Festivalový blog

28/10/18 16:50 Česká radost: Feral

Jiný smysl života

Jaká je vaše představa ideálního života? Honíte se za penězi, žijete ve stresu, nevíte, jaký je den? Zastavte se a podívejte se na film Feral od Jiřího Holby. Undergroundový písničkář a český signatář Charty 77 Charlie Soukup vás doprovodí k souznění s přírodou a nalezení smyslu života. On sám se po dlouhé životní cestě rozhodl odejít daleko, pryč od civilizace, kterou si najde, když potřebuje. Svérázné návody a názory na život odrážejí jeho zkušenost s minulostí. A že nebyla zrovna růžová.

Feral s klidným svědomím označím za jeden z nejlepších filmů letošní Jihlavy. Spojuje více vrstev dohromady. Silná osobnost Charlieho Soukupa se ztrácí ve formální hře režiséra a tajemné hudby, kde prim hraje okolní svět přírody. Střihově hravá kombinace reflektuje slova Charlieho a divákovi otevírá jiný prostor, pro své vlastní sebepoznání. Může v nás vzbudit otázku: „Co vše jsme schopni obětovat pro život v civilizaci?“ Přesto nikoho násilně nepoučuje.

Díky tomuto filmu se Charlie Soukup vrátil do své rodné země a jak sám řekl, zatím je v šoku. Návrat mezi lidi může být občas zvláštní. Doufejme, že Charlie toho nebude litovat a bude si užívat cestování s dokumentem, kde propojení přírody s člověkem dostává pozoruhodný smysl.

špl

28/10/18 16:18 Reality TV: Dovolená v éře páry
 
Není dovolená jako dovolená
 
Hranice toho, co si v televizních pořadech lze dovolit, kam až je možné zajít a jaké prostředky k tomu využít, jsou dávno setřeny. Ve snaze vidět víc, prožít víc, ukázat víc, jdou tvůrci do extrémů. Formát reality TV si dlouho nesl cejch laciné, často vulgární a jistě bulvární zábavy, která patří na obrazovky komerčních stanic. V posledních letech však s novými formáty stále častěji přichází veřejnoprávní televize a pouští se odvážně do projektů, na které by si před dvaceti lety netroufla.
 
Tvůrčí producentská skupina Lenky Polákové z České televize se zaměřuje především na historické dokumenty a tvorbu pro děti. Mezi nejvýznamnější počiny z řad reality formátů patřila jejich Dovolená v Protektorátu (2015), která navzdory kontroverznímu přijetí veřejnosti získala 2. místo na každoroční prestižní přehlídce evropských veřejnoprávních stanic Creative Forum v Berlíně. O tři roky později tak téměř stejný tvůrčí tým přichází s Dovolenou v éře páry, která může být do jisté míry chápána jako nástupce. Princip této docureality zůstává stejný – protagonisté jsou uvedeni do minulosti, tentokrát do továrny 19. století, kde stráví dva měsíce. Tři skupiny aktérů různého věku a z různého prostředí se vžijí do doby, která s sebou nesla technický pokrok i velké sociální změny. Jelikož se jedná o pořad veřejnoprávního média, nedostáváme klasickou kontejnerovou reality show ve stylu Big Brother, nebo Vyvolení. Vzhledem ke specifičnosti České televize a jejího diváka, volí tvůrci kombinaci několika postupů. Sledujeme tedy skutečné aktéry žijící životy dělníků v továrně, show je však současně doplněna o hrané doku sekvence s herci, které dotváří kontext dané doby, čímž přináší divákům nutnou formu vzdělávání. Výsledkem je i tentokrát nesourodý hybrid mezi reality formáty, který je v jistých bodech stále ještě křečovitý a slušelo by mu oproštění od zkostnatělé představy, že veřejnoprávní médium má při tvorbě reality TV pevné hranice. 
 
kat
 

28/10/18 15:13 Česká radost: Attention Economy: 39 minut po zvolení prezidenta

Zkoušení limitů naší pozornosti

Nejen naplnění tradiční novinářské poučky o tom, jak pozice, ze které je událost snímána, ovlivňuje výslednou diváckou recepci nabízí nový krátkometrážní dokument Petra Salaby.

Pozornost je v dnešní době nedostatkovou komoditou. Princip „ekonomie pozornosti“ spočívá v tezi, že lidská pozornost má své limity. V dnešní době neustále se množících informačních kanálů je takové téma vysoce aktuální. Jak pracovat s naší pozorností? Na který aspekt události, o které si čteme/kterou vidíme/slyšíme, se máme zaměřit? Které mediální reprezentaci reality můžeme věřit? A můžeme věřit vůbec nějaké, když je to stále pouhá reprezentace a my se sledovanou situací neměli bezprostřední zkušenost?

Mladý dokumentarista Petr Salaba dal dohromady záběry přímých účastníků jednoho konkrétního incidentu. Po znovuzvolení Miloše Zemana do prezidentského úřadu se přítomní novináři dostali do konfliktu se Zemanovými stoupenci. Incident zaznamenala řada nejrůznějších nahrávacích zařízení od nejrůznějších lidí. Z nejrůznějších úhlů, samozřejmě. Prostřednictvím split-screenů tak sledujeme několik variant stejného incidentu vedle sebe. Na co se máme zaměřit? Občas jsou od sebe jednotlivé kamery pouhých několik kroků, jindy máme možnost dívat se na paralelní děje v různých koutech místnosti. Naše pozornost těká mezi jednotlivými okny a je těžké říct, zda je výsledkem divácké percepce zmatek, nebo komplexnější pohled na událost. Nikdo nám nepodává pomocnou ruku, máme před sebou jen osm minut zdánlivého chaosu, který ale sofistikovaně zkouší limity naší pozornosti.

Až se tedy budete příště dívat na zprávy, zkuste si je představit zpracované ve stylu Attention Economy. Trénování pozornosti je totiž v dnešním přehlceném světě nevyhnutelné.

top

28/10/18 14:59 Fascinace: Domov – blok 2

Druhý blok sekce Fascinace: Domov nabídl celou řadu vynikajících titulů. Pokud bych však měl některé vyzdvihnout, byly by to Farma Windy Ledge a Dejavú. První zmíněný snímek je sledem amatérských záběrů, jež zachycují různé aspekty života na rodinné farmě. O to více můžeme žasnout nad tím, jak úžasný měla autorka Elizabeth Woodmen Wrightová cit pro práci s obrazy. Wrightová nezůstává u jednoduchých záběrů, které bychom u rodinného filmu očekávali. Naopak koncepčně pracuje s jejich různými velikostmi, využívá možností střihu při práci s analýzou prostoru a komprimací času.

Druhý film, který se vymykal byl Dejavú iránské režisérky Atefeh Khademolrezové. Námět snímku vychází ze situace, kdy se po pádu Saddama Husseina začalo mnoho emigrantů vracet nazpět do vlasti. Jedna rodina však po cestě zmizela. Na tomto půdorysu vypráví Dejavú příběh toho, jak se tato rodina mohla balit a připravovat na návrat do domů. Na tomto díle je fascinující zejména to, jakým způsobem prozkoumává možnosti narativu. Ten se totiž vždy zacyklí a divák sleduje jeden úsek balení a příprav na cestu několikrát. Pokaždé z jiného úhlu. Autorka vynalézavě využívá prostor bytu a pohyb postav. Tři postavy matka, otec a dcera se procházejí po domě, přičemž je sleduje kamera. To umožňuje dvě důležité věci. Kamera může volně procházet prostorem sledovat jednotlivé aktéry a volně měnit perspektivu, z které dění sledujeme. Zadruhé také umožňuje to, že příchodem či odchodem postav se příběh zacyklí a může se vrátit zpět na začátek.

por

28/10/18 14:28 Opus Bonum: Plni očekávání

Falešná očekávání

Je noc. Vydáváme se opuštěnými uličkami poklidně vyhlížející čtvrti, zahalené v temnotě. Jsme někomu v patách, dýcháme mu na záda. Nakonec s neznámou osobou usedáme k počítači, sledujeme, jak projíždí sociální sítě a poslouchá hudbu. Pak se najednou ozve rána.

Vystavět účinné napětí není jednoduché a veškeré snahy můžou snadno narazit. Plni očekávání se v úvodu naštěstí setkává s úspěchem. Černobílá kamera vytváří zajímavé kontrasty světla a stínu, které filmu propůjčují hororový nádech, a ze strategických míst staticky pozoruje chlapce s kovovou tyčí v ruce, jak se pomalu přesouvá z pokoje do pokoje, hledaje původce tajemného zvuku. Tvůrci si přitom nevypomohli dramatickou hudbou ani detaily, jenom nás nechávají trpělivě sledovat počínaní člověka, který si je jistý stejně jako my, že slyšel něco podivného. Všichni jsme plni očekávání – chlapec, kamera i divák. Mise však není úspěšná, původce není nalezen a obavy se vytrácí.

Stejně tak po úvodní scéně ze snímku mizí napětí. Kamera uvnitř domu zůstává nadále statická, ale nezavdává nám nejmenší důvod, cítit se v ohrožení. Když se naopak dostává do exteriérů, započíná svou dynamickou jízdu a hladově sleduje své okolí. Není přitom jisté, zda jenom mapuje prostředí kolem nám známého domu, nebo zastupuje pohled predátora blížícího se ke své kořisti. To je bohužel jediná pozoruhodnost, kterou nám druhá třetina snímku nabízí. Mezi úvodní a závěrečnou sekvencí, kterým se jako jediným daří nenásilně pracovat s napětím, se nachází pouze nicneříkající dialogy, které nemají nejmenší vliv na působivost závěru a zanechávají pouze trpkou pachuť na jinak skromné, nenápadné, ale v závěru směle ironické filmové povídce.

ech

28/10/18 13:33 Svědectví o politice: Výběrová zbraň

Je Glock nejlepším přítelem člověka?

Zbrojní průmysl kvůli neustálé potřebě lidí pouštět se do ozbrojených konfliktů asi nikdy nebude skomírat. Jedním z největších hráčů v tomto průmyslovém odvětví je rakouská firma Glock, založená Gastonem Glockem v roce 1963. Tato pistole si během dekád své existence vysloužila pověst nejspolehlivější zbraně široko daleko a pronikla hluboko do podvědomí lidí.

Například i díky rapperům, kteří slovo „Glock“ kvůli jeho rytmickému potenciálu ve svých naštvaných textech snad až nadužívali. „V jednu dobu bylo slovo Glock užívané tak často, že si lidi začali myslet, že nejde o značku, ale o ekvivalent samotného slova pistole,“ zmínil se jeden z protagonistů ve filmu Výběrová zbraň. Zní to jako vtipná glosa, stejně tak se můžeme smát tolikrát parodované americké nátuře, která ke střelným zbraním často chová až posvátnou úctu. I zde je ukázáno, že záliba Američanů ve zbraních často překračuje hranice pochopitelné snahy ubránit se v případě nebezpečí a sklouzává až k čistému fetišismu.

Režisér Fritz Ofner ale nechce, abychom se (pouze) smáli. „Společnost Glock vydělává na všech trzích, které vás napadnou. Prodávala Husseinovi, prodává Američanům, prodává ISIS, zkrátka všem,“ sdělil režisér divákům v diskuzi po filmu. Jeho cílem je demytizovat „mystickou“ auru, která se okolo výrobku firmy Glock během let utvořila a otevřít debatu o problematickém obchodu se zbraněmi. Smělý záměr se nakonec podařilo zrealizovat i přes nelibost firmy, o které snímek pojednává. „Právník Glocku nám vyhrožoval už před natáčením,“ zmínil se Ofner. „Po natáčení přišel dopis, abychom jim film předali a nikde jej nepromítali. Tak jsme je pozvali na premiéru a od té doby nic,“ dodal. Tvůrčí odvaha otevírat ožehavé otázky se u dokumentů cení dvojnásob a Výběrová zbraň ji bezpochyby má.

top

28/10/18 12:58 Krátká radost: The Holiday Inn-Side

Kontury nočních můr

Australský režisér Charby Ibrahim strávil tři roky v prostředí nápravného zařízení pro mladistvé, kde mladé delikventy učil o filmu. Z příběhů pěti tamních chlapců sestavil krátkometrážní snímek, v jehož středu stojí anonymní postava, která spojuje příběhy všech do animované noční můry, simulující strach, úzkosti a deprese, vyvolávané prostředím ústavu, ale i medikamenty a ozvěnami minulosti. Film se stal letošním výhercem soutěžní sekce Krátká radost, ve které hlasovali diváci platformy DAFilms.cz. The Holiday Inn-Side se tak zařadil do předvýběru pro Cen americké filmové akademie v rámci kategorie krátkometrážních dokumentárních filmů.

Zvolená animační technika rotoskopie uchovává příběhu anonymitu a zároveň účinně vytváří estetiku děsivého snu. Pozadí záběrů tvoří pomačkaný papír popsaný nepřehlednými čmáranicemi, výmluvně odkazujícím na temnou a chaotickou minulost mladých provinilců. Stavět svou budoucnost na nestabilních základech jako domácí násilí nebo drogy je složité a není divu, že chlapci opakovaně selhávají. Na zmateném podkladu sledujeme v tenkých obrysech příběh našeho protagonisty, který nás provádí od začátku své narativní linie až po její konec za zamčenými dveřmi, ke kterým nemá klíč. Pro chlapce, na které svět již možná zanevřel, režisér svým smířlivým pohledem vnáší do jejich životů pochopení, aniž by opomíjel hrozivost činů, kterých se dopustili.

„Je otázkou, jak bychom se zachovali my, kdybychom byli v jejich situaci. Rozhodně se zdráhám tyto chlapce soudit příliš tvrdě, i když násilí dle mého názoru odpovědí není. Měli bychom vytvářet systém, který těmto případům bude předcházet. Měli bychom etablovat lepší zdravotnictví a školství, budovat alternativní programy. Podle mě děti do vězení nepatří,“ vyjádřil se Ibrahim v diskuzi po projekci. V současnosti připravuje svůj celovečerní debut, který se věnuje stejné problematice.

ech

28/10/18 12:10 Zvláštní uvedení: Report

Nostalgie je důležitější než zábava

Dvanáctihodinový snímek o čínské nezávislé hudební scéně Report, jehož sobotní projekce začala v dopoledních hodinách a končila za tmy, nelze brát jinak než jako událost s osobním rozměrem. Režisér Wu Fan přišel uvést světovou premiéru díla, na kterém pracoval čtyři roky a financoval ho z vlastních zdrojů a na projekci byl přítomen téměř celou dobu. Velkorysá stopáž, která se rovná skoro dvěma Tarrovým Satanským tangům, Warholovým Empire, nebo dvanáctidílné řadě seriálového maratonu, navazuje na čínskou tradici dlouhých dokumentů. Překonává však i devítihodinový Tiexi qu (2002) Fanova oblíbeného tvůrce Wang Binga, jehož Paní Fang mohli zhlédnout návštěvníci loňského ji.hlavského festivalu.

Fan svůj snímek záměrně nerozdělil do epizod s divácky vstřícnější stopáží a vystavěl jej tak, že se v průběhu projekce dá přicházet i odcházet a útržkovitě sledovat vystoupení a výpovědi 30 hudebníků nebo kapel. Trpělivé publikum však může následovat narativní linku spojenou s projektem na podporu nezávislé hudební scény On The Way. Příběh skupiny nadšenců, kteří založili hudební bar Livehouse, kde pořádají koncerty a zvou na ně prostřednictvím sociálních sítí publikum, je příběhem o entusiasmu, idealismu a nekonečném boji s úřady a schvalovacími orgány. Report, jehož název lze přeložit jako „reportáž“ nebo „zpráva“, se vydává jiným směrem než výkladové dokumenty, nebo sestřih hudebních vystoupení. Před divákem se postupně sestavuje nejen mozaika hudebních stylů jako čínský rap, ambient, popové romantické balady, fůze propagandistických písní a rocku, nebo expresivní vystoupení pohybující se mimo kategorie. Na pozadí hudebních vstupů se rozkrývají životní příběhy umělců, kteří mluví o své tvorbě, vztahu k divákům, k hudebnímu průmyslu a k systému a podávají tak autentickou výpověď o současné Číně.

Report, který je koncipován též jako archiv a dobová osobní zpráva světu o určitém segmentu společnosti, má tak i výrazný nostalgický nádech. Stáváme se svědky sondy do života na pokraji systému a mimo mainstreamové hodnoty a komerci. Je to prostředí boje se státními autoritami o tvůrčí svobodu a zápasu s existenčními potížemi. Zároveň se v tomto prostředí magicky setkává energie umělců s mladým publikem. Komunistický režim v našich podmínkách viděl v hudebním undergroundu hrozbu. Čínské autority tyto projevy svobody a sjednocující kreativity do různé míry tolerují, snaží se však udržet nad nimi kontrolu. Zda se bude Report promítat i v Číně zůstává otázkou, stejně jako to, zda nebudou mít hudebníci, kteří na kameru otevřeně kritizují státní úřady, problémy s režimem. Fan říká, že veřejnost je nezávislému umění nakloněná, ale s autoritami se bude muset vyjednávat.

jp

28/10/18 11:15 Emerging Producers 2019: Veřejná prezentace

Již po sedmé se v rámci ji.hlavského festivalu uskutečnila veřejná prezentace producentských nadějí dokumentárního filmu. Tento rok své aktivity představilo 17 producentů ze všech koutů Evropy a zástupkyně přizvané země, Isabe Orellana z Chile.

„Film je především o vztazích a spolupráci, na což můžeme při práci na počítači, zahlceni excelovými tabulkami, snadno zapomenout. Chceme podpořit ty, pro které film znamená tolik, co pro nás,“ zahájil prezentaci ředitel festivalu Marek Hovorka. Zdůraznil, že pro Ji.hlavu zůstávají předně důležití lidé a jejich osobnost.

Postupně vystoupilo všech 18 účinkujících. Ve dvou minutách shrnuli vlastní produkční aktivity, zájem o konkrétní témata či podoby dokumentárního filmu a představili své starší či právě připravované snímky, z kterých měli diváci následně možnost zhlédnout krátké ukázky.

Za Českou republiku vystoupila producentka Anna Herza Tydlitátová a představila připravovaný dokumentární snímek v režii Bohdana Bláhovce Satanic Girls: Ženy na cestě. Slovensko reprezentovala Wanda Adamík Hrycová, producentka loňského úspěšného filmu Čára a nového experimentálního dokumentu Můj neznámý vojín, který se letos na Ji.hlavě představil v soutěžní sekci První světla v mezinárodní premiéře.

ech

28/10/18 10:28 Zvláštní uvedení: Mrtvý národ

Minulost národa nesmí být zapomenuta. Ani ta temná

Práce s kontrasty dokáže i z minimalistického konceptu vytvořit zdrcující a dynamickou podívanou. Jeden z nejvýraznějších rumunských režisérů dneška Radu Jude přijel na Ji.hlavu představit svůj nejnovější projekt Mrtvý národ, který je toho názorným příkladem

Pro svůj dokumentární film o perzekuci židů v Rumunsku za druhé světové války dal Jude dohromady dva základní prameny – dobové idylické fotografie, jejichž autorem je Costică Acsinte, a deník židovského lékaře Emila Doriana. Tyto dva stěžejní zdroje doplnil dobovým rozhlasovým vysíláním. Jinou obrazovou stopu než Acsinteho fotografie ve filmu nenajdeme, stejně jako jiné zvuky než hlas předčítající Dorianův deník a rozhlasová hlášení prokládaná dobovými propagandistickými písněmi. Což může na první pohled působit jako recept na maximálně statický snímek, ale není tomu tak. Právě díky práci s kontrastem.

Sledujete, jak vám před očima ubíhají fotky, ze kterých byste jen těžko poznali, co se v Rumunsku paralelně s jejich pořizováním dělo. Přitom posloucháte eliptický popis hrůz, kterých se křesťané a rumunská vláda za války dopouštěla na židech. Nevyhnutelně se dostaví kognitivní disonance, nesoulad mezi viděným a slyšeným, který člověku velmi snadno způsobí husí kůži. Radu Jude vytahuje na světlo temnou rumunskou minulost, o které se nemluví, ale která by přitom měla být připomínána jako memento časů, které se již nesmí nikdy vrátit. Asketická forma, kterou si pro toto připomenutí režisér zvolil, tvoří zároveň sílu jeho dokumentu. Na Mrtvý národ se dívá nepříjemně nikoliv kvůli tomu, že ukazuje hrůzy války, ale protože je skrývá.

top