Vyšel jsem ven silnější, říká vězeň z Guantánama

S Moazzamem Beggem o věznění, Tálibánu a muslimské síle.

Kdo by to čekal​ od člověka, jehož obšírné heslo na Wikipedii naznačuje minulost, která má daleko ke svatouškovství. Už na přelomu milénia se ještě v Birminghamu coby majitel islámského knihkupectví dostal do hledáčku policejního útvaru bojujícího s extremismem (byl dokonce několikrát zatčen a byly mu zabaveny knihy a počítače)  a jeho následná činnost v Afghánistánu a Pákistánu se nedá objektivně hodnotit a záleží, jestli se přikloníte k Beggově verzi nebo k verzi americké armády a tajných služeb. 

Z Guantánama byl nicméně stejně jako stovky dalších vězňů propuštěn bez jakéhokoli obvinění jako nevinný a od té doby podává svědectví o svém pobytu na neslavné americké základně. Vydal autobiografii nazvanou ironicky Nepřátelský bojovník, založil organizaci Cageprisoners, která hájí práva guantanamských vězňů, spolupracuje s Amnesty International, za což to tahle obří nevládka schytala od Salmana Rushdieho. 

Mé osobní setkání s Moazzamem Beggem potvrdilo, že hostem Inspiračního fóra byl Moazzam Begg po právu. Jeho radikální názory nejsou v našem mediálním diskurzu zrovna běžné, a i když leckoho rozčílí doběla, zamyšlení nad nimi je přinejmenším… inspirativní. 

Začnu pikantní otázkou. Od organizátorů festivalu jsem se dozvěděl, že jim prý volali ze CIA a upozornili je, že váš pobyt v Jihlavě budou osobně monitorovat. Jaké to je být neustále sledován?

Já ale neustále sledovaný nejsem. Aspoň myslím. Hlavu si z toho nedělám a nevšiml jsem si toho, že jsem sledován.

Takže to není normální situace.

Ne a řekl bych, že jestli mě sledují a úplně bezelstně to na sebe prozradí, tak prostě nedělají moc dobrou práci.

Ve Velké Británii a v Evropě obecně máte nyní pozici aktivisty a vlivné veřejné osoby. Spojené státy vás ale stále považují za hrozbu a úřady vás stále oficiálně prohlašují za teroristu ohrožujícího národní bezpečnost.

Víte, loni jsem se setkal s bývalým vysokým představitelem amerického Ministerstva vnitřní bezpečnosti a ten vypracoval zprávu, v níž se píše, že to, co se dělo mně a ostatním na Guantánamu bylo beze vší pochybnosti nezákonné a odpovídá to kritériím mučení.

Jak vás zkušenost téměř tříletého věznění na Guantánamu změnila osobně? 

Začal jsem být víc politicky aktivní, zejména v oblasti lidských práv. Ale jinak mě celá ta anabáze určitě posílila. Celé to věznění mělo jeden pozitivní efekt, který určitě nezamýšleli. Vyšel jsem ven silnější. Mám teď mnohem lepší přístup k lidem u moci, k vlivným hercům, herečkám, politikům. Samozřejmě jsem ale nespokojený, že Guantánamo a tajné věznice pořád existují, a dokud tomu tak bude, tak budu proti nim bojovat.

Když bychom nechali stranou osobní přání, jaká je podle vás realistická budoucnost Guantánama?

Tak hlavně: Guantánamo se tu neobjevilo jen tak samo od sebe. Je to důsledek 11. září, invaze do Afghánistánu. Vezměte v úvahu, že už propustili na 650 vězňů. Kdyby byli všichni tak nebezpeční, jak to Amerika prezentuje, tak proč by to dělali. To je ten největší argument pro to, že se Američané ošklivě sekli. Za druhé: aby se mohli propustit i zbývající vězni, musí Amerika skončit svou válku v Afghánistánu. Pokud k tomu dojde, a nějaké náznaky tomu nasvědčují, tak není důvod, aby Guantánamo dál fungovalo. Zatím ale Obama, který třikrát slíbil, že Guantánamo zavře, propustil méně vězňů než jeho předchůdce Bush.

Je jasné, že válka v Afghánistánu nepřináší zemi žádnou zvláštní stabilitu. Co byste ale řekl na námitku, že pokud by Američané odešli, země by se uvrhla do ještě většího chaosu?

Je třeba říct, že chaos do země vnesli Američané. Dřív tu byl Tálibán a kmenoví vůdci, ano, bylo to obtížné, ale mohlo se to vyvinout k lepšímu. Ale chaos nastal s americkými bombami a útoky. Takže Američané a jejich spojenci by měli opravit, co zničili, finančně kompenzovat Afghánce a vypadnout. Afghánci mají starou kulturu. Civilizace tu byla dřív než v Evropě. Takže si myslím, že dokážou lehce sami spravovat svou zemi.

Jak se díváte na roli Tálibánu v regionu?

Talibánci jsou Afghánci. Mají na tuto zemi větší právo než Američané nebo Česká republika. Proto je od Američanů drzé vylučovat Tálibán z jednání o budoucnosti země. Tálibán s Amerikou bude bojovat, stejně jako každá země se brání okupaci. Prezident Karzái to chápe, a proto s Talibánci jedná a rozhoduje se na základě toho, co je nejlepší pro Afghánistán, ne pro Američany.

Včera na debatě jste říkal, že jste se na afghánském venkově pokoušel vybudovat školu pro dívky. To ale Tálibán zapovídá. Jak jste se jeho zákazu vyhnul?

Na Západě se tehdy říkalo, že Tálibán zapovídá ženám možnost chodit do školy. Pravda ovšem byla ta, že Tálibán zakazoval jakékoli vzdělání, které přišlo ze Západu. A i když jsem já přišel z Británie, nepodezírali mě, že bych chtěl propagovat neislámské učení. Tak mě nechali být, protože neměli pocit, že bych nějak ohrožoval jejich myšlenky. Mám pocit, že kdyby Američané nevtrhli do země, Tálibán by sám od sebe začal přísná pravidla uvolňovat.

Vy jste říkal, že jste se po propuštění stal politicky aktivní, ale aktivní jste byl od samého mládí. Sám jste včera uvedl, že jste v pouličním gangu bojoval proti náckům, v devadesátých letech jste se například se zbraní v ruce zapojil na straně muslimů do bojů v Bosně. Byl to jen mladický radikalismus?

Tím politickým aktivismem myslím, že jsem se zapojil do kampaní na vládní úrovni. Když jsem byl mladý, bojovat proti náckům byla otázka přežití. Nebral jsem to politicky. Stejně jako třeba to, že jsem šel bojovat do Bosny, jsem vůbec nebral politicky. Pomoc Bosňákům byla pro mě věc lidské solidarity, i když to znamenalo válčit. Ale teď mluvím s politiky, scházím se s premiéry různých zemí, obracím se k britskému parlamentu. A snažím se ovlivnit jejich názory na Guantánamo a další problémy.

Nedávno s vámi dělal interview Julian Assange ve své talk show na stanici Russia Today. Jak se díváte na jeho činnost?

Minimálně se mu musí přiznat, že pomohl odhalit mnohá zvěrstva v Iráku. Když spáchá stát zločin, má být podobně jako jednotlivec hnán k odpovědnosti, nebo ne? Neobstojí argument, že jde o otázku národní bezpečnosti. Vraždy, znásilnění, věznění a mučení k národní bezpečnosti nepřispívají, ale destruují ji. Assange mnoho svinstev vytáhl na světlo. Zaplatil za to svou cenu a stále ji platí.

Když bychom se vrátili ke Guantánamu, kolik procent věznů bylo podle vás nevinných a kolik jich skutečně bylo zapojeno do teroristické sítě?

Tohle mě vlastně nijak zvlášť nezajímá. Kdybychom se bavili o normálním vězení začleněném do právního systému, otázka by byla zbytečná, protože bychom to věděli přesně. Ti lidé by byli odsouzeni. Ale jak můžete soudit vězně na místě, kde není zákon, soudce, žádná porota. Řeknu vám, kdo jsou zločinci. Lidé, kteří je zavřeli bez řádného procesu a obhajoby. Ale protože je to shodou okolností vláda, dáváme od toho ruce pryč.

Včera jste zmínil i narůstající islamofobii v Evropě. Vidíte způsob, jak by se jí dalo čelit? 

Evropě se podařilo spojit dohromady. Národy mají různé jazyky i mentalitu, ale dokázaly zformovat Unii. Muslimský svět má naproti tomu stejnou historii, stejný jazyk a stejné náboženství, ale je přitom totálně rozpojený. Západní svět jednotlivé státy rozdělil a poštval proti sobě. Proč? Myslím, že se Západ bojí, že by se muslimové shodli na společných zájmech.

Proč by se měl Západ bát, když by ty zájmy byly mírumilovné?

V jednotě je síla, takže je to strach ze síly. Ta síla by mohla být nenásilná, pokud by se druhá strana chovala stejně. Lidé ze Západu jsou přesvědčeni o své mírumilovnosti. Ale Západ má na svědomí víc obětí než Usáma. Takže západní svět může žít v míru se světem muslimským, ale nesmí do něj zasahovat. Když necháme muslimy na pokoji, získáme si jejich úctu. Pokud se v budoucnu muslimové spojí, mohou říci: pojďme se dohodnout, když nás necháte na pokoji, my necháme na pokoji vás. Pokud nás ale budete ohrožovat, tak po vás půjdeme. A to bude rovnoprávnost.

 





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

1.19Jak zprostředkovat pocity maniodepreseRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek
F5.18Western, rodina a komunismusRozhovor s francouzským režisérem Laurentem Kriefem o jeho novém filmu Western, rodina a komunismusMatěj Pořízek
F5.18Chtěla jsem v Maďarsku udělat revoluciRozhovor s Kateřinou Turečkovou, režisérkou filmu Iluze, který bude mít světovou premiéru na 22. MFDF Ji.hlava.Eliška Charvátová
F5.18Volby jsou především soutěž o pozornostRozhovor s Petrem Salabou o filmu Attention Economy: 39 minut po zvolení prezidentaTomáš Poštulka

starší články