou dobu jsme zkoušeli s každým obrazem kombinovat různé zvuky, konotující v audiovizuálním spojení rozmanité významy. Bylo velkou otázkou, jak bude po zvukové stránce znít ona zpráva o svobodě, kterou zvířata vysílají skrze antény světu. Při zkoušení různých věcí nás napadlo, že bychom mohli využít theremin (elektronický hudební nástroj, pozn. autora), protože se nejvíc blížil zvukům ze science fiction. Navíc má široké rozpětí tónů a možností, které jsme postupně objevovali. Nahuel Palacios potom nahrál zvuky thereminu a Catriel Vildosola se přidal k filmu coby zvukař. Jde o velmi kreativní osobnost se spoustou zkušeností, která přidala spoustu skvělých nápadů a magie do výsledné podoby zvuku.

Ve světě vašeho filmu lidé působí jako mechanizované figury předprogramované k určitým činnostem. Co by podle vás mělo lidstvo změnit, aby z okovů mechanizovaného kapitalismu uniklo?
Přál bych si, abych měl k této otázce nějaké řešení. Jelikož v tuto chvíli nemám přesnou odpověď, předložím jen několik věcí, které by nás mohly dovést k představě nového světa. Na jednu stranu jsou dnešní rozdíly mezi třídami a dostupnými zdroji až nepředstavitelné. Nechápu, jak je možné, že někdo má víc peněz, než je vůbec možné utratit, zatímco jiní lidé si nemohou dovolit ani skleničku vody. To je obrovský problém, který je třeba vyřešit. A myslím si, že jediný způsob, jakým můžeme tohle napravit, je vytvořit svět bez soukromého majetku, bez hranic a vlajek. Dosažení těchto věcí by bylo velkým krokem k možnému řešení. Zároveň momentálně zažíváme opětovný vzestup fašistických tendencí, které působí velmi nebezpečně. Jde o homofobní, misogynní a rasistické myšlenky, které má na rtech řada světových vůdců. Tato situace mi dělá velké starosti. Jako umělci bychom si tyto problémy měli uvědomovat a naše umění musí být reakcí na nedostatek svobody.

Co si na nás chystáte pro příště? Pracujete už na svém dalším projektu?
Momentálně pracuji na kolektivním filmu spolu se dvěma jinými režiséry (Ignacio Losada a Tatiana Mazú). Je to film o víře, náboženských institucích, dekonstrukci vizuality a legitimizaci náboženských obrazů. Zároveň naše produkční společnost Antes muerto cine dokončila film Little Red Riding Hood od Tatiany Mazú, kde jsem dělal kameramana. Snímek je o několika generacích žen procházejících historií a o feministické současnosti, kterou prožíváme po celé planetě. Doufám, že film brzy přivezeme na ty největší světové filmové festivaly. Tak zůstaňte na příjmu!


Joaquín Maito (1987) je nezávislý filmař z Argentiny. Spolu s Tatianou Mazúovou natočil roku 2012 dokument The State of Things (2012), který byl vybrán k uvedení na argentinském Mar del Plata International Film Festival. Zaměřuje se na aukce věcí z pozůstalosti – proces zvěcňování hodnoty statků, které pro původní majitele byly vším, pro kupce však mají jen hodnotu vyjádřitelnou v pojmech nákup a prodej.  





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek
F5.18Western, rodina a komunismusRozhovor s francouzským režisérem Laurentem Kriefem o jeho novém filmu Western, rodina a komunismusMatěj Pořízek
F5.18Chtěla jsem v Maďarsku udělat revoluciRozhovor s Kateřinou Turečkovou, režisérkou filmu Iluze, který bude mít světovou premiéru na 22. MFDF Ji.hlava.Eliška Charvátová
F5.18Volby jsou především soutěž o pozornostRozhovor s Petrem Salabou o filmu Attention Economy: 39 minut po zvolení prezidentaTomáš Poštulka
F4.18Nemocné FilipínyRozhovor s filipínským režisérem Lyricem Dela Cruzem o jeho filmu Zprávy z neznámých nemocí, jenž má svoji evropskou premiéru na 22. MFDF Ji.hlava v soutěži Opus Bonum.Tereza Šplíchalová
F4.18Mít je doma na poličce nestačíRozhovor s Jakubem Červenkou, režisérem filmu Hovory s TGM, který se uchází o titul nejlepší český i světový dokumentární film v soutěžích Česká radost i Opus BonumMartin Svoboda
F4.18Načrtnout svou vlastní představu skutečnostiRozhovor s íránskou režisérkou Sanaz Azariovou o jejím filmu Vypusťte figuranty, který uvede 22. MFDF Ji.hlava v mezinárodní premiéře v soutěži Opus Bonum.Eliška Charvátová

starší články