Závislácká sebedramatizace

Rozhovor s režisérem Ivem Bystřičanem o novém snímku Mých posledních 150 000 cigaret. Bystřičan ve filmu kombinuje formu osobního videodeníku o odvykání kouření a aktivisticky pojatý infotainment ze zákulisí prokuřácké lobby.

Filmů o tématu kouření je spousta, proč točit další?  

Důvod byl zhruba dvojí. Jednak to, že už všechno o kouření víme, je pravda pouze zdánlivá. Poslední roky se o kouření, o jeho vlivu a rizicích, o tom, jak těžké je odvykání, nemluví prakticky vůbec.  Zvykli jsme si setrvačně říkat „kouření je nezdravý“, ale to je tak zhruba všechno. Stát totiž na prevenci nevynakládá téměř nic, a když už, tak formou letáčků, kde je varování uvedeno malým písmem, a tím pádem nikoho nedokáže oslovit. Druhým motivem bylo rozhodnutí, že nemá cenu tyto informace ve filmu drmolit skrze „mluvící hlavy“ odborníků, jak bývá často zvykem. 

Do jakého uměleckého kontextu tedy film zapadá?

Snímek je sociálním experimentem, jaký nalézáme například v Super Size Me, který páchám na sobě, když využívám sám sebe – jako sociálního herce – a ukazuji svou osobní slabost, trapnost i závisláckou sebedramatizaci. Klíčové je ale zprostředkování nezvyklých souvislostí. Oproti Super Size Me jsem tak na to šel z opačné strany, netestoval jsem důsledky něčeho, čím vlastně běžně opovrhuji, ale zaznamenával jsem kriticky něco, co pro mě do té doby bylo zcela přirozenou součástí. Zároveň jsem osobní rovinu propojil s širším politicko-ekonomickým pozadím, jež v případě hrané tvorby nalézám ve filmech, jako Děkujeme, že kouříte nebo Lítám v tom. Ztělesňují alibismus, který pro mě představují všichni PR manažeři a mluvčí tabákového průmyslu. Pracují se svinstvem, ale odvolávají se na poptávku.

Jaký byl ten rozhodující moment, kdy jste si řekl, že ten film musíte natočit?

Seděl jsem v ostravské hospodě a už po několikáté jsem si říkal, že opravdu musím přestat kouřit. Začalo mě to doslova srát. Viděl jsem spoustu filmů o nebezpečí závislosti, o tom, jak dokážou být vlády korumpovatelné tabákovým průmyslem, ale vlastně jsem se nikdy nesetkal s dílem, které by ukazovalo fungování a dopady závislosti. Vždycky šlo jen o zobecňující pohled na společenská rizika.  

Poprvé jste se ve svém filmu rozhodl zapojit osobní rovinu…

Jen tímto způsobem jsem se mohl vyhnout moralizování, protože v takovém případě se nemusím odvolávat na druhé, ale vystupuji ze sebe a za sebe. Poprvé jsem si také vyzkoušel performanci v podobě provokativního převleku nebo koncipování pohyblivé grafiky s fakty.  

NATÁČENÍ JAKO LÉK 

Do jaké míry mohlo natáčení plnit terapeutickou úlohu?

Tady filmové médium sehrálo velkou roli, tak jako asi vždycky sehrává, když vstupuje do něčího života. Dělal jsem některé věci, které bych za jiných okolností neuskutečnil, kdybych film netočil. Díky tomu, že jsem odvykal při a pro natáčení, bylo asi jednodušší celý proces vydržet. Na druhou stranu, když se člověk svíjí v absťáku, je to stejně nakonec jen a jen na něm. Pro mě byl velký objev, že přestat kouřit je vlastně strašně jednoduché. To nejhorší trvá zhruba čtyři dny; stačí být rozhodnutý, že chci přestat a že nechci být nemocný. Samozřejmě občas přijdou nepříjemné stavy, ale už to není nic hrozného.

Nebál jste se, že se váš film může zvrhnout v přehlídku různých bizarních odvykacích procedur? Mám na mysli například scénu s návštěvou kartářky.

Konkrétně scéna s kartářkou vychází z mé obdobné osobní zkušenosti, s návštěvou duchovního léčitele. Jinak snímek měl být původně koncipovaný odlišně, měl být mnohem dramatičtější, očekával jsem totiž, že mi odvykání nepůjde. Měl jsem podstoupit rozličné terapie a velkou naději měl střídat velký propad. V úvahu tedy přicházeli šamani, magnetické rezonance, bio-rezonance, zmiňovaní kartáři a další. Jejich prostřednictvím jsem chtěl ukázat, na kolik je i odvykání byznysem napojeným na vytváření závislosti. Film se ale musel přizpůsobit tomu, jak se odehrával příběh, a to je na dokumentu to dobrodružství – člověk má vytyčenou cestu, a najednou se začnou vyjevovat odbočky, které by dokumentarista měl následovat.

POCHODUJÍCÍ CIGÁRO

Ve filmu jste převlečen za cigaretu. Na jednu stranu to může být funkční prostředek nadsázky a vykolejení respondentů, ale na druhou stranu to právě působí jen jako provokace, která vám nemohla sloužit k hlubší analýze.

Přijít do tuzemských tabákových firem převlečen za velké cigáro kontraproduktivní nebylo, protože jejich ochota jakýmkoliv způsobem komunikovat se už od počátku rovnala nule. Tabákový průmysl má za desítky let fungování a nesčetných konfliktů a narážek ze strany médií či aktivistů propracované metody PR komunikace. Oblek cigarety dobře posloužil k rozbití zažité představy politiků o dokumentárním filmu a vystupování v něm. Museli čelit nečekanému, protože jsou zvyklí schematicky odříkávat naučené fráze na neustále se opakující otázky a výtky. Najednou máme možnost vidět politiky nepřipravené a znejistěné. 

Některé scény vyznívají zcela spontánně, jiné však zjevně pracují s konstrukcí. Například v průběhu vašeho odvykání situaci v posilovně doprovází Klausův vřelý projev při příležitosti otevření továrny Philip Morris.  

Součástí filmu jsou dokumentární rekonstrukce. Do posilovny jsem chodil a Klausův projev jsem viděl doma v televizi. Z důvodu vyprávěcí zkratky jsem dvě, původně oddělené, události stmelil dohromady.

Využíváte melodramatickou hudbu. Jako kdybyste neustále kombinoval sebedojetí a nadhled…

I hudební složka měla být vedena cestou úmyslné nadsázky. Například v úvodní scéně, kdy se loučím s kouřením, jsme se střihačkou Jankou Vlčkovou použili původní melodii z brazilské telenovely. Nicméně i pro nás to někdy bylo nejasné a ne vždy jsme věděli, jestli to myslíme vážně nebo z legrace. Ve výsledku film nabízí emoční vypětí i přiznané zveličení, kterého dosahujeme nejen hudbou, ale také všeobecným vyzněním Mých posledních 150 000 cigaret. Film tak následuje projev pochodujícího cigára, skrze které se vypovídá o principiálních a vážných věcech, aniž by se ale vytratil úsměvný nadhled. 

 





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f4.13DOK.REVUE
21. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková