Umění portrétu aneb empatické bourání ikony


Občan Havel

Nedávno mě na jihlavském dokumentárním festivalu uchvátil film na první pohled celkem nenápadný (však také nepobral žádnou z prestižních cen), nicméně film, který vzbudil bezprostředně po projekci poměrně houževnatou polemiku. Hrdinou rakousko-španělského snímku režiséra Güntera Schweigera Hafnerův ráj byl starší poklidný muž, někdejší elitní nacistický důstojník – smýšlením zůstal v mnohém směru nacistou dodnes – , který si užívá svůj důchod ve slunném Španělsku, kde kdysi sloužil. Filmař zřejmě získal hrdinovu neomezenou důvěru, protože pan Hafner si pustil kameru takříkajíc až do kuchyně či do postele. „Neviditelná“ kamera ho sleduje při běžných, každodenních domácích úkonech (cvičení, plavání, oblékání, jídlo, konverzace, více či méně malicherné spory s jinými), režisér jeho názory slovně ani titulky nikterak nekomentuje – komentář obstarává výhradně kamera a střih (a následně svou interpretací divák). Kamera se zálibně pase na zdánlivě nepodstatných, odtažitých detailech (interiér bytu, bazén, zrazující ruce a pohledy portrétovaného), podléhá kouzlu nechtěného a důsledně buduje poetiku trapnosti. Přesto (nebo právě proto) režisér naplnil beze zbytku možnosti dokumentu jako umění lidsky věrohodné podobizny. Jinými slovy – portrétu se všemi jemu dostupnými a nekašírovanými světly i stíny. Tím vzbudil obrovskou nevoli některých diskutérů, dožadujících se explicitního odsouzení protagonistových názorů. Jak po projekci (zdálo se, že marně) režisér vysvětloval – to, že nacismus bylo bezprecedentní zvěrstvo, víme všichni i bez něj. Režisérovou ambicí však byl portrét, nikoli ideologický plakát (takových bylo na loňské Jihlavě dost i bez něj). Kouzlo snímku spočívalo právě v tom, že zdánlivě diváka nikterak „pro“ ani „proti“ hrdinovi neagitoval. Aniž zastíral zcestnost jeho myšlenkových pochodů (ty naopak snímek exponoval jak pod zvětšovacím sklem), ponechával závěrečný úsudek výhradně na nás.

Nemusíte mě přesvědčovat, že „největší žijící Čech“ Václav Havel nemá s anachronicky zastydlým nacionálním socialistou, který jakýmsi kuriózním omylem po více než padesáti letech zavítal do našeho století, nic společného – je dokonce jeho nejmyslitelněji možným protikladem. Hafner je prkenně kráčející sebevědomí, které zvýšeným hlasem i dramatickými gesty přesvědčuje čím dál víc už jenom samo sebe – Havlovi naopak jakoby právě vojácké sebevědomí ( i držení těla – viz opakovaná připomínka jeho společenského rádce Ladislava Špačka) notoricky scházelo. Neustále navenek o něčem pochybuje, zlobí se na sebe i jiné, obviňuje se a hájí i proti fiktivním obviněním. Když se dívá z balkonu Hradu na nastoupenou jednotku, nakloní se k ministru obrany Baudyšovi, po němž se předtím nervózně sháněl („Kde je ten Tonda?“), a jeho první a jedinou starostí je: „Pane ministře, abychom tam sebou neřízli. Je tam kluzko…“. Nejprve se před přáteli klukovsky chlubí, jak si splnil bobříka odvahy a nepozval Václava Klause do Reduty na improvizovaný „saxofonový koncert“ prezidenta Clintona („Já budu na něj aspoň z 1/10 tak hulvátskej jako on na mě“). Střih – a vzápětí vidíme téhož usměvavého Václava Klause i s chotí sedět v Redutě, jak jinak, v bezprostřední Clintonově blízkosti (dokonce, možno-li, v blízkosti bezprostřednější, než kde byl sám Havel). Jindy se portrétovaný prezident po svém prvním (znovu)zvolení na Hrad představuje staronovému personálu (trochu, pravda, ztenčenému, neboť i český stát je oproti Československu ztenčený) a s úzkostlivou havlovskou pečlivostí připravuje scénář přednášky o nové reorganizaci své kanceláře a správy Hradu: instruuje jako divadelní režisér mladičkou sekretářku, kdy bude co kreslit na tabuli a kdy má jeho nákres houbičkou smazat, a „teď přijde ten nejtěžší úkol“ – sekretářka má v danou chvíli zavěsit na tabuli jakousi velkou srolovanou nástěnku. Nesluší se, abych vám v tom jako mužský nepomáhal, říká galantně, ale zároveň se jaksi nehodí, abych to zavěšoval sám. Střih – a vzápětí vidíme téhož Havla, jak neponechá nic náhodě a sám iniciativně zavěšuje nástěnku na tabuli, nechávaje překvapenou dívenku bezmocně přihlížet. „Nebylo to celý absurdní?“, ptá se pak trochu zbytečně poradců: samozřejmě, že zčásti ano (v jeho monologu zřejmě nebyl prostor na dotazy), zčásti nikoli – jako ostatně celý film.

Hafnerův ráj

Takových momentů, v nichž počínání prezidenta s jemnou, řekl bych emfatickou ironií a citem pro paradox komentuje výhradně pouhý střih následujících usvědčujících obrazů, je ve filmu víc. Spíš by se dalo říci, že je z nich celý snímek složen: právě tento princip komentující montáže (plus všetečná kamera, která se pídí po „zrazujících“ detailech v nejintimnějším soukromí) spojuje zdánlivě nespojitelné, totiž výše zmíněný snímek starého umanutého nacisty s portrétním uměním Pavla Kouteckého (i jeho si portrétovaný po deset let „pouštěl k tělu“ měrou takřka bezprecedentní). Po detailních záběrech závažných státnických aktů („velké dějiny“) zařazuje se zvláštní posedlostí režisér (není zcela zjevné který: zda to stihl takto před svou smrtí ještě Koutecký, nebo při závěrečném sestřihu jeho kolega Janek) zcizující „malé dějiny“ z Havlova bezprostředního soukromí („Ty taky musíš dostat na všechno příkaz…“, zlobí se na něj žena Olga při tak samozřejmém úkonu, jakým je vyvenčení pejsků). Znovu a znovu se opakuje prostřihávání slavnostních aktů s Havlovým brbláním, ošíváním a nejrůznějšími potížemi při oblékání tu smokingu, tu kravaty či nepadnoucí košile – je vidět, že každodenní převtělování do role věšáku na medaile či slavnostního panáka při státnických aktech jde tomuto rozenému divadelníkovi jen velmi ztuha, těžko a často s největším sebezapřením. Tahle role je typický „protiúkol“ – jde proti srsti jeho naturelu. Rozhodně se do téhle role Havel vžívá nepoměrně hůř než současný prezident, který – jak by řekl C. G. Jung – už zcela splynul se svou „personou“. Řečeno divadelní terminologií: zatímco Václav Klaus „hraje“ prezidenta dle Stanislavského, převtělení do role je tu absolutní, Havel zůstal „brechtovcem“. Neustále z role vystupuje, uštěpačně ji komentuje a její ceremoniál „kabaretně“ zcizuje. Příznačný pro tuto zcizující funkci ceremoniálu je detail, kdy se Havel při přijímání doktorátu na rumunské univerzitě marně snaží srolovat doktorský diplom do jakéhosi nemotorného trychtýře, až rumunský kolega nevydrží a ruličku mu pečlivě sroluje a zasune do pouzdra sám. Jindy zase – naštěstí není tento postup nadužíván! – použije režisér ke zcizení ceremoniálu zrychlený pohyb politických figurek i figurek „zákulisí“, zpravidla vždy na nějakou notoricky známou patetickou hudbu (Óda na radost, Prodaná nevěsta). Princip „zcizení“ je tedy nejen principem Havlovy „hry“ na prezidenta, je i základním kompozičním principem celého filmu.

Dvouhodinovému portrétu Václava Havla bych vytknul snad jen ne vždy pro nezasvěceného zcela zjevnou orientaci v dobovém kontextu (divákovi je sice poskytnuto titulkem základní vročení – 1993 až 2003, ale měl by alespoň obrysově vědět, a obávám se, že ne vždy to ví, kdy a v kterém aktu jde o přidělování doktorátu, státnickou návštěvu či summit NATO). Nejcennější na snímku ovšem je to, že při všech „zcizovacích efektech“, ukazujících prezidentovu rozpačitost, nerozhodnost, nervozitu i zdánlivě zcela „nehavlovskou“ zlobu (viz rozčilený monolog o čecháčkovství v souvislosti s prodejem Lucerny kontroverznímu šéfovi Chemapolu Junkovi), neopomíjí zdůraznit ani Havlovu obdivuhodnou pevnost a až umíněnou rozhodnost v zásadních věcech, kdy je mu – ať již poradci či politiky (Miloš Zeman!) podsouván nějaký podraz, nějaké alibistické vyzutí se ze situace, kdy jde tedy o útok na jeho svědomí, o konflikt mezi pohodlnou alibistickou lží a nepříjemnou pravdou, mezi předstíráním, frází a pojmenováním situace (televizní krize).

Občan Havel

Jsem rád, že Pavel Koutecký (potažmo Miroslav Janek) vrací Václava Havla z čítanek a životopisů svatých zpět k němu samému. Dvouhodinový dokument vlastně jinými prostředky říká totéž, co Havlovy hry a eseje: především je tu zřetelný odpor ke všemu odosobnělému, vyprázdněnému a jen mechanicky fungujícímu (politika jako technologie moci). Vše prostupujícím životním krédem, ale i základním tempem je tu – řečeno s filosofem Šafaříkem – rubáto. V minulých letech, kdy Havel tu odcházel z úřadu, tu měl kulaté jubileum, tu byl zvolen v anketě největším žijícím Čechem a tu zase napsal novou hru, jsem byl mnohokrát udiveným čtenářem, posluchačem či divákem nejrůznějších havlovských interpretací. Dělo se to ve všech myslitelných žánrech, od (ex)prezidentova nanebevzetí (hagiografie některých životopisů) až po nejpokleslejší žlučovitý hanopis. To, co na vší té havloslávě zaráželo, bylo takřka úplné ignorování autentického Václava Havla. Kdo z těch, kteří dnes tak suverénně v médiích proklepávají kdejaký kout Havlovy osobnosti, opravdu četl jeho eseje a hry? Obávám se, že většina posuzovatelů „proklepává“ a přežvýkává zase jen médii vytvořenou ikonu. A že i po 18 letech jeho spoluzakladatelského působení ve svobodě a v demokracii neuctíváme (nebo nehaníme) Havla, ale pouze tuto mediální ikonu. Postavy Havlových her, jak známo, se nevyjadřují individualizovaným slovníkem dramatických osob, nýbrž slovníkem jakýchsi tiskových mluvčích dramatických osob. Slovníkem překladatelů individuality do banality. Banalita, jež je překladem jejich životů do obecné přijatelnosti, jim umožňuje přenést se alibisticky přes jakýkoli životní zádrhel. V tom jsou Havlovy detailní pitvy toho kterého mikroklimatu zároveň i přesnými anatomiemi chování (post)moderního člověka v (post)moderní době, včetně naší „informační“ společnosti, charakterizované nástupem nejrůznějších mocenských či mediálních aparátů (a jejich funkcionářů). Havlovo chování, vzpouzející se bytostně ceremonielu, je přitom v souladu s jeho psaním. Havel státník ani Havel esejista nevidí – podobně jako třeba Vilém Flusser – za mocenskými aparáty žádná tajemná světová spiknutí, nýbrž jakýsi plně automatizovaný samopohyb zprůměrované banality, která postupně okupuje své ochotné funkcionáře a jejich slovník: „Aparáty byly vynalezeny proto, aby fungovaly automaticky, to znamená nezávisle na budoucích lidských zásazích. Zatímco člověk je stále více vylučován, vstřebávají programy aparátů, tyto tupé kombinační hry, stále více a více prvků a převyšují lidskou schopnost vidět do nich a kontrolovat je. Právě tato tupá, netečná, funkcionální automatičnost, které chybí záměr, by měla být předmětem kritiky.“ (Vilém Flusser, Za filosofii fotografie). To činí Občan Havel beze zbytku.




1.8DOK.REVUE
14. 01. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková