Vytuněné severní Čechy

O novém filmu Martina Duška K oblakům vzhlížíme diskutovali sociložka Barbora Spalová, filmový publicista Tomáš Stejskal a mediální poradce Jan Charvát

K oblakům vzhlížíme

Sešli jsme se v kavárně vedle antikvariátu Ztichlá klika, abychom mluvili o tuningu. Socioložka a šéfredaktorka časopisu pro kvalitativní výzkum Biograf Barbora Spalová, která žije v Lužických horách, filmový publicista Tomáš Stejskal, jenž píše pro časopis A2, a mediální poradce Jan Charvát, autor hesla tuning v knize Kmeny. „Je to překvapivě tichý, místy až elegický snímek,“ podotknul v diskuzi o novém dokumentu Martina Duška K oblakům vzhlížíme Tomáš Stejskal.

Jan Charvát: Film se odehrává v severních Čechách, což není náhoda. Z mně neznámého důvodu je tuningová subkultura v tomto kraji silně koncentrovaná. Jsou tam největší tuningové srazy, část mládeže tam tím opravdu žije. Jsou mezi nimi ovšem především vyznavači někdy vysmívaného „domácího tuningu“. V něm jsou smysluplné úpravy nahrazovány samolepkami. Jak se z legrace říká, samolepka zvýší výkon o dvacet koní a plyšové kostky na zrcátku o dalších deset. Ve filmu tak vidíme spíše tuningy vizuální, pro které je například typická změna vnitřního osvětlení auta, tuningy zvukových systémů, kdy se auto nacpe bednami. Subkultura tuningu je ovšem daleko rozmanitější. Nejdůležitější je závodní tuning. Docela zajímavou raritou uvnitř subkultury je třeba Rat Style, jehož cílem je vlastně vrak. Rat Style je svého druhu antagonie k vizuálnímu tuningu a zároveň si z tuningu dělá legraci. To je ovšem už velmi vzdálené komunitě, o které je Duškův dokument. Ti tuning berou velmi vážně.

Barbora Spalová: Otázka, proč je tahle komunita rozšířená hlavně v severních Čechách, je docela zajímavá. Významnou roli nejspíš hraje severočeská krajina. Je tam spousta opuštěných vojenských prostorů a slepých dopravních uzlů. Zároveň se v kraji mnoho lidí živí auty. Přivážejí je z Německa, předělávají je, kšeftují s nimi. Nejdůležitější faktor však podle mě spočívá v mobilitě, v možnosti uniknout z depresivního sídliště, z vesnice, z periferie. Veřejná doprava funguje čím dál hůře. Auto tam člověk prostě mít musí a na nějaké slušné nemá.

Tomáš Stejskal: Mnozí na severu Čech pracují v odvětvích, která vyžadují, aby byli technicky zruční. Je přirozené, že je baví auta a ne filatelie. Zároveň nemají moc peněz, ten jejich garážový styl je do značné míry DIY. Na tuningových soutěžích, které jsou ve filmu zachyceny, je pěkně vidět, jak umějí ocenit vynalézavost. Svá auta vylepšují s minimálními náklady.

K oblakům vzhlížíme

Nejsem žádná vargoška

JCH: Některé klasické tuningové disciplíny se ve filmu objevují, ale jsou to spíše parodie. Například tzv. burn out, který využívá síly auta, jež na místě protáčí pneumatiky. Může dokonce kreslit na asfaltu kolečka nebo donuts. Ve filmu vidíme auto s náhonem na přední kolo, na kterém při pokusu o burn out vzplane a shoří použitá rezerva, a to pomalu i s tím autem. Tahle scéna mě docela pobavila. Ale jinak mi přijde docela paradoxní, že si protagonisté filmu ve své situaci zvolí koníček, který patří mezi nejdražší. Hlavní hrdina přitom pomalu nemá ani na rohlík.

TS: Tuning podle mě ve filmu funguje jako metafora vztahů, které jsou v tamní společnosti velmi křehké, rozpadají se. Na začátku vidíme, že hlavní hrdina je předseda mladého klubu. Ukazuje partě banner, jenž nechal vyrobit. Setkání má určitou atmosféru, ale brzy se ukáže, že to zase asi taková parta nebude, když ho nechají ve štychu a odjedou z tuningového srazu, než se probudí. Tuning je, zdá se mi, vhodnou metaforou společnosti, ve které jsou vazby nějak zpřetrhané.

JCH: Nutno podotknout, že hrdina filmu přistupuje ke svým vztahům podobně. Svou holku v polovině filmu vymění za jinou. Stejně jako náhradní díl.

TS: S pomocí tuningu se ve filmu také ukazuje zvláštní, sebedestruktivní mechanismus, který uvrtává hlavního protagonistu hlouběji do chudoby. To, že jsou lidé, které film sleduje, chudí, je velice důležité. Jsou chudí a naštvaní na ty, kteří jsou na tom dost podobně jako oni sami nebo o něco hůř.

BS: To je velmi dobrý postřeh. V oblasti dochází k něčemu, co bych nazvala etnizací sociálního problému, která je umocněná sociální politikou státu. Před nedávnem došlo k přesunutí některých pravomocí ze sociálních odborů obcí na úřady práce, což vyvolalo velkou nevoli především mezi těmi, kteří brali sociální dávky, ale nepovažovali se za lúzry. Cítili se najednou ohroženi. Úřednice, se kterými předtím mohli mluvit, je znaly od dětství a uměly je zařadit do jiné kategorie. Před okýnkem, skrz které nyní komunikují s úřadem, mají pocit, že jsou na tom stejně jako skupiny, které jsou podle nich níže. To vyvolalo obrovskou snahu vymezit se vůči nejslabším. Když už to nešlo udělat tím, že jsme na tom líp, než ti druzí, tak se zdůraznilo, že ti druzí jsou černí, žlutí nebo jinak zásadně jiní a podřadní, zkrátka nelidi. Když hlavní hrdinka ve filmu konstatuje, že se chová jako „vargoška“, je to hořká sebereflexe, která je vyvážená alespoň tím, že ona na rozdíl od „vargošek“ nemá dětí deset, ale jen jedno, a tak stát nepřipraví o velkou sumu „nezasloužených“ dávek.

TS: Problematika vztahu k romské menšině je ve filmu několikrát naťuknuta. Hned na začátku vidíme, jak se hlavní hrdinka účastní protiromského pochodu. Ona, která později říká, že dostává deset tisíc na dávkách, zde pochoduje mezi hesly, že Romové nepracují apod.

BS: Právě scéna z demonstrace mě ve filmu překvapila. Vadilo mi, že nevím, co to je za demonstraci a proč se na ní objevuje hlavní hrdinka. Jako by ten obrázek demonstrace byl vševysvětlující.

JCH: Celospolečenské nálady, ke kterým se v ní odkazuje, vrhají stín na to, co postavy ve filmu dělají a prožívají.

TS: Scéna však hlavně funguje jako doplněk k té, v níž se obě kamarádky baví o svém společenském statusu. Tato dvojice scén ukazuje eleganci Martina Duška, který zvládne do portrétu mladého kluka s nějakým koníčkem zasadit takové celospolečenské téma.

K oblakům vzhlížíme

Severní Čechy v dokumentu

BS: Možná jsem v tomto případě přecitlivělá, protože v oblasti severních Čech žiji a jejich mediální obraz se mě dotýká. Je jednoduché nějaký problém extrahovat do severního výběžku, kam většina národa nezavítá. Jako by ti „rasisté“ byli jen kdesi ve „vykořeněných“ a „zdevastovaných“ severních Čechách a my ostatní s tím nemáme nic společného.

TS: Mně ta demonstrace nepřipadala zachycená nějak bouřlivě. Vidíme v ní mlčící hrdinku, do které jsme schopni se v průběhu filmu vcítit. V určitém ohledu jsem vnímal jistou podobnost s dokumentárním filmem Show! Bohdana Bláhovce. I v něm se člověk noří do něčeho, co mu buď není sympatické, nebo k tomu nemá žádný vztah. Je to trochu spekulativní, ale myslím, že podobně jako Bláhovce nezajímá dívčí pop, tak Martina Duška nezajímá tuning jako takový. A přesto ukazuje postavy empaticky a citlivě, v sociálním kontextu.

BS: Scéna z demonstrace mi zkrátka nepřišla dobře motivovaná. O hrdince nic nevíme a nedokážeme říci, proč se demonstrace zúčastnila. Používáme pak interpretační rámec, který známe z běžného zpravodajství.

TS: Možná zde kladete na autorský dokument nároky jako na dokument v úzkém televizním smyslu. Myslím, že se to současné generaci famáků stává docela často: když použijí nějaký prvek, diváci očekávají, že bude silně motivovaný. Nebo chtějí nějakou investigaci. Autorská dokumentární tvorba má přitom blíže k hraným dramatům, minimalistickému vyprávění, ve kterém je potřeba aktivního vkladu diváka, který si musí mnohé domýšlet. To, že je film označen jako dokument, neznamená, že nemůže být vnímán jako umělecký film. Není nutné, aby dával prostor druhé straně. To bychom se pak dostali k té vyvážené televizní žurnalistice, která neříká vůbec nic. Dobrým příkladem tohoto neporozumění jsou myslím některé reakce na cyklus Český žurnál, které ukazují, že to, co si festivalové publikum cení na autorských dokumentech, si takzvaný televizní divák vykládá často zcela opačně.

JCH: S tím souhlasím a osobně mám nedogmatičnost v dokumentech rád. Vítám, že není jednoznačné, o čem Duškův film vlastně je: pro někoho může být o tuningu, pro někoho o sociální otázce, pro někoho o rasismu.

K oblakům vzhlížíme

Máš to dobře vyladěný

BS: Chtěla bych naopak – možná v duchu televizní dokumentaristiky – ocenit zachycení problematiky nezaměstnanosti, která je podle mě v dané oblasti klíčová. Agenturní zaměstnávání, na které film několikrát poukáže, naprosto zásadním způsobem formuje životy lidí na severu.

TS: Odosobněné vazby, ať už s úřady nebo pracovními agenturami – či dokonce s rodiči –, zvyšují důležitost toho, že mi kluci na setmělém parkovišti pochválí pěkné podsvícení. Režisérovi se podařilo dobře ukázat, že to, co vypadá na první pohled jako přihlouplá zábava nebo pouhý sebeklam, má ve skutečnosti pro postavy nesmírný vnitřní význam.

JCH: Tuning jim určitě také zvyšuje status ve společnosti. Tuningové srazy přitahují i hodně holek. Mít kluka, který jede v tuningu, asi něco znamená.

BS: Zobrazení tuningových srazů mě docela zaujalo. Ve filmu je totiž pěkně ukázán určitý kontrast mezi tím, jakou „macho“ atmosféru mají tuningová setkání, a tím, jak ona společnost funguje v běžných situacích. Obě partnerky hlavního protagonisty měly ve vztahu hlavní slovo, obě měly srovnané, co je potřeba. Místní společnost nakonec stojí na praktickém fungování žen. Zesílení tohoto kontextu umožňuje nahlédnout, že i některé z tanečnic, jež se odhalují na tuningových srazech, jsou nejspíš v práci, kterou živí sebe nebo svoji rodinu. Nechci říct, že je to nějaká matriarchální společnost, ale v praktickém provozu stojí na práci a schopnostech matek a žen. Počty dětí, které žijí jen s matkou, jsou v severních Čechách nejvyšší v republice vůbec.

TS: Právě v souvislosti s tuningovými srazy jsem nejvíce ocenil ztišený a pozorovatelský tvar celého snímku. U tuningu bych čekal opak – něco ve stylu krátkého filmu o motorkářích Robina Kvapila Spanilé jízdy, v němž je spousta kouře, řevu a syrové „macho“ energie. K oblakům vzhlížíme je naopak klidný snímek. Ani v záběrech typických „macho“ aktivit není zdůrazňovaná jejich excesivní povaha. Film obsahuje i velice smutné momenty, například když hrdinové sedí v autě a čekají na jakési hodnocení, obklopeni zeleným světlem takové umrlčí barvy... Nebo když na konci soutěže smutně koukají na ohňostroje.

K oblakům vzhlížíme

Oblaka z výfuků

BS: Film občas působí jako čekání na Godota. Postavy někde stojí a čekají, zda je někdo ohodnotí, zda je vezmou do práce... Čekají na jakýsi zásah shůry, který těžko přijde. Čekání jako jediná možnost činnosti. Možná i tak si lze vykládat název K oblakům vzhlížíme.

JCH: Já v tom spíše viděl poukaz ke kolotoči materiálnosti, kterou tuning svým způsobem symbolizuje. Koupím si jedno auto, začnu vzhlížet k silnějšímu. Baví mne to týden. Protagonisté filmu samozřejmě nemají peníze na to, aby měnili celá auta, ale v tom chtít pořád něco lepšího tkví podstata tuningu. To, co mám, se vždy stejně rozplyne jako oblaka výfukových plynů.

TS: Četl jsem název podobně. Je v něm napětí mezi těmi oblaky, ke kterým vzhlížíme, a oblaky kouře z aut. Dvojznačnost něčeho nad námi, co nás přesahuje, a něčeho přízemního a materiálního. Název naznačuje, že to, co se nám může zdát jako přízemní či malé – ve filmu je to například práce ještěrkáře, po které hrdina touží – je ve skutečnosti, v níž postavy žijí, něčím nedosažitelným.


Ve zkrácené verzi vyšel tento rozhovor v příloze dok.revue časopisu Respekt (30. 6. 2014).





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

F2.0Co tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude dnes k vidění na MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila Boháčková
F3.0Jiří Suchý jako kráčející rubatoO dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prátKamila Boháčková
F5.0Univerzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila Boháčková
1.19Videoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila Boháčková
3.18Svět plný paradoxůSituační recenze filmu Anny Kryvenko Můj neznámý vojín o událostech okupace v roce 1968 a jejich přesazích do současného života nejen v České republiceJitka Lanšperková
2.18Obraz výroby Mimořádné zprávyRežisér, novinářka a socioložka médií o novém filmu Tomáše BojaraJitka Lanšperková
6.16Autorská cesta do fantazieSituační recenze snímku Normální autistický filmJitka Lanšperková
4.16Hledání choroby systému podle symptomů v taxislužběSituační recenze internetové série Praha vs. TaxiJitka Lanšperková
3.16Od deziluze ke KiskoviDiskuze o filmu Těžká Volba Zuzany PiussiJitka Lanšperková
2.16Nevyužitý potenciál cestování trabantemSocioložka, filmový kritik a cestovatel v diskuzi nad dokumentárním filmem Trabantem do posledního dechuJitka Lanšperková

starší články

2.14DOK.REVUE
30. 06. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl