Zeď

Nick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.

Zeď (Stena, Dmitry Bogolubov, 2017)

Dne 21. prosince se u zdi Kremlu na Rudém náměstí každoročně scházejí Rusové všech věkových kategorií, aby vzdali hold dávno zesnulému masovému vrahovi gruzínského původu.

Film Zeď Dmitrije Bogoljubova s úchvatnou kamerou Vladimíra Kulešova a barevnou korekcí, díky které se podařilo docílit efektu ručně kolorované sépiové fotografie, zkoumá temná zákoutí ruské minulosti a současnosti. Bez ohledu na brutální stíhání více než 40 milionů občanů zůstává Stalin ještě 60 let po své smrti zbožňovanou osobností, milovanou zástupy ruských občanů.

Rusko je dodnes zemí, která si nechce přiznat nic ze své minulosti, a místo toho se honosí mýty, legendami a fantazií. Celý národ kolektivně popírá realitu a éra masových vrahů je velebena jako „staré zlaté časy”. Dokonce i rodinná historie mnoha Rusů je často chatrná do té míry, že zřídka sahá dále než dvě generace do minulosti, jak ukázal i nedávný průzkum časopisu Ogoňok, seriózního zpravodajského a publicistického týdeníku s dlouholetou historií.

V Bogoljubovově režii představuje Zeď metaforu i realitu. Zatímco následovníci Stalinova kultu proudí kremelskými zdmi ke hrobce diktátora, statický záběr kamery je doslova rámován rudohnědými zdmi prastarého ruského sídla moci. Studená válka už dávno skončila, železná opona padla před mnoha lety (ačkoli ji částečně nahradila cyber opona), tato zeď však zůstává hluboce zakořeněna v ruské mentalitě.

Obrazový úvod Bogoljubovova snímku prostý jakéhokoli dialogu ponechává vše bez komentáře, deset minut děsivé krásy zachycené převážně statickými záběry kamery. Ale u všech těch, kteří mají přehled o poválečné historii východní Evropy, vyvolá snímek Zeď citovou a intelektuální odezvu a vyvolá otázky, které na svém 43minutovém půdorysu dokáže pouze nakousnout.

Brutální represe vlastního lidu byla Stalinovi jako jednomu z nepopiratelných vítězů 2. světové války promíjena ve jménu porážky nacistického Německa. Tyto národy poražené ve válce prodělaly hluboké a bolestné zúčtování s vlastní minulostí. Hovořit s nyní již stárnoucími potomky nacistů nebo jejich pravnuky a pravnučkami v Berlíně, Hamburku či Lipsku značí porozumět hluboké vnitřní investici vynaložené k porozumění, nalezení pokory a odpuštění. V Rusku nic takového nenajdete.

Tedy téměř nic takového. Bogoljubov nechává své publikum čekat celých třináct minut, než poklidnou hladinu úcty vůči vrahovi přeruší hlas mimo kameru „Shoř v pekle, ty svině!” Mladá žena vyběhne směrem k žulové bystě Stalina, kde jeho věrní šouravým krokem postupují položit rudé karafiáty, a křičí: „Máš na svých rukou krev ruského lidu, Jidáši! Stalin je nepřítelem ruského lidu!" Následně je odhozena stranou za rozhořčeného pokřiku přítomných obdivovatelů Stalina a jeden mladý muž, který pravděpodobně nebyl při rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 ani na světě, okamžitě vydává nad troufalou ženou rozsudek smrti: „Kdo nerespektuje Stalina, musí zemřít!“

Kamera se vrací k monotónnímu procesí truchlících kráčejících se šedesátiletým zpožděním na pohřeb. Řada z nich jsou členové Komunistické strany Ruska, kteří mávají vlajkami a šátky. Na začátku filmu vidíme vzdávat Stalinovi hold předsedu strany Genadij Zjuganov. Sépiově zabarvené řady ruských občanů kupí přinesené karafiáty, občas někdo pozvedne k nebi sevřenou pěst, jiný políbí fotografii svého sovětského světce, fotí se na mobil, zapálí svíčku či poklekne jako v pravoslavném kostele.

Díky absenci jasného didaktického hlasu je tato podívaná ještě hypnotičtější. Kdo jsou ti lidé? Kolik z nich kvůli Stalinovým zvěrstvům přišlo o své rodiče nebo prarodiče? Vědí to? Záleží jim na tom? Co je motivuje k obdivu masového vraha? Je to prohra země, která bývala světovou velmocí? Nostalgie za idealizovanou minulostí, ztracená budoucnost?

Přímý dotaz by nám nemusel odhalit víc než pouhé přihlížení, jak ostatně dokládají i sporadické slogany a pietní proslovy některých z účastníků procesí – náměsíčníků, kteří jsou mrtví sami pro sebe a mrtví pro dějiny a kteří se šourají směrem k minulosti.


Nick Holdsworth  

Nick Holdsworth is a writer, journalist and filmmaker with 25 years’ experience of covering Russian and Eastern European affairs. He has served as Moscow correspondent for the (London) Sunday Telegraph, the (London) Times Higher Education Supplement and Eastern Europe correspondent for The Hollywood Reporter and also Variety. He has also produced radio programmes for the BBC and television reports for WTN.




F5.17DOK.REVUE
29. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková