Festivalový blog

27/10/18 16:55 Fascinace – blok 4

V rámci čtvrtého bloku Fascinací měli diváci možnost vidět osm experimentálních děl. Tato různorodá směs tematizovala politickou situaci ale i diskuzi kolem znečištění odpadem. Mohli jsme zde však nalézt i filmy čistě vizuálně okouzlující, jejichž tématem byl obraz sám.

Sluneční kvartet, část první: Sluneční kámen pracuje s případem čtyřiceti tří zmizelých mexických studentů. Tuto událost, která ještě nebyla objasněna, zobrazuje pomocí překrývajících se záběrů. Jednotlivé vrstvy se na sebe kupí a vytvářejí skoro až trojrozměrný objekt. 

Na hranici, vychází z filmařovy procházky po pláži. Hory odpadků vyplavené mořem ho inspirovaly natolik, že se rozhodl pořídit stovky fotek a z nich posléze vytvořit 3D animace. Fascinující je zejména jeho dualita v rámci konstrukce a dekonstrukce. Z jednotlivých fotografií vytváří celistvý prostor, na druhou stranu však masu odpadu rozkládá na jednotlivé části, které zkoumá v detailních záběrech.

Mimoplanetární vyhodnocení III: Entropie: 25800 se zamýšlí nad naší pozicí ve vesmíru. Tento snímek pracuje jak s animacemi a výukovými videi o vesmíru, tak i se záběry pozemské krajiny, jež vzájemně propojuje a dále s nimi pracuje. Pomocí čar a obrazců, jež jsou do obrazu zakomponovány vytváří jakousi vesmírnou mapu.

por

27/10/18 16:10 Opus Bonum: Zprávy z neznámých nemocí

Mizení

Sledovat slow cinema dokument Lyrica Dela Cruze Zprávy z neznámých nemocí je jako dívat se na filmy Lava Diaze. Oba filipínští tvůrci k sobě mají blízko jak profesně coby spolupracovníci, tak způsobem vidění světa, který svým minimalistickým stylem proměňují v metafyzický zážitek. Uhrančivé černobílé záběry s dokonalou kompozicí, jenž zpovzdálí Cruzovu sleduje duševně nemocnou babičku, přetváří všednodenní realitu staré ženy do rituálu. Observační kamera se záměrně vyhýbá detailům, které by odváděly pozornost od celku. Tento distancovaný přístup k postavě umožňuje soustředit se především na mizanscénu. Člověk se stává součástí zátiší starého bytu, jednou z propriet společně se svatými obrázky, masivním nástěnným křížem, starým nábytkem a množstvím zrcadel. Do tohoto „chrámu“ však vstupují děsivé a znepokojivé momenty zblouznění, nesouvislých vět, vzteku, které proplétají minulost s utkvělými představami.

Masové odcházení publika ze sálu se postaralo o zvukovou stopu k filmu, který běžel pár minut bez zvuku. Těžko posoudit, zda byly příčinou ztráty zájmu technické problémy, nebo charakteristická práce s časem a kamerou. Snímky slow cinema často zkouší trpělivost publika tempem, délkou záběru, nenávodným zachycením reality a podobně „vytrestaly“ nepřipravené publikum na loňském ji.hlavském festivalu i Sarajevské písně zármutku v režii Freda Kelemena. Ten, kdo čekal od dvorního kameramana Bély Tarra obdobu Turínského koně, nebo Satanského tanga, nevydržel. I v případě Cruzova snímku se nabízí otázka, co vlastně divák od díla zpracovávajícího téma stáří a duševní nemoci očekává. Tvůrce totiž odmítá atakovat diváka tíživými emocemi nebo exploatací lidského utrpení. Smyslově nasycená fotogenická studie životního prostoru staré ženy je prostorem střetnutí s minulostí i s tvůrcem. Navzdory těžkému tématu je celý film prodchnutý láskou k babičce, jejíž postupné „mizení“ Cruz citlivě zvěčňuje. Její osud je symptomatický pro společnost trpící následky vlády Ferdinanda Marcose. Její šílenství je šílenstvím celé země. Zvěrstva minulosti se díky nemoci zapomínání mohou znovu vrátit.

jp

27/10/18 15:40 Mezi moři: Pláž Bojo

Postav kameru a toč

Rakúska režisérka Elke Groenová v krátkometrážnom snímku Pláž Bojo v štyroch kapitolách zachycuje ťažkú prácu rybárov, ktorí sú schopní kvôli hŕstke rýb stráviť na pláži dlhé hodiny. Film si od protagonistov udržuje diskrétny odstup, pracuje s dlhými, statickými zábermi a zrozumiteľné slovo v ňom úplne absentuje. Jedná sa o nočnú moru milovníkov akcie a pseudoumenie, alebo sa krása skrýva práve v nehybnosti?

Groenová so zručnosťou skúsenej filmárky kameru umiestňuje na miesta, z ktorých rámuje obraz s estetickým pôžitkom a zjavnou premyslenosťou. Vťahujúce zábery rozbúreného mora či plavca, ktorého tušíme len vo veľkej diaľke a veríme, že jeho zručnosť mu umožní bezpečne sa dostať na súš, ponúkajú zážitok ako meditatívny, tak plný napätia. Hoci je kamera statická, ľudia a veci pred ňou sú v pohybe a naznačujú prirodzený tok života. Protagonisti vchádzajú a odchádzajú z obrazu v určitom systéme, obohacujú záber tam, kde ho obohatiť majú a absentujú vo chvíľach, kedy môže byť výrečný len pohľad na neživú prírodu. Ťažko možno inscenovať obraz autentickej práce s presnosťou a estetickou hodnotou, Groenovej sa to však bezpochyby darí a protagonisti preto občas pôsobia, ako keby mali kamerou presne vymedzený priestor, v ktorom a ako sa majú pohybovať.

Režisérka Pláže Bojo tak ukazuje jasnú dávku predvídavosti a citu pre kompozíciu, kameru očividne pokladá na precízne zvolené miesta a vytvára fascinujúcu ódu na každodennú tvrdú prácu rybárov. Akokoľvek sa môže zdať všednou a nezaujímavou, podarilo sa jej ju zachytiť v obrazoch, ktoré sú napriek (alebo vďaka?) svojej autenticite pútavou sondou do pracovného procesu, založenom na sile a pracovitosti človeka.

mat

27/10/18 15:05 Svědectví o poznání: Bazinův film

Čas vyrytý v kameni

Neuskutečněný scénář Andrého Bazina z padesátých let ožívá v 21. století pod režijní taktovkou quebeckého filmaře Pierra Héberta. Bazinovým záměrem bylo natočit snímek o stavbách románského slohu dřívější provincie Saintonge a představit je jako nepostradatelný základ francouzské architektury. Pierre Hébert jeho ideu posouvá o něco dál a podává svědectví o čase, pomíjivosti a zobrazovanému dodává „charme contemporain“.

Hébert nás vysílá na výpravu časem hned v několika rovinách. Propojuje současného diváka s původním Bazinovým textem, kombinuje nové záběry a animace s fotkami, které filmový teoretik pořídil v rámci příprav filmu před více než padesáti lety. K umocnění pocitu minulosti prožívané v přítomnosti využívá dvojexpozic, které nás vrhají do různých časových rovin i na několik míst zároveň. Do záběru se přitom opakovaně dostává zahradnice, jejíž motyčka jako odbíjející hodiny v pravidelných intervalech naráží do země, zatímco se kolem zjevují fotografie, animace i videozáběry, jejichž prostřednictvím režisér vdechuje románským stavbám nový život. V jiné scéně sledujeme svatebčany, kteří pořizováním fotografií tráví věčnost, nicméně nesrovnatelnou s věčností majestátního kostela za nimi. Zatímco s každou prolínačkou někteří ze členů rodiny zmizí, kamenná památka zůstává nepozměněná. Pomíjivost hemžení současného člověka tak vytváří působivý kontrapunkt s trvanlivostí monumentů, jež jeho předci před staletími postavili.

I když se Hébertovi daří několika vynalézavými způsoby vyjádřit propojení přítomnosti s minulostí a ve stavbách, zakonzervovaných v čase, zažehnout život, fotografický charakter filmu jim veškerou vitalitu po nějakém čase nakonec ubírá. A tak i neživé architektuře, kterou dokázal rozpohybovat, nakonec bere dech a opět ji uzamyká v čase.

ech

27/10/18 14:14 Svědectví o poznání: Pravda o vraždících robotech

Noční můra Isaaca Asimova?

1. Robot nesmí ublížit člověku, nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2. Robot musí poslechnout příkaz člověka, pokud to není v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, pokud to není v rozporu s prvními dvěma zákony.

Ruský science fiction spisovatel Isaac Asimov vtisknul prostřednictvím své knihy Já, robot do obecného povědomí tři zákony robotiky, které zajišťují, že roboti budou za každých okolností lidi chránit, poslouchat a nehrozí od nich žádné nebezpečí. Jiný Rus, režisér Maxim Pozdorovkin, nyní ve svém dokumentu Pravda o vraždících robotech naznačuje, že roboti mohou představovat mnohem více ohrožení pro celou strukturu společnosti. Ohrozit nás na životě za normálních okolností mohou jen výjimečně, často navíc za doprovodu chybujícího lidského faktoru. Se stále výraznější integrací strojů do pracovního procesu i služebního sektoru se nicméně vkrádá na mysl otázka – děláme dobře, že přenecháváme tak výraznou část práce, dříve vyhrazené lidem, robotům?

V Japonsku na to mají jasnou odpověď – jakmile budou stroje všechnu práci dělat za nás, my si můžeme už jen užívat! Argumentujte tak ale dělníkovi, kterého zrovna vyhodili z továrny, protože robot dokáže jeho práci vykonávat rychleji. Marxistická noční můra dosáhla svého vrcholu, dělníci už ani nemohou být vykořisťováni. Kapitalisté našli účinnější způsob, jak maximalizovat zisk a lidský faktor jim je najednou na překážku. Proces výroby se tak definitivně ztrácí z dohledu těm, pro které je primárně určen – nám, lidem.

Navíc už nejde jen o výrobu – nyní vás v hotelu uvítá robotická recepční, Uber k přepravě pasažérů už nepotřebuje řidiče, dokonce i vztah s robotickým partnerem či partnerkou je možný. Jestli je tohle všechno znamení blížící se pohromy pro lidstvo, nebo jen další krok k lepšímu světu? Těžká otázka. Sám jsem zvědavý, jestli ve svém životě uvidím odpověď.

top

27/10/18 13:23 Mezi moři: Poslední autoportrét
Utrpenie mladého dokumentaristu

Marek Kuboš  (Hlas 98, Taká malá propaganda) patril svojho času medzi svetovo oceňovaných, nápaditých dokumentaristov. Za posledných sedemnásť rokov sa však so žiadnym autorským filmom divákom nepochválil. To ostatne zaznie i v samotnom Poslednom autoportréte. V skutočnosti sa však nejdená len o pomník nad nonfikčnou tvorbou jedného režiséra. Ani o jej prosté zrekapitulovanie, obohatené o zábery z nerealizovaných diel. Problematiku súdobej dokumentárnej tvorby totiž otvára v oveľa širších meritách. Varovne, avšak skôr s povzdychom ako s naliehavosťou, zdvíha prst a upozorňuje, že rozhodnutie zavesiť dokumentaristiku na klinec môže časom nasledovať oveľa viac režisérov, ako by sa nám mohlo páčiť.  

Kuboš si totiž pri skúmaní, čo môže byť dôvodom jeho prokrastinácie, vzal na pomoc svojich kolegov. Tých postupne konfrontuje nie len so svojimi osobnými pocitmi, ale i s náhľadom na súčasný svet, v ktorom sa často krát zhodujú. Pred divákom sa teda otvára ďalšia rovina, ako možno tento hmatateľne intímny rozbor autorskej krízy interpretovať. Razom sa totiž do hry dostáva obraz spoločnosti, ktorá sa nikdy nedokázala úplne vymaniť z pút. Práve naopak, čo je tragicky komické- v čase slobody sa ocitla v okovách viac, ako kedykoľvek predtým.

Čoraz väčšmi narastajúca byrokracia a často až komicky pôsobiace opatrenia proti imaginárnym hrozbám komplikuje prácu zďaleka nie len pracovníkom v administratíve. Množstvo formalít, ktorými je dokumentarista svojich respondentov povinný zahrnúť, často protagonistu úplne odradia v snímku vystupovať. Pozornosť kamery taktiež vyvoláva zvedavosť okolia. Vo svete plnom obáv a poloprávd sa človek filmársky zaujímavý snaží strážiť si každé pochybenie či názor pod zámkom, aby zbytočne nepriložil polienko do ohňa. Dokumentaristika sa teda stáva disciplínou, pre ktorú je nutná istá dávka drzosti a nebojácnosti. To sú ostatne vlastnosti, ktoré chýbajú mnohým z tých, ktorí majú skutočne čo povedať a mohli by mnoho vecí posunúť k lepšiemu.

Mat

27/10/18 12:42 Mezi moři: Narozeniny

Neznesiteľná samota

Nejeden život staršieho človeka sa ocitne vo fáze, kedy sa stane osamelým a rutinným. Spoločnosť si to čím ďalej tým viac uvedomuje a snaží sa to zmeniť. Ostatne i z toho dôvodu vznikajú projekty ako Povolanie vnučka a jemu podobné. Hilal Baydarov z Azerbajdžánu vo svojom snímku Narodeniny poukazuje na to, že osamelosť nie je len vecou ľudí bez rodiny, autenticky zachycuje smútok a rutinu jedného dňa vlastnej matky.

Narodeniny sú dňom, ktorý chce väčšina z nás stráviť v spoločnosti svojich najbližších, spomínaním na pekné chvíle a plánovaným tých ďalších. Režisérova matka však zostáva vo svojom dome sama, návštevy sú v nedohľadne, telefón mlčí a ona je odkázaná len na tikot hodín a svoje vlastné myšlienky. Čas si kráti varením, to sa však čoskoro taktiež zmení na hĺbanie nad svojím osudom. Aj upratovanie či hranie hada na telefóne má podobný efekt. Každodenná jednotvárnosť  a nekonečné opakovanie tých istých úkonov sa zdajú v slávnostný deň ešte neznesiteľnejšími, ako obvykle. Ako uniknúť vlastným myšlienkam a neznesiteľnej samote?

Režisér sa snaží, ako sa zdá, nastaviť zrkadlo nie len svojim divákom, ale i sebe samému. I on totiž prispieva k zúfalstvu svojej matky. Jediný telefonát, krátka návšteva či zaslaná pohľadnica by rozžiarila osamelú ženu a jej rutinu by učinila bezpochyby znesiteľnejšou. Stačí tak málo - vedomie, že je tu niekto, kto na nás myslí a nie sme mu ukradnutí. Tvorbou svojho filmu nahliadol do smutnej situácie osoby, ktorá mu darovala život z blízkosti, ktorá sa na ňom nevyhnutne musela podpísať. Pritom v sebe nesie silu, ktorá dokáže pohnúť i so samotným divákom. Koľko z vás po projekcii zatelefonuje matke, i keď zrovna neoslavuje narodeniny?

mat

27/10/18 12:00 Direct Verité – blok 2 Kanada
 
Jak bavit observací?
 
„Ještě než začneme s promítáním, stručně vám představím koncept Cinema Verité, neboli Direct Cinema – při natáčení jsme nic nezkoušeli. Vždycky jsme brali hned první záběr,“ podělil se s diváky o koncept revolučního dokumentaristického hnutí 60. let zvukař a fotograf Marcel Carrière. Takový koncept má jistě zajímavou informační hodnotu, zábavu by od něj ale člověk nečekal, říkáte si možná.
 
Trojice kanadských zástupců Cinema Verité uvedených na Ji.hlavě – Spatřit Miami, Tak jednoduchá hra a Zápas – vás ale možná usvědčí z omylu. Zápas je oprávněně jedním z nejznámějších snímků tohoto proudu. Dává divákům důkladně nahlédnout na jeden wrestlingový zápas zasazený do kontextu toho, co takovému wrestlingovému zápasu předchází a co po něm následuje. A pouze prostřednictvím všudypřítomné kamery doplněné hlasem komentátora obnažuje absurdní svět tohoto specifického „sportu“. Diváci vědí, že wrestling je podvod. Nechávají se ale podvádět rádi a na tu velmi omezenou dobu utkání si dokážou vsugerovat, že wrestleři spolu skutečně zápasí. Že není předem dohodnuto, kdo z tohoto střetnutí vyjde jako vítěz. Že se v ringu skutečně lámou kosti a bojuje se tělo na tělo.
 
Podle toho pak vypadá i atmosféra v publiku. Zuřivé povzbuzování je doprovázeno křikem, nadávkami, diváci tlačí své oblíbence k lepšímu výkonu. Hraní wrestlingového divadla tedy předpokládá, že to nejen wrestleři ale i diváci se stávají herci. Jedině pak může tato show fungovat. Několikačlenný režijní tým tak zdaleka nepředkládá jen nezaujatou reportáž, ale prostřednictvím metody Direct Cinema ukazuje komplexní pohled na celý kult wrestlingu, který se v Severní Americe udržuje dodnes.
 
top

27/10/18 11:44 Zkouška sirén: #3511

Integrace a migrace zabalená do mnoha pohlednic z různých koutů Evropy. Ačkoliv si pod názvem můžeme představovat moderní spojení s Instagramem, není tomu tak. Film australského režiséra Isaaca Stillwella je minimalistická esej na téma lidského pohybu z místa na místo – migrace. Dostáváme se z Austrálie do Německa, Polska a Belgie – do nejdůležitějších milníků první a druhé světové války. Jejichž následky se podepsaly nejenom na lidech, ale i na půdě. Právě záběry na přírodu hrají prim – pole, lesy, louky odráží lidskou činnost a vidíme na nich všechny naše jizvy.  Město pak vidíme ve stínech jeho architektury a do ulic se divák dostává pouze skrze poloprázdné ulice. Vidíme historické události v geografickém náhledu. Ke každému záběru se váže přesný letopočet, souřadnice GPS a historicko-filozofický výklad. Vše je propojeno osudem australského vojáka Alexandra sloužícího za první světové války. Citace z jeho dopisů, deníků, jsou obohacené o povídky spisovatele Jorge Louise Borgese.  Osobní slovo spletené s přírodou v hlavní roli. Minimalismus byl dodržen i v případě realizace dokumentu. Jak řekl sám režisér řekl, celý film si natočil, sestříhal a produkoval sám. Veškerá práce na dokumentu mu zabrala dohromady pět let, dokončil jej letos. Náročné téma migrace se těžce zachycuje i realizuje. Pro noční rozjímání ideální.

špl

27/10/18 11:11 Zkouška sirén: Arcadia

Temné podvědomí Británie deroucí se na povrch

Šílenství, magie, hudba a temnota, na jejímž konci čeká světlo. Arcadia je subverzivně laděným dokumentárním experimentem, jehož poselství je čitelné, jako u většiny britských filmů posledních let – vypořádává s brexitem po svém. Účinné je nicméně jako rána do hlavy i pro člověka, který má o dění na Ostrovech jen kusé informace.

Klíčovou složkou střihového dokumentu s experimentálním nádechem, jak už napovídá zařazení do sekce Zkouška sirén, tvoří hudba. Na hudebním doprovodu spolupracovali Adrian Utley ze skupiny Portishead a Will Gregory z Goldfrapp. Výsledkem je těžko slovy zachytitelná směsice kytarových rifů, tklivých chórů i čisté syntetiky, která navíc na každou změnu hudebního motivu sebeuvědoměle upozorňuje titulky v levém dolním rohu. Zvuková složka obsahuje také řadu zpívaných pasáží i mluveného slova, které dotváří psychedelickou mozaiku vývoje života na britském venkově a jeho tradic, které byly postupem času rozmělněny s rostoucím individualismem a nesváry mezi lidskými bytostmi.

Režisér Paul Wright pro účely nesmiřitelné kritiky současného života v Británii dal dohromady stovky archivních záběrů, které jsou spojeny do několika fascinujících a až překvapivě koherentních kapitol. Arcadia je drásavou, ale v mnoha okamžicích skoro až očistnou podívanou, která se nebojí znevažovat britské tradice a symboly. Je vyzývavou parafrází na klasiku Lewise Carrolla Alenka v říši divů a pro člověka, který se lépe orientuje v britské historii a folklóru, půjde pravděpodobně o největší zážitek letošní Ji.hlavy. Dost možná tomu tak bude i u mě. Nechat se unášet neustávajícím přívalem vizuálních a především hudebních vjemů je totiž v případě tohoto filmu až příliš snadné.

top