Festivalový blog

28/10/18 09:29 Česká radost: Central Bus Station

Temno uvnitř (nás)

Největší a nejmodernější autobusové nádraží světa se začalo stavět roku 1967 v Tel Avivu a k jeho dokončení došlo až v první polovině 90. let. Místo architektonické pýchy se monumentální budova stala Izraelcům trnem v oku, cizincům důvodem k pousmání, ale zrovna tak i místem setkávání nejrůznějších kultur a úkrytem pro ty, kteří se v Izraeli nedočkávají vlídného přijetí. Tajemství děsivě vyhlížejících opuštěných chodeb a útočiště, které nabízejí, se vydáváme prozkoumat ve filmu Central Bus Station.

Snímek Tomáše Elšíka je intenzivní záležitostí. Audiovizuální podněty na diváka tlačí od samého začátku. Dráždí jeho smysly nepříjemnými smyčci, hlasitými údery a zvukem kapek, pleskajících o zem, obraz je výrazně zrnitý a světlo zářivek v něm tančí v rytmu stroboskopu. Tam však režisér s intenzitou teprve začíná. Ve svém filmu se rozhodl diváka provést nejenom zvláštním architektonickým úkazem, ale i příběhy lidí, kteří v něm tráví své životy. Ústřední linii táhne tamní průvodce Yonatan, který nás dostává do čím dál opuštěnějších, odlehlejších a tajemnějších zákoutí telavivského nádraží. Ve filmu však nejde jenom o budovu, která hrozí, že se nad námi uzavře a polapí nás do svých útrob, ale i o propad do hloubi lidské duše, která je nám v takovém prostředí ochotna sdělit i svá nejtemnější tajemství.

Jedna z úvodních scén filmu přitom působí v rámci možností neškodně. Měkké svícení a nízké kontrasty nám propůjčují zdánlivý dojem bezpečí, když se v záběrech plných denního svitu seznamujeme s izraelskými vojáky. Největší znepokojení může v tomto okamžiku budit jejich zbraň. Když se však rozhlédneme nebo zakloníme hlavu, spatříme stěny masivní budovy, která se nad námi rozpíná a vzápětí smršťuje. Její zdeformované, nesourodé linie umocňuje transfokace a my máme dojem, že nám střecha brzy spadne na hlavu. Tady začíná klaustrofobie a s každým dalším záběrem, který nás dostává dál od světla, se prohlubuje. Obraz se stává zrnitějším, syrovějším, brutálnějším, hudba provokativnější, ruchy drásavějšími. Dokument o lidech a problémech integrace se mění na napínavý horor, který si i přes množství a různorodost audiovizuálních stimulů dokázal udržet kompaktnost a jasnou vizi, s kterou míří k velkolepému závěrečnému vyvrcholení.

ech

28/10/18 08:41 Česká radost: Kibera, Příběh slumu

Nicnedělání

Když rodiče nemají práci, nedostane se dětem vzdělání. Pokud se člověk něčemu něvenuje nedělá nic. A když ho nicnedělání nedovede k nějaké činnosti, stane se z něj kriminálník.

Těmito slovy nás vítá hlavní vypravěč fotograf Don ve snímku Kibera, Příběh slumu. Ať už jsme v Africe nebo v Čechách platí tato věta všude stejně. Nicnedělání v nás probouzí divné až špatné myšlenky, u někoho to může být pocit deprese, u jiného reakce: „proč se sakra nemám líp, když ten vedle taky nic nedělá a má toho víc?“ Jenomže právě definice nicnedělání je pro každého jiná. V naši civilizováné české společnosti nadáváme na školství, na vládu, někdy na všechno a nejvíc na ty, co nic nedělají. Bojíme se nově příchozích a hlavně těch, co nemají stejnou barvu pleti. Myslíme si o nich, že tu nebudou nic dělat a budou nám brát pohodlí. Ale je to opravdu tak ? Každý člověk je jiný, má jiné priority a jak můžeme vidět ve filmu o Kibeře, pro nás věci, které jsou samozřejmostí, jsou pro druhé drahý luxus. A těch, co se nejvíc bojíme mohou  pro nás být naopak bránou k otevření našeho vlastního poznání. Ať už se do Afriky vidáme, či nikoliv film Kibera, Příběh slumu nám ji představí ve všech jejich hlucích, vůních a barvách. Zároveň zde dostáváme možnost poznat zajimavé osobnosti přínosné pro všechny typy kultur.

špl

27/10/18 22:32 Mezi moři: Kluk z války
Chlapci a chlapi

Pamätáte sa na to, ako ste sa ako drobci hrali s vojačikmi? Ako ste s kamarátmi v lese bojovali drevenými halúzkami za mier a spravodlivosť? Predstavte si, že by vo vás tieto tendencie zostali až do dospelosti. Nie, nesnažím sa zosmiešniť odhodlaných bojovníkov za vlasť, snažím sa len priblížiť svet osemnásťročného Arťoma, hrdinu najnovšieho filmu Cypriena Clémenta- Delmasa a Igora Kosenka.

Arťom je príkladom mladého muža, ktorý nasleduje svoj ideál veľmi cieľavedome, je preň ochotný obetovať skutočne mnoho a denno-denne pracuje na svojom sebazdokonaľovaní všetkými dostupnými prostriedkami. Svoj život sa rozhodol zasvätiť boju za svoju milovanú Ukrajinu, povolanie profesionálneho vojaka je jeho jediným snom. Jeho predstavy však narážajú na realitu, ktorá je častokrát na míle vzdialená zidealizovaným očakávaniam. Arťomove dhodlanie je však natoľko silné, že sa neprestáva presviedčať o správnosti svojho rozhodnutia. Je vôbec možné kritizovať podobné odhodlanie?

Protagonista filmu Kluk z války napriek svojej naivite až zaslepenosti predstavuje človeka s obdivuhodnou výdržou, ktorú nemožno neobdivovať. Už v počiatkoch svojej dospelosti si jasne vytýčil cestu, ktorou je odhodlaný sa vydať. Racionálne si uvedomuje jej následky, preto ťažko možno hovoriť o fanatizme, akokoľvek sa nám môže jeho rozhodnutie javiť nesprávne. Observačný dokument o naivnej láske k vojne nie je len svedectvom o živote na Ukrajine, poznamenanom nepokojmi. Je to príbeh o obdivuhodnej odhodlanosti, sebazaprení a obetách. Či zmysluplných, to už necháva na posúdenie divákovi.      

mat

27/10/18 21:50 Česká radost: Vratislav Effenberger aneb Lob na černého žraloka

Surreálná totalita

Co měli společného Jan Palach a Olga Hepnarová? Na tuto i jiné otázky odpovídá portrét Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka o vůdčí osobnosti poválečného československého surrealismu. Divadelní režisér David Jařab naložil umělce z tvůrčího okruhu českých surrealistů do starého autobusu a vzal je na místa, kde se s básníkem, esejistou, teoretikem a scenáristou setkávali. Natáčelo se v „přiznaných“ kulisách bytu, v dopravním prostředku, na zahradě, nebo na ulici. Skuteční lidé se setkávali s fiktivními postavami, protagonisté s diváky, rozhovory se mísily s hranými sekvencemi a současný materiál s archivním. Jako bychom sledovali realizaci jednoho z Effenbergerových scénářů a nahlíželi do světa absurdity a subverze, zahrnujícího třeba natáčení porna nebo Švankmajerovo vyprávění o exkrementu.

Jařab, sám člen surrealistické skupiny, propojuje autenticitu s inscenovaností a obohacuje svůj dokument o zcizovací rozměr. Vystihuje komickou zkratku, jejímž prostřednictvím Effenberger atakoval pokryteckou společnost a odhaloval „trapnou konkrétnost“ světa. Dobové politické a společenské klima se však ve snímku nejautentičtěji odráží v archivních materiálech, v okázale zrnitých záběrech z 8mm kamery a v rozhovorech pamětníků. Jejich vzpomínky na počátky normalizace nás z provokativní hravosti přenášejí do mnohem temnějších poloh. Éru mezi okupací a Chartou 77 nevystihovala normalizační šeď a nuda, ale těžká deprese a deziluze, psaní do šuplíku, malování obrazů, které nelze vystavit: „Koho by napadlo, že zavřou Plastiky za to, že někde hrajou?“ Skutečnost je daleko obludnější, než fantazie. Jařab staví důstojný a nepatetický pomník zapomenuté ikoně literárního undergroundu, která vystihla surreálnost totalitního režimu.

jp

27/10/18 21:01 Překrásné nové světy: Home After War

Prechádzka zúfalstvom

22. ročník MFDF Ji.hlava ponúka svojim návštevníkom v rámci offscreen programu sekciu Brave New Worlds, v ktorej sa môžu oboznámiť z najzaujímavejšou dokumentárnou tvorbou vo svete virtuálnej reality (VR). Voľne dostupné inštalácie ponúkajú nevšedné zmyslové zážitky, ktoré posúvajú silu filmov do nových rovín. Dvadsať minútový projekt Home After War vás nechá voľne sa prechádzať takmer troskami jedného íránskeho domu. Jeho históriu vám vyrozpráva samotný majiteľ príbytku.

Po nasadení VR okuliarov a uchopení ovládača, sa po krátkej inštruktáži ocitnete pred dverami obydlia. Pomocou joesticku sa môžete pohybovať do rôznych zákutí pozemku, pozrieť si vchod a blízke okolie zo všetkých uhlov, pričom vám neujde ani ten najmenší detail. Osobne som ocenil možnosť reálneho pohybu hlavou, vďaka ktorému môžete ako v skutočnom svete nazrieť za roh či na miesta, ktoré už samotné rozhranie filmu neumožňuje prístup. Po malej chvíli sa pred vami objaví muž s odhodlaním vyrozprávať vám svoj smutný príbeh a robiť vám sprievodcu po dobu vášho pobytu v irackej Fallúdže.

Každý divák určite ocení nie len 360 stupňový obraz, ktorý je pre VR samozrejmosťou, ale taktiež až zarážajúcu autenticitu, dýchajúcu z každého detailu. A keď hovorím každého, myslím tým každého. Ako návštevník sa môžete priblížiť do tesnej vzdialenosti akéhokoľvek predmetu či zákutia domu. Vašu smutnú a zároveň desivú prechádzku dokresľuje už spomínaný komentár hlavy rodiny, pričom sa exkurzia niekoľkokrát zmení na krátky, taktiež 360 stupňový film. Ten nás potom zavedie do nedávnej minulosti a umožní nám vidieť udalosti, o ktorých nám náš sprievodca rozpráva.

Možnosť ovládať to, čo vidíme a vybrať si sami, čo je pre nás podstatné, je, zdá sa, budúcnosťou kinematografie. Home After War nám v krátkom snímku ponúka hneď niekoľko možností, ako s touto voľbou pracovať. Na jednej strane sebavedomo smeruje našu pozornosť, na strane druhej poskytuje jedinečnú samostatnosť. Ak chcete aj vy prežiť film po svojom, príďte na virtuálnu realitu do DKO a iný svet.  

mat

27/10/18 20:37 Zkouška sirén: podivný showbyznys: Normalizace, pop a propaganda v ČSSR 1969–1979

Písnička, co uniformu nosí

Hudební publicista Pavel Klusák ve workshopu Podivný showbyznys: Normalizace, pop a propaganda v ČSSR 1969-1979 představil, jak masová kultura coby vizuální reprezentace dominantní ideologie sloužila k budování „iluze kontaktu veřejnosti s mocí“. Záběry na traktory, rozesmáté rolníky a obilné lány zalité sluncem v kolchozním muzikále, úryvky ze soutěže vojenských písní Zlatý palcát, nebo dobová estetika hudebních videoklipů mohou pro dnešní publikum působit bizarně, nebo dokonce směšně, jak napovídala i reakce z hlediště. Klusák však naštěstí tyto vykonstruované obrazy reality nepoužil pouze k pobavení diváků, ale v archivních záznamech demaskoval mechanismy střetu kultury a moci. Jeho komentář upozornil na obrazovou symboliku a ideologicky zatížená témata i na kariéru hudebních ikon jako Karel Gott, Petr Janda, nebo Waldemar Matuška pohybujících se na hraně mezi politikou a uměním. S nadsázkou vystihl obsahovou vypreparovanost, dobu mlčení a společenské letargie jako„socialistický buddhismus“. Nebo připomněl fenomén „tekutého hněvu“ kterým režim v lidech záměrně budoval, aby ospravedlnil armádní politiku a zbrojení.

Subverze je funkčním prostředkem k demytizaci zla a odhalení absurdity skutečnosti. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že reakce části publika je projevem současného módního trendu zařazovat projevy kultury z dob komunismu mezi další bizarnosti a tím projevy totality banalizovat. Přitom stejné principy manipulace fungovaly dávno před tím a fungují i dnes. Média sloužila jako nástroj společnosti potažmo daného režimu již od svých počátků a tuto funkci plní dodnes, jak se můžeme sami přesvědčit v současné, vizuálními podněty zahlcené, kultuře. Zatímco však ideologické poselství ukázek normalizačních děl bylo jasně čitelné, v dnešní české společnosti, která není ovládána kolektivní ideologickou doktrínou, jsou projevy manipulace mnohem různorodější a skrytější. Dostáváme se tak k problému, kterým se zabývala páteční debata o budoucnosti českých médií, jež upozornila na nutnost vizuální gramotnosti, kritického myšlení a dekódování mediálního obsahu.

jp

27/10/18 19:55 Masterclass Gustav Deutsch: Domácí video dnes

Lovely home video

Sobotní masterclass patřila rakouskému experimentálnímu režisérovi Gustavu Deutschovi. Ten na dvouhodinovém prostoru vysvětlil, co to znamená domácí video, jakými aspekty je tvořeno a jak se postupně vyvíjí.

Za prvé jsou tři druhy událostí, které se nejčastěji zachycují: hostiny, svátky (narozeniny, Vánoce atd.) a zvířata. Tyto záběry všichni důkladně známe, je vtipné sledovat, jak se mění móda, účesy, děti rostou, ale naše zachycení pro nás důležitých událostí je pořád stejné. Mají pro nás hned několik významů kulturní, sociologický, etnologický a i idealistický.

Za druhé Deutsch popsal několik druhů záběrů: fixně observační (např. záběr moře), záznamy pohybu a popisné (typické je zaznamenání chůze zprava doleva a naopak).

Za třetí na všechny snímané věci přichází reakce, lidé se do kamer smějí, raději odcházejí pryč nebo mávají. Klíčovým prvkem pro video je hudba, observační záběry mohou bez ní někdy působit jako nic neříkající. Pokud hudbu dodáme, okamžik může dostat jinou pointu. Sám Deutsch zdůrazňoval hudbu jako element, který nám odkryje něco nového.

Zatímco v přechozích letech byl „režisér“ videí za kamerou. Dnes tomu tak nemusí být. Možná jsme sebestřednou generací, ale díky InstaStories, YouTube, a chytrým telefonům máme možnost natáčet cokoliv a kdekoliv. Ostatní nám to budou „lajkovat“ na všech našich sociálních platformách. Sám Deutsch před jednotlivými ukázkami vždy citoval osobní životopis influencerů, kteří videa pořídili. Trefně pak předvedl dvě videa odlišná jako den a noc. Nejdříve ukázal záběry dvou žen cestujících po Vídni a objevujících místní památky a kultury. Ženy se spíš ve městě ztrácí jsou pouze průvodkyněmi. Druhé video, Můj výlet do Vídně, natočila britská blogerky a podle ní je všechno „amazing“ a „lovely“. Z Vídně dostáváme pár úžasných sekundových záběrů, hlavní je totiž vzhled bloggerky – má nový účes, nové šaty, vše nové ve Vídni!

Porovnání těchto dvou ukázek nutí člověka k otázce: „Nemělo by se domácí video pojmenovat na my lovely self-centered life?“ No snad ne, pořád máme možnost zaměřit kameru nebo mobil před sebe.

špl

27/10/18 18:59 První světla: Máme svoji krizi

Beznaděj život nezastaví

Ikonické první věty Tolstého románu Anna Karenina zní následovně: „Všechny šťastné rodiny jsou si podobné. Každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“ Platí to i pro rodiny postižené ekonomickou krizí?

Mladá německá dokumentaristka Rebekka Kaufmannová si k vyobrazení dlouhotrvající ekonomické krize v Řecku zvolila mikro-perspektivu jedné rodiny, na kterou tato krize dopadla. Tříčlenná rodina s nezaměstnaným otcem, tvrdě pracující matkou a čerstvě osmnáctiletou dcerou žijí ve finanční tísni a bojí se, že jako řada jiných takto postižených lidí přijdou o střechu nad hlavou. Jejich životy ale plynou dál, bez ohledu na jejich beznadějnou situaci. Režisérka sice rámuje svůj film obecnými informacemi a dává divákům základní „background-knowledge“, ovšem po většinu stopáže se zabývá spíše případovou studií života jedné rodiny v krizi.

Životní rutina, ve které postavy žijí, je zdůrazněna opakujícími se záběry a situacemi – matka budící dceru do školy, poté odcházející do práce. Spící otec, jehož dny po ztrátě práce sestávají z kouření, dívání se na televizi a marné snahy najít práci novou, nejlépe opět v gastronomii. Vaření je ostatně to jediné, co jeho šedivé dny naplňuje určitou dávkou pestrosti a radosti. Těžká životní situace se nevyhnutelně podepisuje na životní perspektivě dcery, která se při pohledu na strádání rodičů sama bojí pomalu přicházející dospělosti. Přesto si dokáže najít chvilky štěstí se svým přítelem a kamarády. Dospělý život, který na ni čeká, může a nemusí být podobný tomu, který žijí její rodiče. Jeho nevyhnutelný běh ale každopádně nezastaví.

Každá nešťastná rodina je tedy nešťastná po svém, což platí i v tomto případě. Krize dopadá na každého jinak, životy ale plynou nevyhnutelně dál. A oběti krize se s nimi, po svém, vypořádávají.

top

27/10/18 18:08 Reality TV: Vlogglebox

Televize je mrtvá, ať žije YouTube

Jako by v dnešní době nebylo nic snazšího, než vzít do ruky telefon a stát se aktérem své malé soukromé show – až na to, že díky sociálním sítím, na které video můžete umístit, nikdy netušíte, jestli se z něj nestane všudypřítomný virál. Dnešní teenageři jsou generace, která na klasickou televizi zanevřela. Seriály sledují výhradně na streamovacích službách v pohodlí svých postelí z notebooků, jejich vzory se stali youtubeři. Trendem jsou unboxing videa, ve kterých se rozbalují balíčky od velkých firem, makeover videa s beauty tipy, recenze filmů, her, knih – v podstatě všechno, u čeho se můžete natočit a sdělit světu přímo svůj názor.

Channel 4 ve spolupráci s producentkou a režisérkou Taniou Alexander přišel před lety s formátem nazvaným Gogglebox, ve kterém štáb zaznamenával, jak několik vybraných skupin (vícegeneračních rodin, spolubydlících, partnerů), sleduje aktuální televizní program a bezprostředně jej komentují. Vlogglebox je nový formát pracující na podobném principu, ale pro mladší publikum. Účastníci ve věku 16–24 let v něm komentují aktuální virální obsah internetových platforem. Vlogglebox těží z trendu YouTube, aktéři jsou v něm snímáni při sledování virálních videí, čímž odhalují nejen obsah, který současná generace konzumuje, ale poskytuje i vhled do plejády rozličných názorů mladých lidí. Navzdory tomu, že je formát paradoxně určen pro televizní obrazovky, zůstává Vlogglebox svěží, úderný a aktuální. Je především inovativní ve způsobu, jakým je zaznamenán: většina videí byla skutečně natočena na iPhonech a tabletech samotných aktérů, zachovává si tak svou autenticitu na nejvyšší možné úrovni. Na rozdíl od tradiční Gogglebox pohovky aktéři Vloggleboxu sledují on-line hity na různých zařízeních a v širokém mixu míst, včetně autobusů, školy, nebo restaurací rychlého občerstvení.

Vlogglebox spojuje to nejlepší z tradiční televize spolu s měnící se pozorovacími návyky dospívajících. Je to skvělá příležitost, jak prozkoumat nové způsoby zapojení mladšího publika a jak odhalit, jak dnešní mládí skutečně přemýšlí o světě kolem nich. Otázka zní: kam se video obsah posune dál a kde a koho budeme pozorovat při sledování příště…?

kat

27/10/18 17:27 Svědectví o poznání: Blízko a jinde

Dialog přítomnosti s budoucností

Otázka, jak bude vypadat budoucnost nejen na kolektivní společenské, ale i individuální úrovni, někdy napadla asi každého. Režijní dvojice Sue-Alice Okukubo a Eduard Zorzenoni na základě rozsáhlých rešerší v literatuře i odborné sféře vytvořili z poloviny hraný a z poloviny dokumentární film, který se snaží budoucnost jakožto těžko uchopitelnou veličinu konceptualizovat.

„Nejsme klasičtí dokumentaristé, chceme v rámci zvoleného tématu tvořit nové umělecké formy,“ popisuje metodu tvůrčího dua Zorzenoni. Blízko a jinde má do klasického dokumentu opravdu daleko. Nejenže totiž jeho značnou část tvoří hrané pasáže, ale tvůrci se zároveň snaží, aby obě roviny filmu navázaly vzájemnou komunikaci. V dokumentárních částech tak přítomní experti předkládají své teze nejen divákům, ale v některých momentech také oslovují hrané charaktery pohybující se ve světě utopické budoucnosti. Případně naopak. Tímto způsobem tak může přítomnost navazovat dialog s možnou budoucností.

To zdánlivě posouvá celý koncept na novou úroveň, Okukubo a Zorzenoni s ním ale nepracují úplně systematicky. Stejně jako s výběrem mluvčích, z nichž někteří k tématu skutečně mají co říct, u jiných je naopak nutné přemýšlet spíše v metaforické rovině, abychom si jejich přítomnost obhájili. Hrané pasáže jsou zajímavější, přes jejich značnou abstraktnost totiž funkčně nastolují působivý obraz utopie jakožto budoucnosti vztažené k naší žité přítomnosti. Protagonisté zmateně bloudí nepřirozeně vyprázdněným světem, marně hledají reminiscenci s něčím známým, čehož by se mohli chytit. „Ráda si představuji ústřední dvě postavy jako naše alter-ega v utopickém světě, do kterého utíkáme a ztrácíme se v něm,“ podělila se v diskuzi o autorskou interpretaci Okukubo.

Zkuste se ztratit v disputacích o budoucnosti a jejích vizualizacích i vy. Možná film budete vnímat podobně jako jeho autoři a možná také úplně jinak.

top