Věřím v čistou observaci

Polská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.

Z filmu Za hranicemi možností (2017), který odhaluje odvrácenou tvář ruského tréninkového systému

Slyšel jsem, že zrovna chystáte hraný debut.
Jsem ve fázi psaní scénáře. Chci vyprávět příběh rodiny v dlouhém časovém úseku a na jeho pozadí budu sledovat problematiku drogové závislosti. Zároveň studuji dvě témata pro dokumentární zpracování, ale jsem s tím teprve v úplném začátku, takže bych zatím neprozrazovala víc. Musím se přiznat, že trochu podléhám idealizaci hraných filmů a stejně jako většina lidí je stavím lehce nad dokumenty, proto chci téhle výzvě čelit a dokázat si, že na ni mám. Točení dokumentů si ale užívám a skončit s nimi neplánuju.

V Polsku je dokumentaristika a hraná tvorba propustnější než u nás. Čeští režiséři se většinou soustředí buď na jedno, nebo na druhé.
Polští režiséři snáz překračují tyto hranice, protože pokud se nepletu, v Praze se už na škole dokumentaristická a hraná tvorba výrazně odděluje, což v Polsku nemá ekvivalent. My se učíme obojí zároveň a očekává se, že budeme oboje ovládat. Samozřejmě že se studenti v nějaké míře mohou specializovat, projeví se to především typem absolventského filmu, samostatné katedry jako jsou na FAMU však žádná z hlavních polských univerzit nemá.

Řekla byste, že dokumenty jsou pro polské filmaře rozcvičkou před hranou tvorbou? Tak mi to popisoval Jan P. Matuszyński, režisér dokumentu Deep Love (2013) a hraného filmu Poslední rodina (2016).
Vlastně mám pocit, že většina mých přátel absolvovala hranými filmy, i když se později přesunuli k dokumentu. Osobně si nejsem jistá, že dokument může být vnímán jako příprava na hraný debut, protože každý z těch módů má svá specifika. Za sebe nemůžu říct, že mě režie dokumentu připravila na mou chystanou hranou prvotinu – zdá se mi, že zkušenosti získané při natáčení dokumentů a zkušenosti vyžadované pro hraný film jsou dvě různé věci.

Poslední dobou se ale mluví o tom, jak moc se dokumenty a hrané filmy přibližují, což platí i pro polské snímky.
Když budeme mluvit o nějaké filmové esenci, dá se říct, že dokumentární a hrané filmy se ve většině aspektů neliší. Pracují stejně s dramaturgií, vznikají v podobně složeném štábu, komunikují s diváky podobným způsobem – hledají hrdiny, budují napětí, využívají stejné principy vyprávění. Co je však odlišuje, je původní impulz. U dokumentu pozoruji, neovlivňuji, nepíši scénář, u fikce naopak tvořím svět od základu. U dokumentu se snažím pojmout své okolí, u hraného filmu vyjadřuji jen samu sebe.

Jindy bych polemizoval, ale u filmu Za hranicemi možností asi skutečně platí, že jste nemohla dělat víc než vše sledovat. Jiný dokumentarista často své respondenty nějak řídí. Požaduje po nich opakování situací, nebo dokonce situace sám vytváří. Vy jste sledovala přípravu na olympiádu a vaši respondenti asi nemohli reagovat na případné požadavky – měli dost své práce.
Ano, prostor na režii respondentů nebyl a ani jsem se o ni nepokoušela. To je ale jen jeden důvod. Tím hlavním je, že podobnou kontrolu prostředí jednoduše nemám ráda a nikdy bych po respondentech nechtěla, aby pro mě něco opakovali. Neuchýlila jsem se k tomu ani ve svých předchozích krátkometrážních snímcích, kde by to bylo technicky možné. Ovlivňovat svou postavu totiž v dokumentu znamená posouvat její život a přijímat za ni zodpovědnost, což nepovažuji za eticky vhodné. Moje pozice dokumentaristky je tedy volba čisté observace. Proto se nesmí podcenit volba správného subjektu, který pak budu moct sledovat, ne ovlivňovat, a přesto získám hodnotný materiál. Velmi se ohrazuji proti přístupu, kdy si dokumentarista vybere nějakou osobu, rozhodne se skrze ni odvyprávět konkrétní příběh a směruje ji k činům a pointám, které se mu hodí. Takové chování považuji za neférové.

 

Z filmu Za hranicemi možností (2017)
 

Příběh filmu Za hranicemi možností je velmi filmový: máme hodnou a zlou trenérku a mezi nimi ztracenou protagonistku.

Jistě. A tenhle potenciál jsem odkryla už na samém počátku. Proto je volba správného námětu tak důležitá. Tuto situaci nebylo potřeba tvarovat ani vynucovat, stačilo najít její zárodek a vědět, na co dávat pozor. Jednotlivé detaily nejdou odhadnout, o základní kostře ale musíte mít i při observaci jasno. Není důvod se pouštět do ovlivňování, to by naopak uškodilo, protože moje hlava je na rozdíl od světa omezená. Stačí být připravená.

Filmový příběh doplňuje i filmový vzhled.
Vyžaduji vysokou estetickou úroveň i při práci ve ztížených podmínkách. Mám štěstí, že pracuji s velmi talentovaným kameramanem Adamem Suzinem (jím snímaný Třas z roku 2018 vyhrál mezinárodní soutěž Festivalu krátkých filmů Praha 2019, pozn. MS). V době, kdy natočíte materiál na mobil a po jednom odpoledni postprodukce můžete obstojný výsledek publikovat na YouTube, dlužíme my filmaři obecenstvu přidanou hodnotu. Pomohlo také, že rytmická gymnastika je velmi fotogenická, snažili jsme se maximálně využít její potenciál.

Tradiční stylizace dokumentárního filmu počítá s neučesaností a roztřesenou kamerou. Zdá se mi, že někteří dokumentaristé se od toho ještě neoprostili, i když někdy jako by nedokonalost záměrně vyvolávali.
Osobně spojitost mezi roztřesenou kamerou a autenticitou nevidím. Dokumentarista už si dnes může vybrat, jestli se spokojí s nekvalitním obrazem, nebo odvede svou práci profesionálně. I my máme ve filmu Za hranicemi možností pár momentů, kdy jsme museli běžet za hrdiny, a obraz nepopře, že je výsledkem reakce na daný okamžik. V takovou chvíli nemám s nedokonalostí problém. Pohyb kamery ale musí být smysluplně motivovaný – stejně jako u hraného filmu. Nejčastější motivací bývá pohyb postav a v konkrétních situacích pak může být vhodnou volbou roztřesená ruční kamera. Ale nevidím důvod k tomu, abychom tuto estetiku uměle vyvolávali.

Zdá se ale, že diváci mají často problém napojit se na dokumenty, které vypadají jako hrané filmy. Vzpomínám si na diskuze po polském filmu Přijímání režisérky Anny Zamecke z roku 2016, kdy diváci odmítali věřit, že tak precizně natočený film může být autentický. Jak tedy uchovat dojem autenticity? Kde autenticita pramení?
Pramení ze vztahu režiséra a subjektu. Z pochopení a respektu, které film vůči protagonistovi dává najevo. Proto kladu takový důraz na observaci. Věřím, že z výsledného snímku lze intuitivně vyčíst, jestli přirozeně sleduje dění, nebo se ho snaží tvořit, aniž by byl klasický dokumentaristický vzhled jakýmkoliv indikátorem. Autenticitu spatřuji v tom, že čas, jejž mi můj respondent věnuje, nezaplním sama sebou, ale přenechám veškerý prostor jemu. Film je až na druhém místě, až v pozadí. V první řadě žije člověk svůj život, vznikající film se mu podřizuje. Mí hrdinové vědí, že je respektuji, že je mám ráda a že oni jsou středem mého zájmu. Ne vznikající film, ale oni sami. Proto mi důvěřují a otevřou se mi. A tak vznikne autenticita.

 

Polská dokumentaristka Marta Prusová
 

Mnozí dokumentaristé si vypěstují ke svým subjektům osobní vztah a snaží se je nakonec alespoň částečně ochránit před některými následky jejich činů. Patříte k nim, nebo jdete na doraz?
Na doraz určitě nejdu. Opět platí, že prioritou je pro mě jejich život a až pak následuje vznikající film. Jistě, nebýt mého dokumentu, nikdy bych ty lidi nepotkala, ale jakmile se už s nimi seznámím, jsou to pro mě lidské bytosti. Je pro mě zcela zásadní nikoho nezneužít a nikomu neublížit. V případě snímku Za hranicemi možností jsem se k hrdinkám nikdy nedostala tak blízko a nikdy nenavázala tak osobní vztah, protože jak jste sám podotýkal, neměly čas se mi věnovat a vnímat příliš mou přítomnost. Předtím jsem ale točila film o obyčejném klukovi s obyčejnými problémy, s nímž jsem mohla trávit hodně času. Nabyté důvěry jsem ale nevyužila k tomu, abych ho dostala do situací, které by mu mohly uškodit, stejně jako jsem neusilovala o ždímání emocí vyplývajících z naší blízkosti. Taková prostě nejsem.

Jak byste okomentovala politickou situaci v Polsku? Mnoho filmařů se po nastolení konzervativní vlády obává cenzury skrze kontrolu přerozdělování peněz. Cítíte se tím být nějak ovlivněna?
Zatím jsem nepocítila žádný tlak, možná proto, že jsem od začátku změn v polském filmovém fondu ještě nerealizovala žádný projekt. A když se podívám na aktuální složení šestice komisí, přičemž sama budu v jedné z nich sedět, stále tam vidím dost zkušených a schopných lidí, u nichž jsem si jistá, že jejich primárním zájmem je vznik těch nejlepších filmů. V tuhle chvíli věřím, že se nic nezmění a v Polsku bude dál dost místa pro autorské filmy.

Byla by škoda přijít o polské hrané či dokumentární snímky, jsou dlouho ve skvělé formě.
Nebála bych se toho. A přinejhorším jsme přece jenom v Evropské unii. Nabízí se možnosti koprodukcí se zahraničím a hledání partnerů napříč zeměmi – pokud by se naplnil nejčernější scénář, což ale neočekávám. Možná jsem naivní, možná ještě nemám dost zkušeností, ale víc se v tuhle chvíli starám o hledání silných námětů a postav, než o shánění peněz, protože zatím se mi to první zdá pořád ještě větší výzva.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek
F5.18Western, rodina a komunismusRozhovor s francouzským režisérem Laurentem Kriefem o jeho novém filmu Western, rodina a komunismusMatěj Pořízek
F5.18Chtěla jsem v Maďarsku udělat revoluciRozhovor s Kateřinou Turečkovou, režisérkou filmu Iluze, který bude mít světovou premiéru na 22. MFDF Ji.hlava.Eliška Charvátová

starší články

1.19DOK.REVUE
08. 04. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková