VIVA VIDEO, VIDEO VIVA

Adéla Komrzý o svém novém filmu Československý obraz elektronický

„Přichází video. Místo přepínání kanálů může ten přístroj zrychlit nudné scény, opakovat to, co je tak neuvěřitelně zajímavé, způsobit další devastaci obrazu, třeba řadou přepisů. Jaké možnosti předkládá zhýčkanému divákovi tento zázračný mlýnek na rozemletí obrazu i informací, mlýnek na přípravu obrazových karbanátků!”

– Radek Pilař, Viva video, video viva

Před dobou jsem dostala impulz k natočení filmu o počátcích elektronického obrazu – videa – před revolucí. Protože děda byl jeden z prvních, kdo u nás s videem jako nástrojem pro své (umělecké) vyjádření začínal, rozhodla jsem se impulz nezatratit, vydat se vstříc osobní i společenské historii a film natočit. 

Můj děda je Radek Pilař. Dal podobu Rumcajsovi, Mance, Cipískovi i Večerníčkovi. Začínám text tak, jak by asi nechtěl… Pryč od toho. 

Byl mi necelý jeden rok, když děda zemřel. Po 25 letech od jeho smrti se dostávám do pracovny, kde jsou veškeré kazety, které natočil. Pouštím si jednu po druhé a skrze záběry se snažím půjčit si jeho oči. Chtěl se stát „video-okem“? Záběry ze zahrady, ateliéru, návštěvy, děti, umění, obrazy, záznamy výstav, detaily oblohy, detaily květů, detaily tváří, detaily všeho. Další kazeta. Šum. Černá bílá. Ježíš, vždyť to jsem já! Kamera točí detail mých dětských očí. Máma! Je krásná a děda ji prosí, ať mě i sebe otočí blíž na kameru. Poprvé slyším jeho hlas. Dochází mi, že tyhle záběry jsou to jediné, kde jsme spolu. V čase. Já před kamerou, on za kamerou. Na této VHSce mi nechal svůj pohled. Ta skutečnost blízkosti mě fascinuje. Přetáčím kazetu sem a tam, rychle i pomalu. Nejradši bych se do toho obrazu vpila, proskočila mřížkou do jeho oka. 

V archivu nacházím texty, deníky a zápisky, které od dědovy smrti nikdo nečetl. Jemně, až posvátně beru do rukou staré pauzáky a v hlavě se mi pomalu začíná vytvářet komplexnější obraz. Otevírám další desky – rok 1987/1989, Obor video. Manifesty videa, které svým posláním reagují na umělohmotnost televizního vysílání, střídají stanovy Oboru videa vysvětlující jeho vznik pod SČVU, který byl motivován obavami z monopolizace videa. Postupně se k Radku Pilařovi a Petru Skalovi začali přidávat další výtvarníci, architekti, fotografové i teoretici. Ondřej Černý, Věra Geislerová & René Slauka, Václav Hodan, Roman Milerský, 5 D STUDIO (Tomáš Kepka, Michal Pacina, Marta Karoliová), Radek Pilař, Pavel Scheufler, Petr Skala, Lucie Svobodová, Lenka Štarmanová, Ivan Tatíček, Petr Trojan, Jaroslav Vančát, Miroslav Dopita.


 

Aniž by nadšená skupina měla znalosti zahraničního videoartu, chystá těsně před revolucí svou první výstavu v rámci Salonu v pravém křídle Průmyslového paláce na pražském Výstavišti. Není téměř žádná dokumentace. Žádné video, jen pár fotek. Výstava se jmenovala „Den videa“ a opravdu trvala pouze jeden den. Nebyla technika a k tomu video svou podstatou mohlo být podvratné. 

Volám kurátorovi Martinu Mazancovi, člověku z nejpovolanějších pro tento nápad: „Co tu první výstavu, jak se o ní moc neví, zrekonstruovat?“ „Jdu do toho!“ 

Jako architekta Martin přizve umělce Dominika Gajarského a věci se dají do pohybu. Objíždíme tehdejší vystavující, pátráme po původních dílech, VHSkách, disketách a vůbec jakýchkoliv stopách, které by pomohly rozkrýt část dosud nezmapovaných dějin československého obrazu elektronického. „No jo, ale já ty diskety před pěti lety na čarodějnice spálil…“ „Jo… když já už si nic nepamatuju…“ „Mně je jedno, jak a jestli to vystavíte.“ „Tvůj děda byl hodnej chlap.“ „Dáte si kafe?“  „Nechcete kotě?“ „Tu VHS má asi moje bývalá žena, ale ona se mnou nemluví…“ „No, já jsem to vyhodila, nikdy by mě nenapadlo, že to ještě někoho bude někdy zajímat. To jsem kráva, co?“

Vzniká tak obecná zpráva, pátrání o tom, jakým věcem (umění) přikládáme jakou váhu, na čem jejich hodnota záleží a kdo ji určuje. 

Nacházím dopis Petru Skalovi od dědy, který těsně před výstavou dostal srdeční příhodu a z nemocnice píše: „Milý Petře, jsem tady za správnýho videistu. Mám na monitoru připojený srdce. /…/ To připojený srdce na monitor, to je ten nejlepší příklad užitýho a užitečnýho videa – videa pro výstavu. Stálo by snad za to se tam nechat převézt a nechat si předčítat zvěsti z denního tisku, to by byly obrázky. /…/“ 

Téměř po roce od prvního společného setkání na Výstavišti se blíží opravdu rekonstrukce výstavy – na původním místě a ve stejném časovém rozpětí – JEDEN DEN VIDEA. Zveme současné kurátory, teoretiky umění, umělce a další a otevíráme tak dialog nad historickými i uměleckými kvalitami počátků elektronického obrazu, který se vyvíjel ve společensko-politické bublině minulého režimu nezávisle na zahraničí, kde byl videoart v 80. letech svými možnostmi a otevřeností v jistém předstihu. (O tom, jak se vypravujeme s Petrem Skalou do Ameriky za Woodym Vasulkou, abychom právě tyto kontrasty otevřeli, zase příště. A že to byla cesta objevná, místy surrealistická a nekonečně extatická!)

Tak, prosím, bděte! Brzy se objeví pozvánky a plakáty od grafického studia Anymade a už 4. září pohltí pravé křídlo Průmyslového paláce na Výstavišti video 80. let! A tak VIVA VIDEO, VIDEO VIVA! Těšíme se na vás!!!