Western, rodina a komunismus

Rozhovor s francouzským režisérem Laurentem Kriefem o jeho novém filmu Western, rodina a komunismus

První záběry filmu ukazují demonstrace a protesty Pařížanů, které střídají výkřiky politických hesel íránských aktivistů. Zatímco v Paříži je situace velmi vyostřená, ve stejné době v Íránu panuje klidná atmosféra. Francouzská rodinka zde cestuje v karavanu a poznává tak místní zemi. Otec natáčí záběry z cest i svou ženu a dcery. První třetina filmu naznačuje, že tématem je národnostní otázka, konkrétně pak íránských občanů, zbylé dvě třetiny však ukazují Francouze na dovolené. Jaké bylo pozadí vzniku a jaké rozdíly mez Francii a Íránem jsou prakticky neviditelné? 

Ve filmu Western, rodina a komunismus zachycujete dvě paralelní situace, protesty ve Francii a klid v Íránu, který však vychází spíše ze strachu z persekuce. Proč jste se rozhodl pro srovnání těchto dvou zemí? Kde jste mezi nimi našel největší paralely a kontrasty?
Nejel jsem do Íránu s tím, že o něm natočím film, jel jsem tam kvůli rodině. Od začátku cesty jsem měl v hlavě název: Western, rodina a komunismus. Vytvořil jsem tedy film, který tomuto názvu odpovídá. Irán byl pro mě prostředek, jak být vytržen. Co se týče Francie, tak to je země, v níž jsem se narodil a v níž žiji, toť vše.
V Íránu jsem nalezl to, co jsem čekal: TINA “There Is No Alternative”. Očividně je toto v Iránu dominantní diskurz, který slyšíte ze všech stran. Ať už pochází od dominantní liberální ideologie nebo státu. Světlo, krajina a vztah, který k nim máte byl podle mě ten největší kontrast, když jsem po Íránu cestoval. Obloha, ta je stejná, zvláště v noci. Pro mě je Velký vůz symbolem komunismu. Symbolem mnohem silnějším, než srp a kladivo.

Na jednu stranu vidíme porovnání dvou zemí, na druhou stranu je tu osobní příběh vás a vaší rodiny, jak cestujete po Íránu. Proč jste se rozhodl pro propojení těchto dvou perspektiv? 
Představte si, že sedíme ve vlaku, jedeme tunelem a vidíme na jeho konci světlo. Ale možná to není cesta ven. Je to další vlak na stejné koleji, který jede naším směrem. V ten okamžik je možná na čase z vlaku vyskočit. Dobrá, ale co uděláme teď? Co můžeme udělat? Kde začít? Řekněme, že začneme v Íránu, ale mohlo by to být i kdekoli jinde. A řekněme, že začneme u rodiny. Podle mého názoru je to ta nejvíce bezprostředně hmatatelná politická jednotka. Není rodina tou základní jednotkou politické sféry? No, a řekněme, že naším nástrojem bude filmování.
Co by se stalo, kdybych nezmínil to, co se stalo ve Francii, zatímco jsem byl v létě 2016 v Íránu. Co kdybych ignoroval tento napjatý moment ve francouzské politické sféře? Můj přístup by byl naprosto opovrženíhodný, natočil bych čistě exotický film. To mi neznemožnilo, aby si mě světlo, krajina a lidé, které jsme v Íránu potkali, podmanili. V tom, jak jsem s obrazy nakládal, byla otázka rovnosti mezi nimi. Ve Francii a v Íránu. Protesty, ovce, tady, tam, ale dnes 31. března 2016. 

Ve filmu jsou prvky, se kterými pracujete po celou dobu, jako například svícení či zvuk. Zároveň se však zdá, že většina scén vychází z té konkrétní situace, ve které jste se právě nacházeli. Měl jste jasnou představu o tom, jak by měl film vypadat? Jak se popřípadě změnila v průběhu natáčení?
Před tím, než jsem začal film točit a stříhat, jsem jasnou představu neměl. A tak jsem si to vlastně i přál. Jediná cesta, kterou jsem sledoval, byla odpověď na otázku položenou v názvu. Něco jako horizont, myšlenka, která obsahuje celý film: Wester, rodina a komunismus.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

F5.18DOK.REVUE
29. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková