Festivalový blog

29/10/18 12:26 Mezi moři – studentská soutěž: Je mi 20 let                                                                                        

Na špatné stopě

Když je vám dvacet let, opouštíte škatulku dítěte a hledáte své místo ve světě dospělých, může se vám stát, že si z jednoho bodu do druhého nebudete cestu hledat snadno. Aby Sima ve svém životě úplně nezabloudila, rozhodne se vydat po stopách svého otce, proslulého ruského hippieho Jury sabotéra. Doufat, že vám na vaše otázky odpoví život jiného člověka, se však neukazuje jako úplně šťastné.

Věnovat ve filmu tolik prostoru výpovědím lidí, kteří Simina otce možná znali a možná neznali, se vyjevilo jako podobně nešťastné rozhodnutí. Dává tak náhodným lidem příliš mnoho prostoru nezáživně povídat o člověku, který nás nezajímá. Jde nám především o Simu a její hledání místa ve světě, kterému ještě plně nerozumí. Protože se ale ještě nenaučila porozumět ani sama sobě, zvolí si externí prostředek, který ji má k cíli jejího pátrání dostat – svého otce. Jeho osobnost ani význam v ruských dějinách ovšem nejsou důležité. Klíčový je vztah, který k němu Sima chová, a co pro ni toto pouto představuje. V zachycení této mnohem niternější roviny film bohužel selhává. Na druhou stranu tím mimoděk reflektuje selhání samotné hrdinky.

Režisérka chytá dech v druhé polovině snímku, kdy si naše hlavní protagonistka uvědomí, že natáčí „film o hledání toho, co nelze najít“, a přiznává vlastní rozčarování a pocit prázdnoty. Tam mohl nastat katarzní konec. Sima sice nenašla to, co hledala, ale došla k závěru, že hledá na špatných místech. Odtud se mohla odrazit a jít dál. Místo toho si však volí další externí prostředek, který má značit určitou změnu v jejím konání, v jejím nitru však k žádné změně nedochází. Ostříhá si vlasy a pokračuje v hledání, které vede přímou linkou až k vlastnímu sebezničení.

ech

29/10/18 12:12 Česká radost: Uzamčený svět

Etika moci

Čtyřhodinový dokument České televize Uzamčený svět je po dvanáctihodinovém Reportu čínského tvůrce Wu Fana druhou nejdelší projekcí letošního jihlavského festivalu. Z původního pětidílného seriálu vytvořil režisér Karel Žalud dvoudílnou celovečerní variantu, v níž se dívá na nápravné zařízení z pohledu vězňů, jejich rodin, představitelů zákona i zaměstnanců věznice. Z různých perspektiv tak postihuje represivní polohu státu.  V otázkách, zda represe vede k nápravě jedince, nebo o problematice viny a trestu však nezachází do tak extrémní polohy jako seriál Wernera Herzoga Cela smrti. Na rozdíl od německého tvůrce si Žalud nevybral těžké zločince a recidivisty, ale sleduje osudy lidí, kteří se dostali do problémů kombinací svého jednání a náhody nebo osobních kolizí.

Vazební věznice v Teplicích, v níž se Uzamčený svět odehrává, je spíš světlou výjimkou mezi ostatním nápravnými zařízeními, která místo polepšování trestanců vyrábějí recidivisty. Zatímco Timothy Leary se pokusil snižovat recidivu v amerických nápravných zařízeních tím, že prostřednictvím LSD rozšiřoval vězňům vědomí a umožňoval jim přejít na nové modely chování, ředitel teplické vazební věznice, nebo tamní vychovatelka vězňů volí mnohem prozaičtější přístup. Vybalancovávají represi lidským přístupem a moc, kterou jim stát svěřil do rukou, využívají k vytváření pozitivních hodnot. Etickými otázkami se zabývá i Žalud ve vztahu ke svým postavám, když balancuje mezi výpověďmi vězňů a zástupců systému. Své postavy neidealizuje ani nehájí, zároveň empaticky proniká do jejich emocí, pocitu křivdy, strachu a nespravedlnosti a na jejich příkladech zpřítomňuje proces, ve kterém občan ztrácí svou civilní identitu a stává se číslem, majetkem v rukou státu. Ukazuje, jak tenká je hranice mezi svobodou a její ztrátou.

jp

29/10/18 11:15 Zvláštní uvedení: Aquarela

Voda – živel lidem neprospívající

Každý z živlů je pro člověka nepostradatelný, ale zároveň může být i jeho zkázou. S vodou to není jiné. Nutně ji k životu potřebujeme, když se nám ale rozhodne demonstrovat svoji sílu, jsme proti ní bezmocní. A tuto sílu nám jeden z hlavních zdrojů života na Zemi může ukázat mnoha ničivými způsoby, jak názorně předvádí Aquarela.

Začátek nechává diváky tápat – na co se to vlastně díváme, jak to bude pokračovat? Sledujeme skupinku mužů, kteří neznámo kde vytahují zpod ledu auta, která se tam nešťastně propadla. Přitom se často propadávají sami zachránci. Groteskní výjevy, jako například velký celek na auto jedoucí po ledu a najednou mizející při jeho prasknutí, diváky vybízejí ke smíchu. Vzadu v hlavě se nicméně ozývá hlas – „Ale vždyť to moc vtipné není, řidiči mohou reálně utonout!“ Celá sekvence je velmi pomalá, takřka beze slov. Ovšem oproti tomu, co má přijít, jde ještě o spletitě se větvící narativ.

Po úvodní ledové anabázi se totiž vyjeví pravá podstata filmu. Tou je samozřejmě voda. Voda všech skupenství, voda krásná, ale především voda ničivá. Můžeme se kochat nádhernými záběry na vlnící se moře, na majestátní ledovce a zamrzlé horizonty (film byl natočený rychlostí 96 snímku za sekundu a obraz je na velkém plátně nádherný). Jakmile se ale na plátno připlete člověk, cítíme, že v blízkosti ničím nekontrolované a živelné síly vody nemá moc šancí přežít. Potenciální nebezpečí, které může divoká moc vody představovat, ještě často ve zvukové stopě zdůrazňují ostré metalové rify, které z Aquarely činí audiovizuálně ještě podmanivější podívanou.

Ta občas může působit spíše jako spořič obrazovky než jako film, přesto je hold režiséra Viktora Kossakovskiho jednomu ze živlů podívanou, která má na velkém plátně svůj těžko popsatelný půvab.

top

29/10/18 10:23 Reality TV: Utajený šéf

Všichni se máme rádi

Minulý rok jsme měli možnost na Ji.hlavě vidět film Hranice práce, který odkrýval bídné podmínky pracujících na těch nejnižších pozicích ve velkých firmách. Letos přišla televize Nova s reality show Utajený šéf, formátem převzatým z britského originálu Undercover boss. Hlavní manažer či přímo ředitel společnosti se přemění v „řadového“ pracovníka za vydatné pomoci maskérů a stylistů. Stane se z něj obyčejný občan, kterého firma zaměstná. Dostává nejrůznější úkoly, s nimiž mu pomáhají ostatní pracovníci. Postupně se zaučuje a zkouší jednotlivé pozice. Polovina ředitelů a manažerů v přestrojení vždy začíná radit svým pracovníkům, jak by se daná činnost dala udělat lépe, ve skutečnosti zjišťují, že lépe v jejich výkladu neznamená dobře. Čím víc tvrdě makají, tím víc si uvědomují nedostatky politiky jejich vlastní firmy. Máme tu tedy udřeného šéfa a poctivé zaměstnance, ovšem někdy i ty nepoctivé. Další rovina je pak tvořena osobními vztahy, ředitel má možnost si s lidmi u práce povídat, a tak se dozvídáme o lidských osudech. Jeden nedostane dovolenou, druhému vadí, že nemají šéfové ani páru o tom, co dělají ti dole. Případně máme i hlubší sociální sondu v podobě matky samoživitelky, vážně nemocného pracovníka či unavených studentů. Někdy je manažer sám překvapen jednotlivými příběhy a zapálením lidí, pro danou pozici.

Na konci šéf zjistí, co dělají ti „dole“ a všem zúčastněným zaměstnancům odkryje svou pravou tvář, zhodnotí jejich výkon, ale hlavně rozdá dárky a konečně opraví nedostatky! Všichni jsou překvapení, dojatí a mají se rádi. V divákovi se mísí nejrůznější emoce stejně, je překvapen, pobaven, možná i dojat a všechny ty šéfy má nakonec rád.

špl

29/10/18 09:18 Offscreen program: Festival HUB 2018 a vyhlášení cen Silver Eye

Festival HUB je jedinečnou akcí, kde se můžete nejen jako filmový profesionál potkat s lidmi, kteří se podílejí na nejrůznějších festivalech i jiných platformách, věnujících se dokumentárnímu filmu. Prezentací ve stylu PechaKucha se letos divákům představilo 9 tváří z celého světa. Cílem této akce je podle slov ředitele Ji.hlavy Marka Hovorky poukázat na rozmanitost festivalů po celém světě.

PechaKucha je v současné době populární formou prezentace, která každému účinkujícímu dává prostor vyjádřit se na rozmezí 20 slidů po 20 vteřinách. Tato pravidla nutí prezentující zaměřit se na to podstatné, a zároveň snáze udrží divákovu pozornost a zájem od začátku do konce. Striktně daná forma nemusí být omezující, pokud se k ní postavíte kreativně a dáte prostor neotřelým nápadům, jak svou prezentaci ozvláštnit. Toho někteří prezentující využili více, někteří méně. Asi největší pozdvižení vzbudil poslední host, Khavn De La Cruz, zastupující filipínské platformy Cinemalaya, QCinema a Cinema One Originals. Prezentaci samotnou využil pro promítání fotografií, zatímco seděl na zemi, bubnoval a svým satirických textem kritizoval filipínskou dotační politiku.

Představení ostatních se neslo v konvenčnějších rovinách. Mezi vystupujícími se objevil např. Florian Weghorn z Berlinale Talents, platformy pro setkávání mladých filmařů z celého světa, Charlene Dinhut z pařížského Centre Pompidou, která představila jeho pravidelné aktivity zaměřené na film, nebo Volia Chajkouskaya z běloruského festivalu skandinávských a baltských filmů Northern Lights Nordic-Baltic.

Po skončení prezentací následovalo vyhlášení ceny Silver Eye pro nejlepší krátký dokumentární film. Cena je udělována v rámci ji.hlavského festivalu každoročně filmům ze střední a východní Evropy. Letošní výherce oznámili zástupci poroty, Philip Ilson z London Short Film Festival a Stefan Ivančić z festivalu v Locarnu.

Zvláštní uznání získal za „odvážný přístup a takřka fyzický zážitek“ estonský film Lembri Uudu a hlavní cenu pro nejlepší krátký dokument si odnesl snímek Eight Images from the Life of Nastya Sokolova. Porota ve svém zdůvodnění uvedla, že jde o „silnou reflexi aktuálních ekonomických problémů a příběh naší generace“.

ech

28/10/18 19:27 Česká radost: Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Krásne zatočené hovno

Vážení páni, možno i dámy, prajem vám krásne ráno, deň, večer alebo noc a upozorňujem, že tento text obsahuje úplne otvorene a bez hanby spoilery.

Dňa 28.10.2018, v sobotu, o tretej hodine poobednej, hľadal David Jařab, to je režisér, v Horáckom divadle východ, no našťastie našiel len záchod. Sedel na ňom Švankmajer, no nanešťastie spal. Ľudia sa smiali. Asi úprimne, neviem. Prišiel aj František Dryje a rozhovoril sa o Effenbergerovi. Skúste si to meno povedať nahlas. Všetko je to kulisa, never tomu. Skrýva sa tam obecenstvo. Daj mi pusu, dám ti päťdesiat korún.

Keď nájdeš na zemi pušku, tak si ju vezmi. Je to pekná puška. Ale nemusíš z nej strieľať. Vezmi si ju do autobusu. Dal by som si v ňom dobrý chleba. So šunkou. Tučné ženy sa trápia. Nechceš vidieť ako im trčí zadok keď sa zohnú. Ani ony nie. Všetky dôležité ženy sú už mŕtve, preto rozprávajú len muži. Ženy ožívajú len skrz obraz. Napríklad žraloka, ktorý tam ale nie je.

Ja na to seriem, idem spať. Ale najskôr si dám tridsať, alebo štyridsať pív. Hepnarová s Palachom tam už sedia. No a čo? Natočíme porno na osem milimetrov, ale musíš mi to chytiť, nech sa zobudí. V poezii, alebo v básni, alebo tak nejak, sa nedá žiť. Civilizácia končí. Tá Atlantská. Kde je nová? Neviem. Ty áno?  

A ešte niečo, pán Jařab nemá intímny vzťah s muchami. Pekne bzučia. Tak nenápadne. Všedne. Pekná práca. Ako ten film. Naozaj! 

Editorka plače. Jitka neplač, blog znesie. Surrealizmus. Pokus. Experiment. Možno mám málo znakov. Nevadí. Čau v kine.

mat

28/10/18 19:07 Fascinace: Domov – Blok 1

V sekci představující Fascinace: Domov se diváci mohli těšit na experimentální filmy, jejich tématem je právě domov. Nemusí to však být pouze domov ve smyslu domu, v němž žijeme. První blok nabídl osm filmů, přičemž každý z nich předkládal jiný pohled na toto téma. Snímek z roku 1903 Imigranti přijíždějící na Ellis Island pracuje s jednoduchými observačními záběry, jež sledují lidi vystupující z lodi. Naprosto jinou zkušenost oproti tomu ukázal video artový Domov. Ten si vybírá objekty z každodenního života, v nichž zejména pomocí práce s barvami nachází nové významy.

Jedním z nejzajímavějších titulů však byl Nový život Hanse Richtera, který vznikl na objednávku u příležitosti výstavy architektury. Tématem snímku jsou změny v bydlení. Richter zde proti sobě staví staré a nové a prozkoumává vývoj využívání obytných prostorů. Kamera se k této analýze ukazuje ideální volbou. Její objektiv dokáže zachytit celé domy, ty rozdělit na pokoje a i ty dále dekonstruovat na jejich jednotlivé součásti. Tímto způsobem tak nejen zachycuje domy jako takové, ale odhaluje i rytmus jejich využívání, toho, jak lidé domy využívají a jak se v nich pohybují. Zásadní roli při této analýze hrají estetické postupy. Richter zde využívá množství detailů, rytmickou montáž a extrémní úhly záběrů. Rovněž využívá přirozených linií budov a objektů, pomocí nichž jednotlivé záběry svazuje a propojuje.

por

28/10/18 19:01 První světla: Jako potrat, poprvé

Jedna událost, dva pohledy

Hongkongské protesty roku 2014, známé jako Deštníková revoluce, jsou důležitou součástí nedávné historie tohoto území. Není tedy divu, že je reflektují i tamní filmaři. Pravidelní návštěvníci ji.hlavského festivalu si mohou vzpomenout na snímek Deštníková revoluce (Yellowing) režiséra Tze Woon Chana z roku 2014. Na první pohled by se mohlo zdát, že Jako potrat, poprvé je s tímto filmem takřka totožný. Využití ruční kamery, se kterou se autoři pohybují v ulicích a snímají dění z bezprostřední blízkosti, rozdělení filmu pomocí titulků či nahlížení na události z perspektivy demonstrantů. Jeden zásadní rozdíl mezi těmito filmy však najdeme – tam, kde Deštníková revoluce zůstává stát a sleduje až idylický obraz pospolitosti protestujících, jde Jako potrat, poprvé dále. Neukazuje již jen opozici demonstranti proti policii, dvě strany barikády, které bojují jen proti sobě. Naopak se snaží zachytit protestující jako heterogenní směs lidí, které k sobě svedly okolnosti. Vidíme tak rozpory mezi přáteli či partnery, ale také mezi celými opozičními frakcemi. Do pozadí zase ustupují záběry přímých střetů s policií, které svou dynamičností ovládaly snímek Deštníková revoluce.

Právě toto potírání zřejmých protikladů a odhalování vnitřních rozepří umožňuje svěží pohled na již několikrát filmově zpracované události. Za použití podobných stylistických a vyprávěcích prostředků tak předkládá Jako potrat, poprvé plastičtější obraz hongkongských nepokojů než o dva roky starší Deštníková revoluce.

por

28/10/18 18:20 Mezi moři: Dobrá smrť

Janette se rozhodla zemřít

Téma asistovanej samovraždy je v našom prostredí, zdá sa, ešte stále do veľkej miery tabu. Pár organizácii a dokonca i poslancov sa debatu o nej snaží rozšíriť, smrť ale vo všeobecnosti patrí medzi veci, o ktorých sa našinci bavia len so stíšeným hlasom.  Potom však príde slovenský dokumentarista Tomáš Krupa (Absolventi: sloboda nie je zadarmo, 2012) so svojím najnovším filmom, príhodne nazvaným Dobrá smrť, a nedovolí nám viac sa pred touto problematikou skrývať.

Janette, hlavná protagonistka filmu, trpí nevyliečiteľnou chorobou a rozhodne sa svoj život predčasne ukončiť. Vedome, dôstojne a hlavne bezbolestne. Nie je to pritom osoba, ktorá by bola vytrhnutá zo sociálneho života. Udržiava kontakty tak s priateľmi, ako s rodinou. Preto príbeh Dobrej smrti nie je len príbehom samotnej Janette. Do jej portrétu totiž režisér umne vplieta životy jej blízkych, ku ktorým v posledných chvíľach patrí i samotná asistentka eutanázie. 

Film v žiadnom prípade neprináša (ani prinášať nechce) jednoznačný názor na správnosť či nesprávnosť asistovanej samovraždy. Diváka oprostený od komentára konfrontuje s názormi a myšlienkami jednotlivých protagonistov, ktoré sú logicky rozmanité a často neisté. Chtiac či nechtiac ho svojou autenticitou a navodením blízkosti k Janette stavia do pozície, v ktorej si sám snaží k téme vytvoriť stanovisko a zisťuje, že sa jedná o nesmierne náročnú úlohu. Emočne založená časť nás sa bije s tou racionálne zmýšľajúcou, čo v nás neustále živí neistotu. Predstava, že by sme sa ocitli v pozícii niekoho z Janettinho života nás desí, pozícia a rozpoloženie samotnej Janett sa pritom zdá nepredstaviteľná. Napriek tomu ju však aspoň z malej časti vieme pochopiť.

Dobrá smrť je film náročný. Náročný na premýšľanie, náročný emočne. V tomto prípade však slovo náročný možno brať ako synonymum k slovu dôležitý. Akokoľvek sa nám totiž zdá nesmierne autentický a intímny príbeh Janett vzdialený, ľudí, ako je ona, je medzi nami hneď niekoľko. Preto je úvaha nad možnosťou eutanázie úvahou akútnou a s citom a krásou zaznamená jeseň v živote Janett nám k rozvíreniu debaty len pomôcť.

mat

28/10/18 17:12 Česká radost: Iluze

Demokracie: Loading, please wait...

Země: Maďarsko. Level 1: Kupte své dceři toaletní papír, aby se ve škole měla do čeho utřít. Level 3: Jste umělec, přichystejte výstavu, kterou si přes její politický charakter nikdo netroufne vystavit. Bonusový level: Jedete do Budapešti jako turista. Užijte si to a ignorujte jakékoliv známky bezpráví!

Kateřina Turečková ve filmu Iluze tematizuje vliv médií, propagandy a Viktora Orbána na rozkládající se maďarskou demokracii. Výpovědi občanů zasazuje do estetiky počítačové hry, čímž upoutává a zároveň tříští divákovu pozornost. Audiovizuálních podnětů je přehršel a my si musíme vybrat – stává se pro nás důležitějším obraz, nebo zvuk? A čemu z toho lze vůbec věřit? I když je Iluze přiznanou simulací a upozorňuje na hranici mezí ní a skutečností, dokáže nás zmást. Může nám říkat odzbrojující fakta, může nám lhát a je těžké si připustit, že ne vždy se nám daří jedno od druhého rozeznat.

Úroveň za úrovní odkrýváme různé podoby současné maďarské společnosti, determinované omezenou svobodou slova, perzekucí bezdomovců, bezvýchodnou situací samoživitelek, homofobií, ale i bezstarostným turismem. Vstupujeme do země, ve které vzrůstá sklíčenost a hněv, ale kde vše instantně napraví návštěva termálních lázní nebo Velké tržnice. Tedy alespoň pokud v Maďarsku nemusíte žít a nepřicházíte o své blízké v nemocnicích.

I když nám režisérka nabízí zažít skrze hru vše na vlastní kůži, stále musíme hrát podle jejích pravidel. Jde o názorově jednostrannou, vyhrocenou simulaci, pramenící ze silné osobní zkušenosti člověka s jasně vymezeným hodnotovým žebříčkem. Člověka, jehož anger meter dosahuje horního limitu, když přijíždí do světa, ze kterého se vytrácí svoboda. Iluze je naléhavá, těžce subjektivní a my na to musíme přistoupit, dokud hra neskončí nebo z ní neodstoupíme.

ech