Festivalový blog

27/10/18 10:22 Masterclass: Sean McAllister: Návrat domů

Masterclass Brita Seana McAllistera se vztahovala k jeho novému filmu A Northern Soul. Ten však teprve bude mít distribuční premiéru až za několik dní. Proto se McAllister rozhodl, že divákům pustí pouze ukázku. Přesněji řečeno 73 minut trvající ukázku, což je shodou okolností také délka celého filmu.

A Northern Soul natočil ve svém rodném městě Hull, kde sleduje život Steva, dělníka, který ve volném čase učí děti rapovat. Když je Hull v Anglii vyhlášen městem kultury, dostává i starou dodávku, kterou s několika spolupracovníky předělává na nahrávací studio a jezdí po okolních školách. Jeho život však není jednoduchý a Steve se musí potýkat s monotóností své práce, nedostatkem peněz i dluhy. 

I když takto to může znít poněkud banálně, výsledný film rozhodně není. McAllister dokázal kráčet po tenké linii, která dělí film od sentimentálního kýče a překračuje ji jen minimálně.

V následující diskuzi se věnoval jak svému filmu, tak obecněji své kariéře, jež se v mnoha ohledech podobá té Steavově. McAllister rovněž několik let pracoval v továrně a z rodného města se dostal právě až díky filmování: „Když jsem začal dělat filmy, měl jsem ambici změnit svět. Pak jsem si ale uvědomil, že to jen jen snůška keců. Můžete změnit jen sami sebe.”

McAllister objasnil i to, jakým způsobem si vybírá postavy, které budou stát ve středu jeho příběhů: „Vyhledávám losery nebo oběti, ale pořád lidi, kteří mají energii, bojují a chtějí přežít.“ Řeč přišla i na to, jakým způsobem A Northern Soul rezonoval v britské společnosti – byl několikrát uveden v parlamentu. Spustil rovněž debatu, jakým způsobem dostat kulturu blíže lidem z ekonomicky slabších regionů.

por

27/10/18 10:50 Mezi moři: Jeden den v Selimpaše

Ztělesněná samota

Jeden den, jeden muž, jeden byt, Jeden den v Selimpaše. Snímek režiséra Hilala Baydarova sleduje člověka v jeho každodenní (ne)činnosti. Rytmus snímku určují běžné činnosti a rutina, která s nimi souvisí. Film se tak jen velmi pozvolna ubírá kupředu. Vlastně ani to, spíše než, že by sledoval přímou linii, vodí diváka v kruhu. Opakující se motivy kapajícího kohoutku, přípravy jídla, jeho konzumace a spánku jsou snímání statickou kamerou, která ještě zdůrazňuje neměnnost zavedených rituálů a postupů. Mimo každodenní rutiny je důležitým tématem filmu i samota, která vystupuje do popředí zejména v momentech, v nichž je naznačen kontakt s vnějším světem. Ať už jsou to záběry z okna či balkonu na moře a okolní budovu či štěkání psa ve zvukové stopě. Žádný z těchto náznaků však nikam nevede. Z izolace bytu není úniku. Záběry jsou tak spíše popíchnutím, provokací divákova očekávání, které však zůstane nenaplněné. Dalo by se tak říci, že film vlastně končí tím největším možným happy-endem. Muž vstává, odemyká dveře a odchází z bytu.

por

27/10/18 9:15 Svědectví o přírodě: Divocí příbuzní

Ruku v ruce vstříc apokalypse

Vyprahlá půda Sýrie a Libanonu proti nazelenalým skaliskům norských Špicberků. Těžko by se mezi těmito krajinami hledala zemědělská souvislost, ale pokud máme hovořit o konci světa, veškeré rozdíly jdou stranou a všichni musí spolupracovat. Když tedy válka znemožní Aleppu pokračovat v přípravě semen rostlin, šlechtěných pro případ globální katastrofy, vedení výzkumného centra se přesune do Libanonu a semínka do Norska.

Filmová esej palestinské režisérky Jumany Mannaové na sebe strhává pozornost pečlivě vycentrovanými záběry, které upozorňují na rozlehlost světa, ve kterém se pohybujeme, a na člověka, bytost stojící v jeho středu a určující, kam se bude ubírat. Nezáleží na tom, zda jste vědcem, zemědělcem nebo duchovním, nezáleží na pohlaví, náboženství ani geografické poloze, všichni jsme si v dialogu o apokalypse rovni.

Zdůrazňování protikladů je zde všudypřítomné stejně jako důraz na to, že na nich nakonec příliš nezáleží. Ostrým střihem se přesouváme z deštivého severu na suchý Blízký východ, z drobných záhonků na velké lány, od velkých výzkumných společností, které šlechtí budoucnost lidstva, k malým farmářům, kteří se snaží udržet tradici a své půdě nedodávat nic, co z ní kdysi také nevyšlo. Stejně jako spolupráce mezi zeměmi v otázkách nejhoršího scénáře lidstva se však ani v prostších snaženích síly nestřetávají, a pokud přímo nespolupracují, minimálně fungují mírumilovně vedle sebe.

ech

27/10/18 08:33 Česká radost & Opus Bonum: Hovory s TGM

Duel Čapek/Masaryk

Navzdory uvedení na festivalu dokumentárních filmů nejsou Hovory s TGM dokumentem. Nejsou ani životopisným filmem, alespoň ne klasickým. Můžeme být alibisté a ohánět se škatulkou dramatu (k čemuž ostatně vybízí i divadelní strohost) nebo historického filmu, pro režijní prvotinu Jakuba Červenky jsou ale filmové žánrové limity příliš těsné.

Hovory s TGM jsou totiž primárně portrétem, tedy publicistickým útvarem přeneseným do jiného média. Portrétem Tomáše Garrigua Masaryka především, portrétem Karla Čapka částečně. „Chtěli jsme prostě strávit s Masarykem a Čapkem tu hodinu a půl, kdy si povídali. Chvíli s nimi pobýt,“ vysvětloval jeden z impulzů k adaptaci Čapkovy knihy Červenka. To lze snadno pochopit a nutno říci, že jde o procházku velice příjemnou a ladně plynoucí od křížového střihu na začátku až po konečné rozloučení. Chytrá práce s leitmotivy pomáhá držet pohromadě jen volně provázané rozpravy na témata politická i soukromá, omezení prostoru pro jakékoliv jiné postavy na občasné statisty drží stejně jako formát obrazu 4:3 pozornost čistě na ústřední dvojici.

Jediný dlouhý dialog má velmi živé ústřední figury, které naštěstí nejsou jen sošnými ikonami, ale lidmi z masa a kostí. Takový byl ostatně i koncept Čapkových Hovorů, ukázat Masaryka nikoliv jako „Tatíčka“, ale jako člověka s jeho chybami a především pochybami. To samé nyní dělá tento film pro Karla Čapka, byť herecké výkony Jana Budaře občas zaostávají za sebejistým Martinem Hubou, který Masaryka ztvárnil skutečně okouzlujícím způsobem.

Příjemně plynoucích osmdesát minut v té nejvybranější společnosti, nic víc, nic míň. Přesně to nabízí divákům Hovory s TGM. Vydejte se s nimi na procházku, protože dvěma velikánům našich dějin se dodnes vyplatí naslouchat.

top

26/10/18 22:22 Inspirační fórum: Co nás čeká v médiích?

Přežije žurnalistika jako svobodné řemeslo?

Současná česká média nejsou podle odborníků, kteří se zúčastnili páteční debaty nazvané Co nás čeká v médiích? z cyklu Budoucnost médií pro IF, v dobrém stavu. Všichni se shodují na tom, že tuzemská média jsou nástrojem politických a ekonomických sil a míso veřejnosti slouží k prosazování zájmů konkrétních subjektů. Moderátor diskuze, filozof, dramaturg a režisér Jan Motal se s účastníky debaty zamýšlel možnými řešeními tohoto problému. Palčivou situaci naplno zformulovala dokumentaristka a novinářka Apolena Rychlíková, když upozornila na to, že média jsou cílem útoků a tyto útoky budou podle jejího názoru v budoucnosti jenom zesilovat. Reportér CNN a České televize Tomáš Etzler vyzdvihl ještě další rovinu tohoto problému. Útok na média vidí zároveň jako útok na demokracii a apeluje na novináře, že „se nesmějí nechat zastrašit Trumpy, Zemany, ani Orbány.“

Situace se však nezdá být zcela beznadějná. Novinář, vydavatel a zakladatel české varianty deníku N Ján Simkanič vidí šanci v placených nezávislých médiích, jež budou dodávat ověřené, nestranné a kompletní informace. Jeho návrh však rozproudil debatu o dělení veřejnosti na elitní segment předplatitelů a ovlivnitelnou většinovou veřejnost. Rychlíková se vůči tomuto názoru vymezuje protiargumentem, že pravdivé a objektivní informace by se měly dostávat mezi co nejširší publikum, aby bylo dosaženo společenské změny. Jenomže chtít po médiích aby měnila společnost je nemožné, jejich úkolem je dostat informace do oběhu, shrnuje Simkanič a přenáší odpovědnost na čtenáře. „Jediná naděje je, že populismus se odrovná sám, až lidé zjistí, že jim nic nepřináší,“ říká. Není však scestné vnímat média jako příčinu nebo následek? Není to spíš citlivý barometr, který upozorňuje na to, na jakém místě mezi totalitou a svobodou se společnost právě nachází?

jp

26/10/18 Česká radost: Dobrý život sokola Bendy

Česko japonské tradice

V pátek večer jsme měli možnost zhlédnout dokument o životě pravého sokola, čilého důchodce Miroslava Bendy, jež je oddaný Sokolu celý svůj život. Koláž různých jeho životních událostí je spojena do zábavné formy, která charakterizuje i samotného Bendu. Dokumentarista Petr Jurda zachytil obyčejnost zabalenou do tradic, na které jsme možná zapomněli. Hlavní protagonista je ovlivněn filozofií skrz na skrz, pilně se ji řídí a snaží s k ní vést i ostatní. Svým nadhledem nakazí i diváky, přesto když se podíváme na Jurdův předchozí film Jmenuji se Hladový Bizon nemusí se nám dostat vnitřní hloubky. Tentokrát jde spíše o podání nejrůznějších „historek z natáčení.“

Možná jsme ale příliš zvyklí na psychologické sondy a sociálně observační metody dokumentů. On život sám o sobě nemusí být komplikovaný, umí být i zábavný. Ostatně sám Miroslav Benda říká, že za komunismu byl Sokolům věrný, ale po tichu. Navíc, když jste věrní svým ideálům a jsou čestné, proč ne? Díky tomu u něj přežila tradice a teď ji šíří dál, všude možně po světě. Tak se vydáme do Paříže, New Yorku, Japonska. Dochází k výměně tradicí, japonský přítel dá Bendovi své a Benda mu předá ty jeho. Pojí je silné přátelství.

Hrdost býti Sokolem čiší z celého filmu. Záběry jsou občas stylizované, odrážející trochu podobnost s fotografiemi Romana France, jenž byl autorem námětu tohoto snímku a samotného Bendu fotografoval před natáčením. Páteční světová premiéra na 22. MFDF Ji.hlava pak byla provázena symfonickým orchestrem Sokola z Brna, samotným panem Bendou a čestným pozdravem „Zdar!“. Bylo to příjemné připomenutí tradic k nedělnímu výročí 100 let od založení Republiky. A taky to bylo echt moravské!

špl

26/10/18 21:03 Svědectví o přírodě: Do neznáma

Dokumenty o přírodě často ukazují její krásy. Monumentální hory, působivé scenérie lesů, řek a pouští. Zvířata jsou ve svém přirozeném prostředí, jež nenese známky zásahu člověka. Do neznáma však usiluje spíše o aktivistický přístup.

Při mapování prostředí ostrova Madagaskar nám předkládá pohled na vědecký výzkum tamní přírody, na problémy, se kterými se výzkumníci musí při své práci vyrovnat. Jak říká finská režisérka Liinu Grönlundová, na začátku filmu sama uvažovala, že se bude věnovat vědě, nikoli kinematografii. Její dílo ukazuje, jak je Madagaskarská flora a fauna rozmanitá, ale rovněž upozorňuje na to, že tu nemusí být stále. Jedním z nebezpečí pro přírodu ostrova jsou důlní společnosti, které zakládají vrty přímo v sousedství národních parků. Grönlundová v závěrečné debatě zmiňuje, že to jsou právě tyto společnosti, které korumpují tamní politiky, aby dosáhly zvýšení těžby. Aktivistické ambice filmu podtrhává i fakt, že byl natočen za finanční účasti finské ekologické organizace. Paradoxně však zatím není jisté, že ho uvidí lidé, kterých se nejvíce týká – obyvatele Madagaskaru: „Není zde mnoho možností, jak film na Madagaskaru promítnout. Poslala jsem ho vědcům, se kterými jsem natáčela, ale pro nějaké projekce tam není infrastruktura,” dodává k tomu režisérka.

por

26/10/18 20:24 Svědectví o přírodě: Vyhlášení vítězného filmu

Vítězem soutěžní sekce Svědectví o přírodě se stal rakouský snímek Vítejte v Sodomě o největší skládce elektronického odpadu v Ghaně a lidech, kteří jsou na ní závislí. Cenu převzal z rukou poroty jeden z režisérů, Christian Krönes.

„Život lidí na skládce elektronického odpadu v Ghaně je metaforou lidstva a jeho chování k planetě. Zatímco přírodní ekosystémy neprodukují žádný odpad, lidstvo toho bohužel není schopné. Každodenní ‚recyklace‘ odpadu z civilizovaného světa probíhá způsobem, který právem ghanské skládce přisuzuje jméno Sodoma. Film je vizuálně velmi atraktivní díky precizní práci filmařů s postapokalyptickou estetikou. Navíc se nejedná o prvoplánovou ekologickou výchovu, jelikož se film dotýká také témat, jako je migrace, gender, sexuální orientace a sociální nerovnost. Porotu fascinovalo, jak lidé žijící na skládce odpadu mají i přes své děsivé životní podmínky stále chuť zažívat radost a přátelství a sní o lepší budoucnosti,“ zdůvodňují výběr výherního snímku porotci.

„Určitě byste si náš film neměli nechat ujít. Jsme si sice jistí, že svět nezmění, ale doufáme, že se nám alespoň podaří otevřít oči publiku a přijmout zodpovědnost za životní prostředí a utrpení lidí z jižních zemí,” sdělil režisér ji.hlavským návštěvníkům v rámci diskuze po vyhlášení ceny.

ech

26/10/18 19:30 Opus Bonum: Následky

Sochy zmrazeného času

Velkolepé asociativní koláže kanadského tvůrce Mikea Hoolbooma přetváří konkrétní lidské životy do poetického svědectví o velkých dějinách. Tuto tvůrčí vizi následuje i jeho experimentální tetralogie Následky, jež sleduje jazzového hudebníka Fatse Wallera, malíře Jacksona Pollocka, fotografku Janietu Eyre a malířku Fridu Kahlo a jejich životy zastavuje v transformačním okamžiku. Fatse Wallera zastihneme v 20. letech minulého století, kdy životy Afroameričanů ovládají represe rasistické společnosti. Jackson Pollock na louce mimo městskou civilizaci medituje nad podstatou tvůrčího procesu. Janieta Eyre ovlivněná prožitkem klinické smrti aranžuje své tělo jako mrtvou rekvizitu do zchátralých interiérů a přírodních kulis. Frida Kahlo čerpá ze své fyzické bolesti inspiraci i sílu jako umělkyně i jako komunistka.

Na rozdíl od obrazové a zvukové intertextuální smrště Imitations of Life (2003) se Hoolboom v Následcích soustředí na užší téma. Místo faktů klade důraz na smysly a imaginaci a vytváří kaleidoskop osobních vzpomínek, pocitů a vjemů, z nichž vyvstávají obrysy doby. Portréty umělců se stávají barokně košatými audiovizuálními sochami zmrazenými v čase. V těchto „sochách“ živě promlouvají dobové materiály s obrazy současného města jako galerie. Interiéry a exteriéry, proměněné v estetické objekty, jsou důkazem i svědkem transformační síly umění.

jp

26/10/18 18:42 Offscreen program: Soundwalk: Zvuková procházka Jihlavou se skladatelkou Eliškou Cílkovou

Vidět ušima

Již podruhé se v rámci ji.hlavského festivalu uskutečnil soundwalk – procházka, jejímž cílem je nechat odpočinout zraku a procvičit sluch. Soustředěné poslouchání nás má dovést nejenom k lepšímu vnímání okolí a zvuků, jež nás obklopují, ale slibuje i meditativní účinky. Zvukovou procházku jihlavskými zákoutími si pro návštěvníky festivalu připravila skladatelka Eliška Cílková.

Skupina zájemců se sešla u Kostela sv. Ducha, kde jsme se rychle seznámili se základními pojmy jako soundmark, vyjadřující specifický zvuk typický jen pro určitá místa, nebo keynote, lidským sluchem rozpoznatelný zvuk, běžně však překrývaný hlukem města.

S posledními slovy úvodu se výprava němě vydala přes rušné náměstí a s odbitím půl páté se zastavila v kostele svatého Jakuba Staršího. Pokračovala přes park za kejháním plameňáků v jihlavské zoo a za těžkými kroky běžce, proměňujícími se v ozvěnu betonových prostor amfiteátru. Z klidnější části města posluchači zamířili zpátky za hlukem aut, projíždějících kolem Domu kultury, a procházku zakončili na tréninku hokejistů v Horáckém zimním stadionu.

Poté mohli účastníci vyjádřit své dojmy v závěrečné diskuzi. Zatímco někteří přiznali, že se už ke konci cítili unavení a zaměřovat pozornost na zvukové vjemy pro ně bylo složitější, schopnost soustředěně poslouchat se některým s postupujícím časem naopak zlepšovala.

Pokud jste organizovaný soundwalk nestihli, nic vám nebrání v poznávání Jihlavy sluchem na vlastní pěst. Můžete zopakovat trasu, kterou pro festival vybrala Eliška Cílková, nebo se vydejte poslouchat neobjevené. Nenechte si však ujít jihlavské soundmarky – zvuky zvířat, putující ze zoologické zahrady a rozléhající se parkem, kde tvoří zajímavou kombinaci se zurčením potůčku a ševelením korun stromů. Za absolutním klidem se naopak vydejte do kostela sv. Jakuba Staršího a nezapomeňte se občas naklonit k ventilaci, která vám načrtnutý zvukový obrázek města umně dokreslí.

ech