Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministku

Andrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.

Když píšete článek o vzniku knihy v roli její autorky, anebo (spolu)překladatelky, pak musí nutně být výsledkem popis dvou rozdílných dobrodružství. Na první pohled by se mohlo zdát, že zážitky autorky budou barvitější, čtenářsky vděčnější a naplněné vyšším počtem nocí probdělých u obrazovky. Pokud se však pouštíte do úkolu proměnit knihu, ze které neprávem zahraniční velkoprodukce udělala nevýraznou popelku, v sebevědomou feministku, pak máte postaráno o výjimečný zážitek. V minulém roce jsem měla to štěstí iniciovat, (spolu)překládat a o rozhovor s autorem rozšířit český překlad populárně-naučné knihy světově známého teoretika a kritika vizuální kultury Nicholase Mirzoeffa Jak vidět svět, která vychází v nakladatelství ArtMap 12. března 2019 za osobní účasti jejího autora.

Publikace v anglickém jazyce nazvaná How to See the World byla poprvé vydána v roce 2015 nakladatelstvím Penguin jako součást rozsáhlé edice Pelican, v rámci níž jsou závratnou rychlostí chrleny knihy současných populárních autorů, které mají za úkol seznámit veřejnost srozumitelným a čtivým způsobem s důležitými fenomény, obory a problémy současné společnosti. Coby ozubené kolečko této knižní mašiny si vysloužila publikace, stejně jako všechny další tituly v dané řadě, nudnou nazelenalou obálku, která z jinak sympaticky vyhlížející knížky menší velikosti a měkké vazby o rozsahu 300 stran udělala šedou myš. Stačí však jen upřít pohled na první stránku obsahující poděkování a čtenáři je jasné, že tahle „Baby by v koutě sedět neměla“. Jako hlavní postava poděkování zde totiž vystupuje slavný kritik kultury John Berger, jehož širokému publiku přístupná kniha esejí Způsoby vidění (1972, česky 2016), pomohla generacím čtenářů po celém světe podívat se na obrazy světa umění i populární kultury s kritickým odstupem. V rozhovoru vzniklém speciálně pro české vydání knihy proto autor přiznává, že se zpočátku k výzvě nakladatelství Penguin k sepsání publikace adresující problémy současné vizuální kultury stavěl váhavě. Bergerova kniha podle něj totiž i po téměř padesáti letech od jejího vydání stále funguje jako nepřekonatelný úvod do kritického studia obrazů. Mirzoeffovým východiskem proto nebylo sepsat nové Způsoby vidění, ale aktualizovat Bergerovy úvahy o poznatky současných věd o vidění a společnosti a obohatit knihu o diskuzi nových vizuálních fenoménů, které Bergerova doba dávala tušit, ale nepoznala je v plné síle, jakými jsou selfie, technologie dohledu, queer identita či vizualizace globálního oteplování. Pomyslný podtitul knihy proto podle jejího autora zní Způsoby vidění pro 21. století.

Křest knihy Jak vidět svět proběhl v březnu 2019 v pražském knihkupectví ArtMap za osobní účasti autora Nicholase Mirzoeffa. Na fotce je autor s překladatelkou Andreou Průchovou Hrůzovou.

Sedmi kapitolami s obsáhlým úvodem a kratším doslovem autor prochází s náležitým „bergerovským“ švihem, který baví překládat. Čtenář se  v jednu chvíli ocitá při selfie pózování, aby se vzápětí podíval s Toulouse–Lautrecem do tváře hendikepovaného umělce, která se odráží v zrcadle uvnitř jeho pařížského bytu a následně putoval na přehlídková mola harlemských zapovězených barů, na nichž v 80. letech afroameričtí a latinskoameričtí homosexuálové, transvestité a transsexuálové vytvořili taneční styl „vogue“. Jen na této cestě se tak čtenář dozví o historii portrétu, jehož námětem nejsou jen bohatí a slavní, ale ti stojící na okraji společnosti, marginalizovaní z důvodu rasového původu, tělesného nebo sociálního hendikepu a je konfrontován s otázkou, proč v naší současné instagramové kultuře selfie stále vítězí obrazy našich dokonalých já? V každé z kapitol však autor neklade pouze otázky, ale poctivě se snaží nabízet také odpovědi. To dobře ilustruje třicetistránkový rozhovor věnovaný autorově činnosti v oblasti politického a sociálního aktivismu. Právě osobní odpovědnost za to nepodílet se na šíření vizuálních dezinformací a přispívat k rozvoji schopnosti běžných osob být kritickými příjemci vizuálních sdělení jsou podle Mirzoeffa klíčem k vizuálnímu aktivismu, jehož je zastáncem. Vizuální aktivismus nám ukazuje, že o co opatrněji musíme obrazy, které kolem nás cirkulují závratnou rychlostí, interpretovat, o to s větší péčí je ještě musíme tvořit a využít sociální média jako nástroj k tomu ukazovat, a tím i budovat, společnost jako otevřenější, inkluzivnější a demokratičtější. Co takhle namísto pořízení si selfie okomentovat politickou reklamu muže v novinách, který dané noviny vlastní?     

Díky roční práci přichází k českému čtenáři publikace Jak vidět svět oděná do zářivě barevné obálky, doplněná o autorské kresby uvádějící téma každé z kapitol a obsáhlejší o nekompromisně kritický rozhovor s jejím autorem. Od své starší, anglické sestry je česká verze navenek k nepoznání. Uvnitř však stále zůstává tím nejlepším způsobem věrná odkazu Bergerových Způsobů vidění. Upozorňuje nejen na to, jaké obrazy tvoří náš okolní svět, ale jak my sami můžeme těmito obrazy tento svět měnit.



 

Autorka článku do českého jazyka přeložila a doslovem opatřila Bergerovy Způsoby vidění, (spolu)přeložila a rozhovorem s autorem opatřila výbory esejí Teorie obrazu W. J. T. Mitchella . 

Nicholas Mirzoeff: Jak vidět svět (2018, ArtMap)

překlad: Andrea Průchová Hrůzová (úvod, kapitoly 1–4) a Jan J. Škrob (doslov, kapitoly 5–7)
rozhovor s autorem: Andrea Průchová Hrůzová
redakce: Ondřej Pomahač
jazyková korektura: Michaela Pohlreichová
grafika: Petr Hrůza
ilustrace: Marcela Vorlíčková





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

dok.revueJak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.0Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
dok.revueŽeny o ženáchLiterární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.Barbora Baronová
3.19Co je nového v počítačových hráchFilmová a herní teoretička Helena Bendová píše o procesu vzniku své nedávno vydané knihy Co je nového v počítačových hrách, v níž shrnuje čtyři hlavní proudy myšlení, jimiž se mladý vědní obor game studies během posledních zhruba pěti let ubírá. Autorčinou ambicí je, aby knihu vzali do ruky jak rodiče malých hráčů, tak učitelé mediální výchovy i fanoušci počítačových her. O tom, jak těžký to byl úkol, pojednává tento text. Helena Bendová
2.19Jak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea Slováková
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron
2.18O vytváření PřetvářeníPřetváření skutečnosti: Kultura dokumentu Spojených států po roce 1945Sara Blair, Joseph Entin, Franny Nudelman
1.18Digitální média a dokumentární tvorba: Protichůdné přístupyAustralský profesor z melbournské univerzity Adrian Miles představuje zcela novou antologii zaměřenou na podobu dokumentární tvorby v éře digitálních a online médií.Adrian Miles
6.17Ke klauzurní knize FAMU 2017Skrytý půvab studentských invencíJitka Lanšperková, Kateřina Šardická

starší články

1.19DOK.REVUE
08. 04. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl