Žít stále spolu je jako droga

Diskuze nad dokumentárním filmem Evy Tomanové Stále spolu

Stále spolu

Manželé Petr a Simona žijí se svými devíti dětmi v maringotkách na šumavské louce v souladu s přírodou a na zimu odjíždějí do Španělska, kde nejstarší synové vydělávají peníze hrou na vlastnoručně vyrobené kytary. Jak je možné, že takové soužití pod vedením až despotického otce vůbec funguje? K diskuzi nad obrazem života izolovaného od konzumní společnosti ve filmu Stále spolu Evy Tomanové se sešli profesor sociologie Ivo Možný (IM), farářka Sandra Silná (SS) a odbornice na ženská práva z Nesehnutí Petra Havlíková (PH).

IM: Jsme bohužel omezeni tím, co nám bylo předloženo ve filmu. Způsob života Mlčochových je možným modelem rodiny, rozhodně ale ne modelovou rodinou. Víme, že není lehké udržet rodinu se třemi dětmi, natož pak s devíti ratolestmi. Ale jak je vidět, zřejmě to může fungovat i mimo tradiční kontext velkého příbuzenstva, což je podivuhodné.

SS: Fungování znamená, že rodina dokáže přežít, ale zůstává otázkou, zda je uvnitř i něco navíc. Zda členové této rodiny jsou přesvědčeni, že žijí svůj život, anebo fungují jenom v nějakém rámci, který poskytuje jejich otec a manžel.

PH: Víceméně to celé stojí a padá na hierarchickém principu fungování rodiny a na otci. Při sledování filmu jsem si nejednou říkala, co by se asi stalo, kdyby tam jejich otec najednou nebyl. Řídil totiž úplně všechno, včetně toho, co a kdy se bude prát. Zaráželo mě, jak málo mluví děti se svojí matkou. Ve filmu byl snad jen jeden moment, a to když nejstarší dcera adresovala své matce dopis.

IM: Nedovedu si představit, že by v této rodině nebyl i skrytý ženský profil, v maskulinních tradičních patriarchátech vždy existuje dvojí řízení. Za viditelnou tváří patriarchátu je neviditelná struktura ženské síly. V naší civilizaci nebyl patriarchálnější svět než svět raných rytířů 11. a 12. století. Ze studie francouzského historika George Dubyho Vznešené paní z 12. století můžeme vyčíst, že mocní rytíři se svých žen vlastně báli. Jezdili na své výpravy, aby si tam vybudovali bezpečný mužský svět.  Ze strachu své ženy zakovávali do pásů cudnosti.

Psychické násilí

SS: V přeneseném významu by takovým pásem cudnosti moderní doby mohlo být udělat ženě devět dětí, aby od muže nemohla odejít, i když by chtěla. Sama Simona přiznává, že měli a mají krize, ale odejít nemůže, protože nedokáže opustit své děti, které by jí Petr v případě jejího odchodu nenechal. Je k němu takto, dá se říct, připoutaná. Docela by mě zajímalo, zda bylo součástí jejich partnerské dohody mít tolik dětí v takových podmínkách.

PH: To co vidíme ve filmu, ale není „běžný“ model patriarchální rodiny, to by byl podle mého názoru klamný popis. Můžeme to spíše pojmenovat jako domácí násilí, jako psychické týrání. Když jsem o filmu diskutovala s lidmi kolem sebe, hodně z nich, možná i všichni do kina šli se zcela jiným očekáváním. Čekali idylické soužití rodiny, jež se dobrovolně rozhodla vymanit se ze společnosti, přitom z projekce odcházeli s pocitem, že viděli mnohem více násilí než v některých akčních filmech.

IM:  Ve filmu je psychologický aspekt pochopitelně primární. Sociolog ale ví, že stejnou roli, jakou hraje ve fyzice energie, hraje ve společnosti moc. Jedinec s větší mocí má navrch, hra mocí drží společnost pohromadě. Ten film je také hra mocí, ale v rodině.

Stále spolu

SS: Z perspektivy farářky se mi zdá míra moci poněkud diskutabilní. Otec rodiny několikrát zmiňuje Boha. Zdá se tedy, že se svoji rodinu snaží vést v duchu křesťanských hodnot. Jenže rodina žijící podle křesťanských zásad nestaví svoje fungování na moci a na tom, kdo moc lépe uchopí. Taková rodina by měla přeci stavět na prohlubování svého lidství a na poznání toho, kdo jsem, proč tady jsem a jak mohu v lásce působit na sebe a na okolí. To je u rodiny Mlčochových, jak ji dokument zobrazuje, rozporuplné. Až jsem měla pocit, že dělá současné církvi poněkud negativní reklamu.

IM: Místo moci můžeme použít slovo síla. A láska je velká síla.

Černý pasažér společnosti

PH: Otec je v této rodině dosti pragmatický. Sice nechce žít v rámci společnosti, ale přesto je ochoten akceptovat některé instituce. Zcela vědomě posílá děti na přezkoušení do školy, protože ví, že v opačném případě by to pro něj mohlo mít velmi vážné důsledky a sociální pracovníci by mu děti mohli i odebrat. Na to, že tvrdí, že chce vychovávat slušné lidi, kteří v budoucnu budou prospěšní společnosti, spolu příliš málo komunikují. Prakticky vůbec.

IM:  Ano, je tam silný motiv černého pasažéra, jedince, který užívá výhod společného díla, ale nepřispívá k němu. I mezi bobry se objeví chytrák, který hráz nestaví. Pro něj je za hrází dost ryb, tak co. Rodina Mlčochových je takový bobr. Žijí mimo společnost, ale nemylme se, když ji potřebují, využívají ji. Není třeba myslitelné, aby jedenáct lidí nikdy nesáhlo po službě zdravotního systému. Už dnes, i když teď jsou možná zdraví, ale nejmíň až zestárnou, budou nás, daňové poplatníky, stát pěknou sumu. Je tím dokonce celý film otevřen. Na úřadě pan Mlčoch říká – plaťte, a systém odpovídá – přispíváte? Pan Mlčoch chce žít po svém, je takový, dobrá, klobouk dolů. Problém je v tom, že to celé stojí na otci, který své děti na jiný život nepřipravuje. Všechny jeho děti sotva budou mít stejnou schopnost platit velké oběti za to, že jsou jiné a žijí jinak.

PH: Myslím, že tohle je ve filmu reflektováno ještě v další situaci, a to když je jeden z mladších chlapců na přezkoušení ve škole. Pan Mlčoch v dialogu s učitelkou tvrdí, že jeho profesí je být otcem. Napadá mě, jak bychom se na to dívali, pokud by tato rodina fungovala nějakým kooperativním způsobem, akorát se rozhodla žít mimo společnost a mít devět dětí, jež vychovává v duchu respektu a solidarity tak, aby si byly schopné ve společnosti poradit. Kdyby tedy šlo o tento ideální model, hodnotili bychom stejně kriticky rozhodnutí partnerů zvolit si profesní dráhu rodičů?

Reálná volba

SS: Rozřešení bychom mohli získat, kdybychom věděli, jak moc je rodina Mlčochových zapojená do okolních komunit. Ve filmu nesou svoji vnučku ke křtu, ale není jasné, zda jdou do kostela čistě kvůli křtu, nebo jej navštěvují pravidelně, zda jsou součástí farnosti, či některého z církevních sborů. Kdybychom tyto okolnosti znali, mohla by z určitého úhlu pohledu tato rodina být inspirací pro širší paletu lidí. V církvi určitě.

IM: Ano, je to otázka reálné volby.

SS: Reálně si můžeme zvolit život bez některých vymožeností civilizace, život v přírodě a snažit se v ní nezanechat příliš mnoho stop, ne tak jako vidíme v dokumentu, kde se povaluje spousta harampádí. Jenže tady to spíše vypadá, že být profesionálním rodičem, ať už otcem, či matkou, znamená žít v izolaci, natahat si do svého životního prostoru spoustu věcí, které ve finále nejsou potřeba, a posílat děti sbírat švestky jenom proto, že jiná volba není možná. To si myslím, že není vzor, který bychom chtěli či snad měli následovat.

Stále spolu

PH: Chcete říct, že příspěvek společnosti by mohl být vyjádřený skrze fungování v nějaké komunitě?

SS: Ano. V prvé řadě by tu ale musela fungovat komunikace. Chybí mi v této rodině jakýkoliv dialog. Veškerá komunikace se odehrává tak, že otec dává svým dětem a ženě direktiva. Jejich děti jen těžko dávají dohromady souvislou větu před cizími lidmi i před učitelkou.

IM: Kantoři těch dětí jsou v tomto případě velmi laskaví. Vědí, že kdyby použili tytéž standardy jako na žáky, kteří školu pravidelně navštěvují, velice rychle by s těmi dětmi ztratili kontakt – nemohli by je nechat postoupit do dalších ročníků a děti by na tom byly ještě hůře. Chtějí jim dát šanci na úkor snížených standardů, protože vědí, že nemá smysl tlačit je k lepším výsledkům. Jsou to zkrátka dobří pedagogové.

SS: Objevuje se tu otázka, jak mohou mít takto vychovávané děti vůbec ponětí o tom, jak ve společnosti fungovat, jak se osamostatnit. V čem by tento jejich způsob života na Šumavě v maringotkách mohl být přínosný? Když na film jdete s tím, že uvidíte jiný alternativní způsob života, který má odvrátit všechny negativní jevy konzumní společnosti, s největší pravděpodobností se budete vracet znechuceni. Nejsem si jistá, kdo by chtěl dobrovolně v takto uspořádané rodině žít.

Hranice mezi světy

PH: Myslím, že taková očekávání v divácích vzbuzuje i reklamní kampaň filmu, když se ptá: existuje recept na ideální rodinu? Jenže cílem dokumentu pravděpodobně nebylo ukázat alternativu ke konzumnímu způsobu života.

SS: Film Stále spolu svým způsobem říká, že takto se žít dá, ale má to své oběti. Cena za takový život je obrovská.

IM: Je to jako s drogou. Droga hodně dává, ale nakonec všechno vezme.

PH: Kdybychom se dostali do jejich každodenního života, bude to pro nás zřejmě stejně náročně jako pro ně dostat se do „našeho“ světa. Vidím tak velkou tlustou dělicí čáru mezi světem, ve kterém žijí, a světem, ve kterém žijeme my, aniž bych jeden z těchto světů považovala za vyloženě špatný, i když si nemyslím, že právě tento rodinný model nefunguje dobře.

SS: Kašpar, jeden ze starších synů, dokonce od rodiny odešel, když dosáhl jakési pomyslné věkové hranice, kdy je člověk už schopen se osamostatnit. Dlouho to však nevydržel a po dvou měsících se vrátil. Jak k tomu tehdy došlo, sice dokument příliš nevysvětluje, ale důležitý faktor je to, že mimo svoji rodinu nevydržel žít. Vrátil se vlastně proto, že nevěděl, co má ve světě dělat. Ten samý chlapec pak říká, že vlastně ani nepřemýšlí o zítřku, že nemá žádné touhy ani plány. To by bylo v pořádku v případě, že by byl vymeditovaným buddhistou.

IM: Chlapci to budou mít v budoucnu velmi těžké. Jejich otec je akcentovaná osobnost a je také vysoce nadprůměrně inteligentní. Dokud nebyl na společnosti plně závislý, nemusel se živit, našel si svoji cestu – vystudoval vysokou školu a toulal se po horách. Jednoho dne se zkrátka rozhodl, že se z přírody nevrátí, našel si ženu a začali společně tvořit nový projekt na Šumavě v maringotkách, kde zplodili devět dětí.

SS: Dítě ukazuje člověku zcela jiný svět. Můžeme se na to dívat i tak, že dítě je učitelem svých rodičů, nastavuje jim zrcadlo a vypovídá o jejich hodnotách a způsobu života. Nejde mi potom na rozum, proč je míra autority a agrese v této rodině tak vysoká, proč tu zcela chybí dialog a nevidíme ani příliš láskyplný přístup. Možné je, že to režisérka nezachytila nebo to zkrátka v této rodině není.

IM: Nedovedu si představit jedenáct dospělých sexuálně zralých lidí žijících takto na hromádce. Ta rodina se musí rozpadnout, to je jisté, jako že po létě přijde zima. Každá rodina končí rozpadem, aby mohla vzniknout nová. Mlčochovi čeká velmi obtížné období, kdy jejich děti budou hledat svůj vlastní život.

PH: Vypadá to jako zázrak, že se jejich dcera dokázala osamostatnit, alespoň pro mě to bylo velké překvapení.

SS: Když se zasním a promluví moje romantická duše, přála bych těm chlapcům, aby si ve Španělsku našli ženy skrze hudbu. Právě hudba by pro ně byla prostředkem komunikace, kluci by hráli a ženy by tančily a jen tak mimoděk by s nimi měli děti a rodina by mohla směle fungovat. V Čechách mezi našimi ambiciózními ženami je pro každého těžké najít si partnerku, obzvlášť je-li tu problém s komunikací.

Trailer dokumentu Stále spolu





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

2.19Univerzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila Boháčková
1.19Videoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila Boháčková
3.18Svět plný paradoxůSituační recenze filmu Anny Kryvenko Můj neznámý vojín o událostech okupace v roce 1968 a jejich přesazích do současného života nejen v České republiceJitka Lanšperková
2.18Obraz výroby Mimořádné zprávyRežisér, novinářka a socioložka médií o novém filmu Tomáše BojaraJitka Lanšperková
6.16Autorská cesta do fantazieSituační recenze snímku Normální autistický filmJitka Lanšperková
4.16Hledání choroby systému podle symptomů v taxislužběSituační recenze internetové série Praha vs. TaxiJitka Lanšperková
3.16Od deziluze ke KiskoviDiskuze o filmu Těžká Volba Zuzany PiussiJitka Lanšperková
2.16Nevyužitý potenciál cestování trabantemSocioložka, filmový kritik a cestovatel v diskuzi nad dokumentárním filmem Trabantem do posledního dechuJitka Lanšperková
1.16Život v mravním vzduchoprázdnuDiskuze nad novým dokumentem Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny Zkáza krásouJitka Lanšperková
6.15Mnohovrstevnatý osobní příběhDiskuze ke snímku Tomáše Kratochvíla Češi proti ČechůmJitka Lanšperková

starší články

2.15DOK.REVUE
29. 06. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková

další odkazy:

Bulvár jménem alternativa
Tereza Reichová v dok.blogu ostře kritizuje způsob práce Evy Tomanové, autorky snímku Stále spolu.