Zásadní kniha a film / Odpovědi od Davida po Gogolu ml.

Výroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?

Ilustrace: Michaela Kukovičová

I letos jsme v posledním čísle dok.revue vyzvali tvůrce, producenty, teoretiky, historiky, pedagogy i další osobnosti českého dokumentárního světa, aby si nejen sami pro sebe zrekapitulovali, s jakými pro ně zásadními filmy a knihami se v uplynulém roce setkali.

Nechceme sestavovat žebříček toho nejlepšího, ale zajímají nás myšlenkové toky a kontexty, které formují současnou dokumentární produkci a její vnímání nejen odbornou veřejností, jak ostatně naznačuje poněkud osobní formulace otázek a jejich záběr – rok vzniku či publikace dané knihy a filmu nehraje žádnou roli.

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

» Odpovědi od Angera po Buštu
» Odpovědi od Davida po Gogolu ml.
» Odpovědi od Jurdy po Procházku
» Odpovědi od Průchové po Třeštíkovou


Ivan David, filmový právník

1/ Z dokumentů, které jsem v roce 2017 viděl, mě asi nejvíce dostali Strnadovi Heleny Třeštíkové. Jedná se možná o nejzdařilejší dotažení konceptu Manželských etud i aplikaci režisérčiny metody časosběrného společenského dokumentu. Nemalou měrou k tomu přispívá i to, že osudy sledované rodiny jsou takřka po celou dobu pozoruhodné, a to přesto, že jde paradoxně o docela normální rodinu (v porovnání s jinými rodinami z cyklu Manželských etud), která žije především sama sebou. Jakkoliv je v dokumentu (umělecky i obsahově) jednoznačně nejsilnější první část z 80. let, představuje celek krásnou ilustraci Čapkovy teze o neobyčejnosti obyčejných životů.

2/ V tomto roce jsem si konečně přečetl knihu Evoluce boha od Roberta Wrighta – a stejně jako v případě jeho starší knihy Morální zvíře jsem byl nadšený. Ano, takhle vypadá kvalitní populárně naučná kniha: Je nadupaná informacemi a prezentuje je věcným, vtipným a nepodbízivým způsobem. Díky knize Evoluce boha, která popisuje mimo jiné to, jak se mohlo stát, že největšího vzmachu dosáhlo náboženství boha jménem Jehova v době, kdy byli jeho vyznavači sraženi na kolena – jsem plně docenil výrok křesťanského klasika Tertulliana: „Věřím, protože je to absurdní.“
 

Andrea Hanáčková, rozhlasová teoretička 

1/ Děti úplňku. Způsob, jak film vznikl, pro mne reprezentuje svobodu naší doby (záštita veřejnoprávní České televize), solidárnost lidí (kampaň na Hithitu) a statečnost rodičů, kteří se snaží svá osobní trápení představit jako problém občanský a celospolečenský. Sama. Spolu s projektem Českého rozhlasu Ježíškova vnoučata jde o hlasité upozornění na osamělost seniorů a velký apel na dobrovolnou pomoc občanské společnosti. V rozhlase investigativní dokumenty Ivana Studeného a stále pozoruhodná tvorba domestikované Dánky Brit Jensen, naposledy třeba její exkurz k půlstoletí staré rozhlasové tvorbě Ludvíka Vaculíka.

2/ Havlův Dopis Gustávu Husákovi, čtu ho pořád dokola. Jsem vděčná za knihy, které vycházejí o normalizaci, třeba za Švehlova Magora (Magor a jeho doba), pozoruji však, že se to děje už na prahu výrazného zvratu ve vnímání médií. Pozorně jsem letos četla zápisy z jednání Rady Českého rozhlasu, tam, zdá se, neonormalizace nastupuje obzvlášť svižně.
 

Jan Gogola ml., režisér, dramaturg, pedagog

Otázka na nejpodstatnější film, knihu a zkušenost obecně je zrádná v tom, že je pro nás v závislosti na tom kterém setkání někdy podstatnější to a jindy ono. V poslední době jsem se například díky četbě knihy Hledání středověku, ve které vede Jean Maurice de Montremy rozhovor s Jacquesem Le Goffem (JLG), znovu a důsažněji potkal s filmem, který jsem viděl o nějaký měsíc dříve. Jedná se o Archeologii venkova II. z televizního cyklu Náš venkov (námět, scénář, režie Tereza Bernátková, Kreativní centrum ČT Brno Dušana Mulíčka). Svoji odpověď tedy pojmu jako mnou moderovanou debatu, jejímiž aktéry budou vzájemně prostupující, doplňující a rozvíjející se kniha a film. „…obraz je svým způsobem také text (JLG)“. 

Archeologii venkova II. tvoří chronologicky řazené ukázky z televizních cyklů Zemědělský rok, Zemědělský magazín a Náš venkov (bez dotáček, komentáře, vysvětlujících titulků) odvysílaných v letech 1990 až 1999 (v Kreativním centru ČT Praha Petra Kubici Bernátková v roce 2015 vytvořila Archeologii venkova, kde se věnovala období před rokem 1990). „Dá se říci, že ve vyhledávání dokumentů a v dešifrování těch z nich, jimž se říká prameny, spočívají veškeré dějiny (JLG).“ Filmová archeoložka Bernátková vyhrabala z útrob televizního archivu fragmenty, které v rámu 90. let dešifrují podobu a vývoj televizního formátu, vesnice, a tedy i společnosti jako takové, protože jak média, tak i venkov se společenskými poměry neoddělitelně souvisí. V tomto smyslu můžeme rozumět i poznámce Le Goffa, že umělecké dílo nebo dílo uměleckého řemesla „je také odrazem určitých pravidel, kódů, zvyklostí, objednávek“.

 Archeologické audiovizuální nálezy Bernátkové přitom dobu devadesátek zpřítomňují jako postupné vytrácení se étosu a euforie. Průběžně tuhnou výrazy aktérů i reportáží: živá kamera je posléze přibita ke stativu, popocházející redaktoři se stávají držáky mikrofonu anebo mizejí ze záběrů úplně, jako by se snímaným kontextem už nechtěli mít nic společného. Implicitně jsou zde přitom obsažené i další otázky: kdo jednotlivé díly a na základě jakých rozhodnutí vytvářel, jaká volil témata, jaké oslovoval aktéry a proč? „…dokument vytváří historik, on je tím, kdo dodává stopám, pozůstatkům, jak by řekl Carlo Ginzburg, statut pramene (JLG).“ 

Le Goff zde nepřímo naráží na principiální význam přístupu Bernátkové, která se vztáhla jako k historickému pramenu k něčemu, co mělo před ní charakter výhradně aktuální výpovědi vztažené k jedné vymezené sociální vrstvě. „Povaha dokumentů, jimiž disponujeme, ovlivňuje způsob, jakým o studovaných obdobích uvažujeme (JLG).“ Neprozradí nám něco příznačného a nečekaného právě zdánlivý detail výmluvný ve své bezděčnosti? 

„…historik určité epochy může té epoše porozumět jedině dík střídavému přecházení od ní k přítomnosti a naopak. Prožíval jsem středověk a zároveň svou přítomnost.“ Díky tomu, že Le Goff do sebe nechává středověk vstoupit, tak protíná hranici mezi naší a tehdejší epochou, kterou nazývá dlouhý středověk a zbavuje ji černobílého vyznění: temno nebo světlo. A nejsou ostatně delší i 90. léta tak, jak nám je představuje Náš venkov? Dokážeme dnes přesáhnout oscilování mezi identifikací a vymezováním se? Nebyl spor o tržní ekonomiku pouze nahrazen třeba zákopovým konfliktem o pojetí Evropy, respektive národa? Vyhrocená stanoviska jsou nepochybně důležitá, ale obsahuje náš diskurz i něco mimo ně? Jsme schopní proměňovat ho i souvislostmi, situacemi, gesty mimo osvědčené, odvozené, stereotypní tendence? Nežijeme epochu recyklace materiální i mentální, zafixovaní v závislostech na danou mocí traktovaných tématech a osobnostech, kterým pak podléháme i tehdy, jestliže proti nim vystupujeme?   

„Obraz je považován za prostředníka mezi člověkem a Bohem. V zobrazení Boha jako postavy se nevidí nic pohanského ani modloslužebnického. Je to akt zbožnosti, ne projev kultu. Tím vším se Západ liší od Byzance. Ale liší se od obou anikonických náboženství – judaismu a islámu – také v tom, že chápe obrazy jako nástroje spásy. Obraz je prostě nástroj.“ Jak tohoto nástroje užíváme my? Co o nás vypoví za 30 let to, že ČT 2 dnes vysílá film Někdo to rád horké (1959), ČT ART koncert kapely Pink Floyd založené v roce 1964 a ČT 1 pohádku Královský slib z roku 2001, která se odehrává ve stovky let vzdáleném středověku. „Zatímco naše společnost každou sebemenší změnu (fotbalový výsledek, pokles na burze) s oblibou nazývá ‚historickou‘, středověk se obdivu k novotám radikálně vyhýbal. V církvi – a církev v té době ovládá veškerý intelektuální život – slovo novitas, ‚novota, novinka‘, vyvolává u každého, kdo je slyší, strach a nepřátelství. Říct o nějakém autorovi, že je nový, znamená ho odsoudit, označit ho za nebezpečného kacíře. Tvořiví lidé, a je jich ve středověku hodně, se takovému podezření brání (JLG).“ 

Program ČT je však pouze příkladem setrvačnosti diskursu. Stejně tak by bylo možné ocitovat článek pro či proti Babišovi, Havlovi, Zemanovi, uprchlících, Evropské unii, kapitalismu, komunismu, Rusku, ekologii, a kdo by z nás poznal, jestli byl napsaný včera či před rokem? Zdá se, že zatímco se středověk bránil novotám vědomě, v našem případě jde o jev nevědomý. Z narůstajícího množství nových starých zpráv v rámci mediálně-sociálních sítí vyplývá jejich zaměnitelnost, která zamezuje vzniku proměňujícího se přesahu. Zdá se, že na dlouhý středověk navazujeme krátkou současností. 

 




výpis dalších článků rubriky:  Anketa

6.18Zásadní kniha a film / od Kvapila po ŽaludaVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.18Zásadní kniha a film / od Hanáčkové po KubošeVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.18Zásadní kniha a film / od Angera po GogoluVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
F3.18Bezpečnost novinářů, politické tlaky nebo zahleděnost do sebe sama Lukáš Nedomlel
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Průchové po TřeštíkovouVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Jurdy po ProcházkuVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Angera po BuštuVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
F1.17Těším se na ranní ji.hlavskou mlhu Zeptali jsme se festivalového štábu a hostů, na co se na 21. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava těší nejvíc.Jitka Lanšperková
5.17Od politiky k žánrům a zpětKolektivní rozhovor významných osobností dokumentárního a televizního prostředíJitka Lanšperková
3.17Doba post-faktická ve světě televize a dokumentárního filmuKolektivní rozhovor významných osobností dokumentárního i televizního prostředíJitka Lanšperková

starší články

6.17DOK.REVUE
20. 12. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková