Zažíváme dystopii už dnes?

Rozhovor s Frédérickem Cousseauem, režisérem poetického dokumentu NU, jenž bude mít premiéru v soutěži Opus Bonum na 22. MFDF Ji.hlava.

Bývalý rockový muzikant Frédérick Cousseau tentokrát na Ji.hlavě uvede svůj snímek NU, poetickou dokumentární dystopii koncipovanou jako osobní korespondenci mezi ženou-přírodou a posledním žijícím mužem. Skrze obrazy přírodních scenérií a vylidněných výdobytků civilizace se ptá – zažíváme dystopii už dnes? 


NU je velmi neobvyklý název. K čemu se vztahuje?
Význam názvu může být interpretován různě. Vztahuje se k člověku? K přírodě? K přírodě bez člověka? K člověku bez přírody? Zároveň také velmi konkrétně reprezentuje obrovskou křehkost, nejistotu, která se týká přírody a tím pádem také člověka. Všimněte si, že přírodu klademe do popředí, protože bez ní by člověk zmizel. A přitom ji zjevně stále ještě nepochopil. Tento krátký, ze dvou písmen sestávající název má silný význam a hodí se k filmu.

Váš film není koncipován jako klasický dokument, ale spíše jako esejistická disputace mezi dvěma nejzákladnějšími archetypy – Člověkem a Přírodou. Jistě proto potřeboval značnou scenáristickou přípravu. Jakým způsobem probíhalo psaní poetizovaných dialogů, které ve filmu zaznívají? Psal jste je sám?
Prvním krokem při psaní filmu bylo sepsání dialogu mezi Člověkem a Přírodou. Nechtěli jsme primárně napsat poetický text. Byl to spíše dialog mezi dvěma milenci. Konec lásky. Nejprve byl text docela dlouhý. Jak práce na filmu pokračovaly, hodně jsme scénář redukovali. Film jsme vytvářeli tři roky, chtěli jsme si dát na čas. Protože je to také v určitém smyslu právě film o čase. O čase přírody, o čase člověka. Člověk bohužel dokázal vtisknout svůj čas přírodě a modifikoval ji, což je něco velice nebezpečného. Chtěl získat nad přírodou kontrolu. Problém je v tom, že člověk teď kontrolu ztratil. Práce na filmu byla vzrušující, protože jsme vůbec nevěděli, jak bude vypadat, až jej dokončíme. Mysleli jsme si, že bude určitě blízko žánru filmové eseje, což je vlastně hrozně vágní. Nás to ale nijak netrápilo. Při produkci vlastních filmů máte velkou svobodu. A tato svoboda byla pro NU dokonalá.

Film je rytmizován střídáním perspektiv, respektive promluv dvou zmíněných archetypů. Měl jste od začátku vytvořený koncept jednotlivých segmentů, jejich posloupnost? Nebo výsledek, který diváci uvidí, vznikal spíše ve střižně?
Konstrukce filmu byla velmi riskantní, se vším, co takový risk může přinést – včetně mnoha objevů a překvapení. Neměli jsme jasný koncept. Film byl tvořen jako dialog mezi Přírodou a Člověkem. Pak jsme šli poprvé v zimě točit. Začali jsme stříhat první záběry, což pak ovlivnilo přepisování textu. Pak jsme zase točili na jaře, načež jsme dokončili montáž a přepsali podle toho text. A zase jsme odjeli točit. Spoustu věcí jsme vyškrtali, celý proces byl velmi kreativní. Nahráli jsme hlasy – které jsou naše – a zkoušeli jsme je kombinovat s obrazem. Práce se střihem byla samozřejmě velice důležitá.


Kromě specifického způsobu narativní stavby má snímek zároveň i žánrový základ v postapokalyptické, popřípadě dystopické tradici. Čerpal jste při tvorbě NU z nějakých konkrétních děl nebo autorů, kteří se k tomuto žánru vztahují?
Myšlenka apokalypsy, konce světa, nezadržitelného kolapsu civilizace, není nová. Existuje spousta knih a filmů na dané téma. My jsme se ale neinspirovali konkrétními díly, spíše realitou. Přesněji věcmi, které momentálně cítíme. Zažíváme dystopii už dnes? Naše předtuchy představované ve fiktivních dílech se dějí v realitě. Což je úžasné. Jde o věci, které uvnitř silně pociťujeme. Zvířata mají instinkt, díky kterému vycítí, že konec je blízko. Možná jsme se jim začali trochu podobat. Natočit tento film byla možná cesta, jak přijmout tento neuvěřitelný fakt – kolizi fikce a reality v našem světě. Naším cílem také bylo pracovat s přírodou, jejími materiály, světlem, barvami. Bylo velice poučné sledovat ji se zvýšenou pozorností. Příroda se o nás ale příliš nezajímá, ani když jí při svém úpadku způsobujeme utrpení. Příroda se zotaví, jako vždycky, ať už s člověkem, nebo bez něj. Možná jsme jí prostě chtěli vzdát hold, poděkovat za její krásu a tajuplnost. Protože v důsledku jsme její součástí, na což až příliš často zapomínáme.

Pro postapokalyptický žánr je jedním z klíčových prvků prostředí, ve kterém se odehrává. Na jakých lokacích se film NU natáčel a podle čeho jste tyto lokace volili?
Hodně jsme točili ve Vogézách (region na východu Francie, pozn. red.), v různých ročních obdobích. Tento region má spoustu výhod: je zde velká diverzita krajiny a také spousta divoké přírody. Je vzrušující natáčet přírodu, i když je to někdy náročné, protože příroda je velice náladová. Musíte být velmi trpěliví, vstávat hodně brzy. Světlo se může velmi rychle změnit. Příroda nás neustále překvapuje. Moře jsme natáčeli v Normandii, ve filmu je také ukrajinská krajina, která pochází z jednoho z našich jiných filmů, stejně jako záběry pořízené ve Spojených státech. Hledali jsme spektrum obrazů, které by reflektovaly náš svět. A které by samozřejmě fungovaly dohromady.

Jak jsem naznačil už dříve, osobně váš snímek vnímám především jako poetickou filmovou esej. V čem z vašeho tvůrčího hlediska vidíte výhody a v čem naopak úskalí takového formátu?
Když začínáte pracovat na filmu, který je tak mimo klasický formát, jako filmová esej, moc si takové otázky nekladete. Jinak byste přišel prakticky jen na nevýhody a možná na několik málo výhod. Ale v případě NU to bylo vzrušující dobrodružství, které nadále pokračuje. Příroda totiž stále ještě neřekla své poslední slovo…





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

F3.18DOK.REVUE
27. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková