Vědecký film: Neúmyslná krása

Klasik filmové teorie nejen o tom, nakolik se k sobě mají Otec Ubu a trepanace lebky.

Rytmus města

Festival, o němž se mluvilo ze všech nejméně, ten, jemuž se nedostalo téměř žádné pozornosti veřejnosti a který poslal do oběhu nejméně miliónů a nejméně lahví šampaňského1), byl též nesporně nejlepším festivalem roku. Konal se v Paříži v malém promítacím sále Muzea člověka (Musée de l´Homme), kde probíhala třídenní konference Mezinárodní společnosti vědeckých filmů (International Association of Science Films).

Obávám se, že v roce 1948 bude muset Jean Painlevé své filmy předvést ve velkém promítacím sále paláce de Chaillot, neboť zvolna vychází najevo, že mikrobi jsou nejlepšími herci na světě. Příští rok je budeme prosit o autogram. Při několika posledních promítáních již málem došlo ke rvačce, jak jsme se snažili do malého sálu namačkat. Chudáci my kritici, nebyli jsme tu nic platní. Je to tak neobvyklé jít do kina jen tak pro potěšení!

Tuším, že ode mne očekáváte definici „vědeckého filmu“. Vycházeje z programu bych byl musel říci, že oblast jeho působnosti sahá od hubení mouchy tse-tse k obličejové chirurgii válečných raněných, od sinusoid střídavého proudu k biologii sladkovodních mikroorganismů, od použití kruhového tkalcovského stavu k podmořským krajinám Jacquese Cousteaua… A kdybych tak byl učinil, vynechal bych chování opic sbírajících kokosové ořechy, buněčné dělení spermií u kobylek či provoz radarových zařízení. Zrovna Jean Painlevé by pravděpodobně takový eklekticismus nezpochybňoval, neboť to on do svého programu uličnicky přimíchal úžasný poetický dokument Arne Sucksdorffa Rytmus města (Människor i stad, 1948) pod nevím jak klamnou, avšak nanejvýš vítanou záminkou.

Popravdě, hranice vědeckého filmu jsou stejně tak nedefinovatelné jako hranice filmu dokumentárního, vůči němuž jej můžeme vnímat jako kinematografii techničtější, odbornější či jako jeho didaktičtější odnož. Nakonec ale, co na tom záleží! Není podstatné, abychom vědecké filmy definovali, ale abychom je natáčeli. Přesto mezi nimi existuje „ryzí“ druh, který si označení „vědecký film“ zasluhuje plným právem: mám na mysli ty filmy, ve kterých kinematografie odhaluje to, co žádný jiný výzkumný proces, ani lidské oko, zachytit nedokáže. Takto Painlevé, když filmoval kvasinky pro svůj snímek Vědecké dílo Louise Pasteura (L’Oeuvre scientifique de Pasteur, 1947, spolurežie G. Rouquier), při zrychlené projekci objevil, že se kvasinky nemnoží přesně tak, jak se usuzovalo. Proces je pro oko, jemuž vypomáhá pouze mikroskop, příliš pomalý na to, aby se jednotlivé fáze daly následně zrekapitulovat.

Sladkovodní atentátníci

Dalším výrazně specializovaným žánrem je film chirurgický. Díky němu se mohou nanejvýš výjimečné a složité operace prováděné nejskvělejšími chirurgy stokrát opakovat pro tisíce budoucích lékařů. Musím říci, že mají v Muzeu člověka vždy obrovský úspěch. Nikdo nechce připustit, že „má dost“, a prostě odejít; po pěti minutách vidíte diváky padat jako mouchy a Jeana Painlevého decentně usrkávat z lahve koňaku. Letos stojí zvlášť za pozornost úžasný americký film o kosmetické chirurgii, v němž úplně rozbitou tvář doslova znovu sestaví, a podivuhodný ruský film, v němž je transplantací z tlustého střeva vytvořen umělý jícen.

Bohužel zde není dosti prostoru, aby se dalo pohovořit o vrozených dispozicích opic k euklidovské geometrii a Darwinovým teoriím. Ujišťuji vás, že je to velká škoda. Existuje však ještě jeden aspekt vědeckého filmu, který nemohu nechat bez povšimnutí.

Když Muybridge a Marey točili své první vědeckovýzkumné filmy, nevynalezli pouze kinematografickou technologii, ale stvořili též její ryzí estetiku. Ta je totiž skutečným zázrakem vědeckého filmu, jeho nezdolným paradoxem. Ve vrcholné krajnosti pátravého, utilitárního výzkumu, v naprostém vyloučení estetických záměrů se jako mimořádný a nadpřirozený dar rozvíjí filmová krása. Jaký druh „imaginativní“ filmové tvorby by si dokázal představit a zrealizovat fantastický sestup bronchoskopu do pekla bronchiálních nádorů, kde se všechna pravidla „dramatizace“ pomocí barev přirozeně projevují ve zlověstně modravých odlescích této očividně zhoubné rakoviny. Jakými zvláštními efekty by dokázal stvořit magický balet sladkovodních mikroorganismů, seskupených divotvorně pod okulárem jako v kaleidoskopu? Jaký skvělý choreograf, jaký šílený malíř, jaký básník by si dokázal představit tato uskupení, tvary a obrazy! Sama kamera ukrývá klíč k tajemství tohoto světa, kde se vrcholná krása současně ztotožňuje s přírodou a náhodou: tedy se vším, co zaručená tradiční estetika vnímá jako opak umění. Jedině surrealisté tušili existenci tohoto umění, které prozkoumává v téměř neosobním automatismu jejich imaginace tajnou továrnu na obrazy. Avšak Tanquy, Salvador Dalí a Buñuel se jen z dálky přiblížili k surrealistickému dramatu, ve kterém doktor de Martel blahé paměti při přípravách na složitou trepanaci nejprve do zátylku – oholeného a hladkého jako skořápka – vyrývá obrys tváře. Kdo to neviděl, nemá potuchy, kam až kinematografie dokáže zajít.

Skutečnost, že Jean Painlevé zaujímá jedinečné a výsadní postavení ve francouzské kinematografii, spočívá v porozumění, že ta nejzručněji provedená trepanace může vytvořit dva paralelní nedílné a absolutní postuláty, a sice zachránit lidský život a ztvárnit lobotomický stroj Otce Ubu. Například Painlevého Upír (Le Vampire, 1939–1945) je současně zoologickým dokumentem i re alizací velké krvelačné mytologie zobrazené pomocí Murnauova filmu Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922). Není bohužel jisté, že se této překvapivé kinematografické skutečnosti dostane širšího přijetí. Příliš totiž zavání skandálem, jenž by mohl otřást běžnými představami o umění a vědě. Možná proto se místní diváci bouřili a prohlašovali za svatokrádež jazzovou hudbu, která ve filmu Jeana Painlevého Sladkovodní atentátníci (Assassins d‘eau douce, 1947) doprovázela maličká podvodní dramata. Zůstává pravdou, že rozum davu není vždy schopen respektovat, když se dotknou extrémyt.


Pozn.:
1) Nejedná se o výčitku. Naopak musím dodat, že závěrečný koktejlový večírek zorganizovaný na oslavu založení Mezinárodní společnosti vědeckých filmů byl velice příjemný.

Přeložila Kateřina Kleinová.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

2.19Kdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr Minařík
1.19Tradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta Černá
6.18Hrát si na utrpeníO tom, jak se ponořit do překrásných nových světůTereza Krobová
4.18Koho potkáte na 22. MFDF Ji.hlava?
4.18Náš orientO letošní Ji.hlavské sekci Československý orient píše Jaroslav Kratochvíl.Jaroslav Kratochvíl
4.18Peripetie virtuálních světůDramaturgyně Ji.hlavské VR Zone Andrea Slováková o nejnovějších trendech ve virtuální realitěAndrea Slováková
1.18Podoby filmové fascinaceKurátorka filmu a fotografie Národního muzea vypráví o třech ročnících Konference Fascinace, jež se koná při Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.Pavlína Vogelová
6.17Krátké filmy – dlouhé zážitky (aneb dokumenty Drahomíry Vihanové)Na začátku prosince 2017 nás opustila významná režisérka dokumentárních i hraných filmů Drahomíra Vihanová, připomeňte si její tvorbu nejen z 80. let v znovuvydném textu Moniky Kocandové.Monika Kocandová
F4.17Hranice smutku, šedi, zmaru. Dají se tyto limity překročit, ptají se Rychlíková s UhlovouLuboš Vedral
F4.17Film jako výtvarný objekt Dílna o filmech Stanislava Hory z let 1980–2016Martin Blažíček

starší články

2.8DOK.REVUE
10. 03. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková