Festivalový blog

26/10/18 18:19 Reality TV: Transformation Street

Ulička zázraků

Velká Británie platí za kolébku nových žánrů – ať už se jedná o progresivní a současně umírněné díla z produkce veřejnoprávní BBC nebo po emocích a dramatech jdoucí komerční televize – na britském divákovi se často testují nejnovější nápady, jakým způsobem se dá využít a přizpůsobit široký žánr reality TV. Produkční firmy Renegade Pictures a Storyvault Films pod svými křídly sdružují zapálené dokumentaristy a bez ohledu na žánr či médium se zaměřují na aktuální témata, která hýbou společností. Právě z jejich dílny vzešla třídílná minisérie Transformation Street, odvysílaná televizí ITV letos v lednu v primetimu na hlavním kanále. Dějištěm tříhodinové docusoap je soukromá klinika na Wimpole street v Londýně, kde tým lékařů pomáhá lidem stát se tím, kým se cítili celý život být. V průběhu jednoho roku tři aktéři nechali štáb zdokumentovat

proces změny pohlaví – od konzultací s lékaři přes reakce svého okolí až k finálním operacím, kterými pro ně začíná nový život. Důležitější než operativní změna pohlaví je pro mnohé přechod do jiné společenské role. Tedy okamžik, kdy dotyčný požádá své okolí, aby respektovalo jeho skutečnou identitu. Transformation Street sice otevírá aktuální společenské tabu, nicméně nejistě klouže po jeho povrchu. Podobně jako se v jeho aktérech perou různé pocity a emoce, i na obrazovce (potažmo na plátně v kině) dochází k souboji, který způsobuje především nejasná forma. Jako by si tvůrci nebyli jistí, jestli jim pod rukama vzniká časosběrný dokumentární seriál, nebo laciná docusoap série, která má jen za úkol z diváků vymáčknout dojetí. Výsledkem je zmatený formát, který čerpá prvky makeover pořadů a jinak silné téma sráží svým zpracováním o několik úrovní níž. Transformation Street není nijak originálním zástupcem reality TV, minimálně však naznačuje, jakými způsoby se dají jednotlivé přístupy zkombinovat.

kat

26/10/18 17:17 Svědectví o přírodě: Prázdné klece

Prázdné klece vs. prázdná slova

Morální stanoviska budou pro většinu z nás hlavním hnacím motorem v životě. Těžko se člověk sžívá s něčím, co provedl v jejich rozporu. Ale kam až jsme schopni v honbě za jejich naplněním zajít? Jsme ochotni za své přesvědčení riskovat i odnětí svobody, když na nás doma čekají malé děti?

Krátkometrážní snímek Prázdné klece mapuje počínání hlavních aktérů stejnojmenné aktivistické skupiny, usilující o budoucnost bez klecí, se zvířaty, na které je nahlíženo jako na živé bytosti hodných vlastních práv. Přitom se tvůrci lehce dotýkají jenom základních principů, na kterých je založena jejich strategie i osobní morální hodnoty. Jsou k nám otevření, neskrývají své tváře ani jména, přesto nám tím moc nepomáhají dojít k pochopení, pokud jejich hodnoty už dávno nesdílíme. Svým spasitelským odhodláním se od nás nevědomě distancují a uzavírají do bubliny, kam nemáme přístup. Nabourat tuto bariéru se jim ani skrz náhled do jejich aktivit nepodařilo.

Mezi dokumenty o etickém veganství Prázdné klece nijak zvlášť nevynikají. Opakují stejné argumenty, bojují za stejné hodnoty. Nedochází tím ovšem k iritující repetitivnosti, ale ke stále zoufalejší naléhavosti. Oproti slabým, fakticky nepodloženým a emočně vypjatým argumentům rodiče jednoho z hlavních aktérů, působí aktivistovy protiargumenty jako právě ty racionální a odůvodněné, což je nám patrné, i když jeho etické hodnoty nesdílíme. Můžeme skupinu již na začátku odsoudit jako afektované, naivní snílky, jsou to ale právě jen naše pocity a domněnky, kterými si necháváme zatemňovat rozum. Nemusíme souhlasit, musíme ale umět lépe argumentovat. Zajímavé ovšem je, že i když se to oni už naučili lépe než zbytek společnosti, ta na to stále neslyší.

ech

26/10/18 16:33 Svědectví o přírodě: Vítejte v Sodomě

Výlet za naším odpadem

Díky filmu se můžeme ocitnout na vzdálených, mnohdy nebezpečných místech, aniž bychom sami sebe vystavili riziku. Vítejte v Sodomě nás dostává na skládku, kde bychom si jen těžko dokázali představit žít, pracovat, bavit se, nebo dokonce vychovávat děti. Naštěstí zůstáváme v bezpečné vzdálenosti a můžeme jenom pozorovat, jak se ghanští muži, ženy a děti prohrabují odpadem ze Západu. Pokud ale zůstáváme klidní, nepochopili jsme vlastní roli ve stvoření a živení pekla na zemi.

Před námi se rozkládá nehostinná krajina. Známky přírody jsou minimální. Kromě člověka a dobytka prakticky neexistuje. Za oblaky černého kouře zmizelo i nebe a voda se proměnila v proud plastového odpadu. Přesto se nacházíme ve světě, kterému se povedlo zavést vlastní pravidla a zrodit život. Mikrosvět, kde se z obyčejného sběrače kovu stává byznysmen a medik sbírá plastové obaly. Lidé navzájem spolupracují, uzavírají obchody, zpívají a tančí, dokud nenásleduje střih, který nás z radostného povyražení zavede zpátky do rozohněné reality, kde děti musí pracovat a dívky se převlékají za chlapce, protože je tak čekají bohatší vyhlídky.

Lidé sní o lepších časech, o světě, kde by se nemuseli bát být sami sebou, o Evropě, o vesmíru. Každé vyslovené přání ovšem konfrontuje diváka z prvního světa. Otázka nakolik může být naše lítost vůči protagonistům filmu upřímná, nás od jejich počínání spíš vzdaluje. Náš pohled zůstává nadřazený, protože si myslíme, že víme něco, co oni ne. Že známe jejich budoucnost a výsledek jejich vysněných životů. Tvůrcům se sice podařilo podat vizuálně i zvukově působivé svědectví o svébytné komunitě i jednotlivcích v rámci ní, nepodařilo se jim ale oprostit se od evropské povýšenosti. Vítejte v Sodomě tak zůstává obrazově bohatou návštěvou turistů, kteří přijeli projevit lítost, podívat se, kde končí jejich odpad, a zase odjet do svých pohodlných domovů.

ech

26/10/18 15:09 Krátká radost: Čas, láska a já

Kýč, láska a kýč

Dívali jste se někdy fascinovaně na obálku ženského románu, který měla vaše babička na nočním stolku? Zajímalo vás, jaké poklady takové dílo skrývá? Máte rádi kýčovité transfokace na tváře zamilovaných partnerů? Chtěli byste se ponořit do srdcervoucího příběhu o vývoji jednoho vztahu? Pokud jste si odpověděli alespoň na jednu z těchto otázek ano, je film Čas, láska a já tím právě pro vás. Nezapomenutelných pět minut partnerských vztahů, za které by se nemusela stydět ani kdejaká telenovela. To vše natočeno na IPhone 7 a zabaleno do těch nejkýčovitějších přerámování, transfokací a zpomalených záběrů, jaké si můžete předsatvit.

Ještě si nejste jistí, že film musíte vidět? Budu pokračovat dál. Celý snímek je navíc jakýmsi podivným videoklipem, podbarveným bizarní písní, po jejímž doznění si ještě několik hodin budete v hlavě opakovat refrén, který je zároveň i titulem snímku: „Time and Love and I“. Teď již nemůže zůstat nikdo, kdo by nelitoval, že se na tento snímek nevydal.

Žádná slova však nemohou dostatečně barvitě vykreslit plnohodnotný mistrovský obraz, který tento snímek nabízí. Stále si nejsem jistý, zda je film myšlen vážně či se jedná o recesi. Osobně doufám v první variantu. Jedním si však jistý jsem. Film Čas, láska a já by měl vidět každý. Jestli se u něj budete dojímat nebo se smát, to už je vaše věc.

por

26/10/18 14:30 Mezi moři: Voda naše vezdejší

Ne všichni hrdinové nosí kápi

Možná si je představujeme jako nadpozemsky krásné bytosti, hovořící vznešeným jazykem a konající velké skutky, nicméně realita je často mnohem prostší a zábavnější. Jsou to lidé jako kdokoliv jiný, pyšní se velkým břichem a pro příkrá slova nechodí daleko. V Chorvatsku mají navíc loď a červené hadice. Seznamte se s posádkou lodi, rozvážející pitnou vodu po jaderských ostrovech.

Neměnnost a stabilita rutinní práce tamních dělníků je zprostředkována kamerou, která podobně jako oni většinu všedního života pozoruje staticky z jednoho místa. Nepotřebuje se hýbat, když se toho v jejím záběru děje „tolik“. Loď naráží do mořských vln, rozhoupává obrázky svatých na palubě, míjí vyprahlé ostrovy, až konečně u jednoho zakotví. Vymotají se hadice a jde se do práce. Takhle vypadají hrdinové všedního dne – plní nádrže vodou a do domovů přináší vláhu. Pouští se do dobrodružných úkolů, jako je spravování lan nebo popichování svých synovců, a když se náhodou zapomenou naobědvat, rádi se pustí do křížku s kýmkoliv, kdo jde zrovna okolo.

S bezstarostnou ležérností a nenápadnou komikou, vycházející z těch nejdrobnějších detailů každodenního života, se zaměřujeme na obyčejného člověka. Na zdánlivě nepodstatnou postavičku ve světě, který má tendenci ji přehlížet, protože vypadá příliš jako my. Na postavičku, která si sama připadá ve vlastním státě bezmocná, když se má přít s turistou. V tomto případě však nejde o ideologicky orientovanou snahu promluvit o člověku, kterého společnost běžně přehlíží. Jde o pouhý veselý náhled do života hrdinů, kteří dost možná bydlí hned ve vedlejší ulici.

ech

26/10/18 11:28 První světla: Prosté

Smrt jako cesta

Snímek Javiera Bellida Prosté tematizuje proces odcházení ze života. Na příkladu rodiny skládající se ze tří generací žen ukazuje smrt spíše jako cestu, proces, než náhlou událost. Využívá k tomu černobílých záběrů, které uchvacují svou kompozicí. Právě při pohledu na precizně vystavěné záběry se nemůžeme divit, že režisér je rovněž malířem. Na obrazovou stránku klade největší důraz a film vypráví spíše vizuálně. Dlouhé, často statické záběry sledují každodenní úkony. Mohlo by se zdát, že je film Prosté čistě realistické dílo. Avšak černobílé obrazy vyznívají spíše lyricky. Když k tomu připojíme téma smrti, vzniká až mystický film.

Pomalých snímků, jež pomocí dlouhých záběrů prozkoumávají všední úkony a činnosti nalezneme mnoho. To, čím se od nich Prosté odlišuje je právě ono prolínání realistického a lyrického, všednodenního a mystického.

por

26/10/18 10:59 Svědectví o přírodě: Po Okavangu

V zádech krokodýla se potápíme pod hladinu říční delty Okavango, vyplouváme na povrch, abychom spatřili magický botswanský západ slunce a nechali se unést na křídlech ledňáčků a volavek. Afrika umí být čarokrásným místem, dokud se jako skupina vědců nerozhodnete vyrazit od pramene angolské řeky Cuito krajinou, kterou doposud nikdo neprobádal ani nezbavil min po občanské válce.

Nadějný optimismus a nadšení z objevování nových živočišných druhů střídá jeden neúspěch za druhým. Pokojné záběry, sledující proudící řeku a tiché ševelení listoví, střídá dynamický střih a rozklepaná kamera v krizové chvíli útoku nepřítele. Během výpravy se vytrácí známky po divočině i říčním toku a z objevitelů se stávají nádeníci, tahající těžká břemena. Příroda ustupuje do pozadí, zajímá nás člověk.

Po Okavangu se od běžných wildlifových dokumentů liší tím, že na jednu stranu odvrací pohled od fauny a flóry, na stranu druhou nahlíží na divočinu právě skrze člověka. Skrze badatele, kteří doufají v získání dat a zachování biodiverzity, vesničany, kteří potřebují přežít, a odrazy lidského působení a zkázy, kterou po sobě zanecháváme. To vše se navzájem ovlivňuje, posouvá vyprávění vpřed a vytváří zajímavé svědectví ne o přírodě, ale o našem místě v ní.

Kamera je v tomto procesu velmi nápomocná. Z detailů plynule přechází na celky, topí člověka i zvířata v mlze a svitu slunce, zabírá je mezi stromy i v pusté, rozlehlé krajině. Těžko by tvůrci hledali fotogeničtější místo. Z výšky nám drony ukazují barevnost a rozmanitost, kterou ne vždy vnímáme, když stojíme nohama na zemi. Když záběr vystoupá ještě o něco výš, vidíme Okavango i z vesmíru. Odtamtud už ale nikdo nevidí nás. Klíčem ovšem je překonat vlastní ješitnost a bezohlednost vůči tomu, co nás obklopuje, jinak z vesmíru už nikdo neuvidí ani Okavango.

ech

26/10/18 10:15 Mezi moři: Mimozemské ekologie (Retroflektory: Kosmonaut, robot, mimozemšťan)

Ekologie ve vesmíru, aneb Jak science fiction ovlivňuje lidské představy

Science fiction je jedním z knižních a filmových (další doplňte sami podle specifických preferencí) žánrů, které přitahují řadu lidí. Ti se pak sdružují do širokých fanouškovských komunit, vytvářejí fan-fiction, nedočkavě očekávají další rozšiřování jejich fikčního univerza. Filmy jako E. T. – Mimozemšťan, Blade Runner nebo Vetřelec si na nedostatečný fandom rozhodně nemohou stěžovat. Někdy se ovšem stane, že konkrétní fanoušek nezůstane pouze u základních příběhových zákrut a myšlenek, které podněcuje samotný text…

Rakušan Ralo Mayer, v raném věku silně ovlivněný právě Spielbergovým E. T. – Mimozemšťanem, se například vymezuje proti dominantnímu čtení sci-fi příběhů tím, že se na ně dívá optikou „mimozemské ekologie“. Přemýšlí o člověku jako o vesmírném cestovateli, který v hlubokém vesmíru objevuje ekologii jiných ras a snaží se jí buď přizpůsobit, nebo přizpůsobit ji člověku. Dovedu si živě představit, že premiéra Marťana, filmu Ridleyho Scotta podle knižní předlohy Andyho Weira, byla pro Mayera filmovou událostí desetiletí. Robinsonovský příběh muže, který si na nehostinném Marsu dokáže prostřednictvím biologických znalostí vytvořit podmínky pro přežití (třeba pěstovat brambory), totiž přesně tímto způsobem posouvá zemskou ekologii dál do vesmíru.

Specifické čtení science fiction tohoto rakouského tvůrce je inspirativní pro každého člověka, který je nejen fanouškem žánru, ale zároveň se zabývá určitou specifickou oblastí lidského vědění. Je snadné si představit, že architekt sleduje filmy tohoto žánru se zaměřením na futuristickou architekturu. Že ajťáka baví vrtat se v nadsazeném fungování softwarů u některých zástupců tohoto žánru. Dobrá sci-fi by měla být vizí budoucnosti, která se vztahuje k současnosti. A jen málokterý jiný žánr nabízí podobnou studnici možností alternativních čtení, svobodu divácké volby.

top

25/10/18 19:34 Doc Alliance Selection: Jižanská kráska

Životní prázdnota a jižanský duch

Jaké máme základní stereotypizující představy o Američanech, specifičtěji o Texasanech? Kostkované košile, velká míra „vidláctví“, nepříliš vyvinutá tolerance vůči menšinám všeho druhu a naopak náklonnost ke střelným zbraním. Vysoká míra konzervatismu a silný patriotismus. Prototypičtí voliči Donalda Trumpa.

Snímek Jižanská kráska nemá příliš velký subverzivní potenciál, neboť většinu těchto stereotypů potvrzuje. Sleduje je ovšem nikoliv z perspektivy pravověrného rednecka, nýbrž optikou Taelor, zbohatlické slečny, která si žije svou absurdní texaskou soap operu. Francouzský dokumentarista Nicola Peduzzi skutečně na život Taelor nahlíží jako na bizarní telenovelu, ve které nechybí vyhrocené rodinné vztahy, nevyřešené spory o majetek a celá plejáda specifických vedlejších figurek, které obklopují ústřední protagonistku.

Výsledkem je podívaná leckdy až iritujícím způsobem nadsazená. Panoptikum Texasanů ve velkém měřítku konzumuje alkohol a drogy jsou pro ně životní samozřejmostí. Po nocích na pick-upu vyjíždějí za zábavou v podobě lovení divokých zajíců. Žádného ze zúčastněných samozřejmě nikdy nevidíme pracovat, o Taelor víme krom její vyhrocené rodinné situace vlastně jen to, že ve čtrnácti zdědila po otci značné množství peněz. Vyžívá z nich dodnes, nebo má ještě jiný zdroj obživy? Kde poznala všechna ta individua, která tvoří její sociální bublinu? Vrcholem je postava Taelorina strýčka, jehož expresivní projev sestává z citování Jacka Nicholsona z Pár správných chlapů, osočování členů rodiny a překřikování ostatních. Čistá karikatura.

Těžko říct, nakolik má Jižanská kráska reálnou výpovědní hodnotu, jako sonda do životní prázdnoty vyšší třídy amerického jihu je ale do velké míry fascinující.

top

25/10/18 22:22 Svědectví o poznání: Toulky vidoucího

Poezie světla a stínu

Vstupujeme do potemnělé komůrky přetékající knihami. Police se prolamují pod tíhou zažloutlých stran, oškubaných hřbetů a množství jiného harampádí. Pod nimi sedí na posteli Dominique Batraville a čte ze sbírek svých i jiných, mluví o poezii, o politice, o sobě. Ukazuje nám staré zaprášené fotky a zašmodrchané klubíčko provázků, klíčů a mincí. Každý sebeprostší předmět se v jeho rukou stává cenným artefaktem. Mezitím se stmívá, nastává noc a přichází ráno.

Básníkovy dny se od sebe takřka neliší. Soustředí se na působivá slova z knih a příběhy haraburdí, kterými se obklopuje. Vypráví o studiích ve Francii, Belgii, o zahraničních cestách, aniž by pozici změnil o více jak devadesát stupňů – ze sedu do lehu, popřípadě v opačném pořadí. Kamera jeho neexistující pohyby poslušně kopíruje, soustředí se na detaily, a především na všudypřítomnou hru dvou protikladů, které tentokrát nehrají proti sobě, ale jeden druhému do noty.

„Z poezie se rodí světlo. Poezie je stínem i světlem, větrem, vodou, zemí, ohněm i prachem. Tím vším je poezie,“ říká Batraville, když se rozpovídá v temnotě za svitu rohové lampičky. Zatímco nám básník sděluje své myšlenky, budoucí verše se teprve formují. Rodící se poezie na sebe po nocích upozorňuje jen nepatrně – záblesky na obloze nebo letmými výboji žárovky. Verše na sebe berou celistvou podobu až ráno, když se světlo rozlije po okolí, Batraville do ruky vezme knihu a začne číst. Básníkův příbytek se přitom stále noří ve stínu, a jeho nejsvětlejším bodem se tak stávají otevřené stránky v jeho dlaních. Trpělivá metafora o poezii a síle slov, které rozzáří i nejomšelejší cetku, je dotvořena.

ech