Zajímalo by mě, co se stane, až ten film uvidí

Rozhovor s Filipem Remundou

Pulec, králík a Duch svatý (Filip Remunda, 2007)

Ve filmu Pulec, králík a Duch svatý se prolíná několik motivů – vedle problematiky interrupcí se v něm objeví i téma veřejného protestu, možnosti pochopit argumenty člověka s odlišným světonázorem či rovina osobní historie a rodinné paměti. Která z těchto vrstev je pro vás nejdůležitější?
Takhle složitá věc se nedá řešit pouze teoreticky. Když jsem se s Richardem Komárkem bavil o scénáři tohoto filmu, tak jsem ho požádal, aby našel nějaký konkrétní příklad, nějakou ženu, která uvažuje o potratu. On se pokoušel někoho najít, dokonce dal inzerát do novin, ale nikdo mu na něj neodpověděl. Dalo se to očekávat, protože ani dnes se o tom tématu moc nemluví. Když už to Richard vzdával, zjistil ke svému překvapení, že ten zákrok kdysi podstoupila jeho matka. Takže se nám film najednou propojil s jedním z autorů – nenatáčeli jsme jej v nemocnici s cizími lidmi, za kterými jsme přišli proto, že chceme dělat film o určitém kontroverzním tématu. Před kamerou se najednou ocitl sám scenárista, který se jakoby v přímém přenosu dozvídá, že i jeho babička chtěla přerušit těhotenství a že jeho prababička zemřela v osmatřiceti letech po zákroku andělíčkářky. Náš původní předpoklad, že nejdůležitější by měla být osobní rovina, se tak nakonec sám potvrdil.

Když se ve filmu pravoslavný kněz a odpůrce potratů Libor Halík setká s primářem brněnské porodnice doktorem Ventrubou, nejenže se neshodnou, ale nedojde mezi nimi ani k náznaku vzájemného pochopení. Je to neporozumění dáno jenom jejich neochotou si naslouchat, nebo jsou jejich pozice tak principiálně odlišné, že se ani setkat nemohou?
Myslím, že za každým přesvědčením zaštítěným nějakou institucí – ať už církví, nebo sekulárním státem – musí stát schopnost i na osobní rovině reflektovat, co takové přesvědčení přináší. Když doktor Ventruba říká, že lékaři nepřísluší uvažovat nad morální přijatelností potratů, má podle litery zákona patrně pravdu. Podle jeho ducha ale ne. Když se s námi rozhodl natáčet, čekali jsme, že nám řekne svůj názor – ne, že nám bude přednášet názor, který reprezentuje jeho uniforma, bílý plášť, který by si podle svých slov s Halíkovou sutanou nikdy nevyměnil. Když se lidi schovávají za instituce, zavání to vždycky průšvihem. Ale v podstatě s tím samým postojem se můžeme setkat i na druhé straně, když Halíkův představený vladyka Kryštof říká, že rozhodovat by měla víra. Proto je pro mě ve filmu důležitý ten relativizující anarchista Slačálek, který na to správně namítá, co pak zbývá nám, kteří se s takovou vírou nemůžeme ztotožnit. Je zajímavé, že si nakonec právě Ondřej Slačálek dokáže podat ruku s hlavou pravoslavné církve, což se v případě slovního souboje Ventruba versus Halík nestane. Doktor pronese na adresu svého oponenta cosi hanlivého, Halík se zase vrátí ven pod okna nemocnice a začne znovu monotónním hlasem předčítat žalmy, ze kterých se vytratila veškerá poezie. Zajímalo by mě, co se stane, až oba ten film uvidí. Jestli to třeba povede k tomu, že Ventruba umožní Halíkovi promluvit se ženami, kterým půl hodiny před tím řval do okna. A jestli i na něj nějak zapůsobí, až uvidí, jak moc ty ženy svým jednáním obtěžuje.

Vadí lidem jenom forma, kterou Halík svůj názor prezentuje? Nebo se přeci jenom chtějí podvědomě vyhnout tomu, co jim říká?
Když jsem s ním mluvil poprvé, prošel kolem mladík, který si odplivl. Kolem bylo dost lidí, kteří na něj řvali. Myslím, že to, co je lidem v naší relativistické společnosti nepříjemné, je návrat kněží do veřejného prostoru. Podle mě mnoha lidem v Brně vadí nejen forma toho protestu, ale i fakt, že takto veřejně protestuje kněz.

Váš film vybízí i k zajímavým úvahám o tom, kde vede hranice mezi normalitou a extremizmem...
První reakce našeho zvukaře byla: „To je pozoruhodný, ten anarchista mluví rozumějc než ten kněz!“ Zrovna Slačálkovo vystoupení, kdy nedogmaticky diskutuje s představeným pravoslavné církve na téma potratů, by mohlo některé lidi vyvést z představ o tom, že anarchizmus je jen násilné hnutí usilující o rozvrat, jehož sympatizanti chodí po městě s bombou v kapse. Zároveň je nutné podotknout, že ten anarchista ve filmu není náhodou – Slačálek se zúčastnil poměrně dost agresivních protestů proti počínání Libora Halíka na Obilním trhu. Všechny postavy, které se ve filmu objeví, jsou součástí jednoho příběhu, jež se na tom místě odehrává. A pokud jde o Halíka, myslím, že jeho extrémní protest opravdu škodí – pacientkám, nemocnici i doktorům. Zároveň je to ale protest natolik bizarní, že vnáší do veřejného prostoru neklid. A pro mě je pozoruhodné, že se díky tomu náš scenárista dozvěděl o rodinné historii, o které doma předtím nikdy nemluvili.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

3.7DOK.REVUE
19. 11. 2007


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková