Anotovaná filmografie Jørgena Letha

Zevrubný průvodce tvorbou 75letého autora

Andy Warhol jí hamburger - slavná scéna z Lethova filmu "66 výjevů z Ameriky"

Narozen 1937

Jørgen Leth studoval na univerzitě v Arhus a na univerzitě v Kodani literaturu a antropologii. Pracoval jako novinář pro časopis Aktualt (1959-63) a Politiken (1964-67). Leth, básník i filmař, byl v šedesátých letech významným představitelem dánského poetického modernismu a v téže době klíčovou postavou v prostředí tvůrců experimentálních dokumentárních filmů, zejména v uměleckém sdružení ABCinema. Lethovými nejvýznamnějšími příspěvky v experimentální a dokumentární filmové tvorbě jsou Dokonalý člověk (Det perfekte menneske, 1967), Život v Dánsku (Livet i Danmark, 1971) a 66 výjevů z Ameriky (66 scener fra Amerika, 1981). Leth je též tvůrcem jedinečného mýtického či epického přístupu v žánru sportovních dokumentů, jeho přístup nejlépe reprezentují filmy Hvězdy a nosiči vody (Stjernerne og vandbaererne,1973) a Neděle v pekle (En forarsdag i helvede, 1976). Díky těmto filmům se Leth stal vyhledávaným a velmi oblíbeným sportovním komentátorem dánské televize, především při každoročních reportážích z Tour de France. V jeho pestré tvorbě krátkých a dokumentárních filmů je i několik filmů o uměleckých osobnostech a uměleckých postupech, příkladem může být jeho film Jsem živý. Soren Ulrik Thomsen: dánský básník (Jeg er levende. Soren Ulrik Thomsen, digter, 1999). V oblasti hraného filmu Leth pracuje v jedinečném stylu s typickými experimentálními narativními postupy. Má vlastní produkční společnost Sunset Production a od roku 1991 žije na Haiti.

Anotovaná filmografie

Pauza pro Buda

(Stopforbud)
1963 — 12 min. — čb — režie, scénář, střih Jørgen Leth, Ole John, Jens Jorgen Thorsen — kamera Ole John — hraje Bud Powell — komentář Dexter Gordon — hudba Bud Powell — produkce Jørgen Leth, Ole John, Jens Jorgen Thorsen

Film Pauza pro Buda je experimentální portrét amerického jazzového pianisty Buda Powella. Film byl místy natočen pohyblivou kamerou v nekontrastní černobílé, lehce snové atmosféře. Slavný pianista prochází Kodaní, parkem Kongens Have, doky, skládkou. Obrazové kompozice jsou často netradiční, například úvodní záběr, který jde od pianistových nohou vzhůru, extrémní pohled z ptačí perspektivy na scénu připomínající tovární halu či úsek točený za chůze s kamerou v ruce, který zabírá při procházce Powellovy nohy. Střih se nesnaží vytvořit z materiálu dojem přehledného děje, film se dá spíše považovat za volnou juxtapozici řady obrazů či situací.
Ve filmu jsou též záběry z koncertů z jazzového klubu na Montmartru, ve kterých jsou Powellova tvář a prsty při hře zabírány v řadě nádherných, tmavých úhlů, avšak bez synchronního zvuku. Buda Powella slyšíme hrát na soundtracku, na začátku a na konci Dexter Gordon řekne několik informací o Powellovi a o tom, jak svým osobitým přístupem ovlivnil jazz.

Těšit se na období jistoty

(Se frem til en tryg tid)
1965 — 10 min. — čb — režie, střih Jørgen Leth, Ole John — kamera Ole John — zvuk Ebbe Raun — hudba Louis Hjulmand — produkce Bauhaus Situationiste, Laterna Film

Film Těšit se na období jistoty je studií základních prvků filmu, především rámování a vztahů mezi obrazem a zvukem.
Film se skládá ze záběrů španělského holiče při práci, muže, který vypráví příběhy, a hudebníka Louise Hjulmanda hrajícího na vibrafon. Slyšíme tedy odpovídající zvuky při holení, banální historky a Hjulmandovu hudbu, ve zvuku však nehraje vibrafon, ale klavír a zvuk s obrazem nikdy nejsou synchronní. Prvky jsou kombinovány náhodně, a tak zdůrazňují nekonečné možnosti filmu. Najdeme zde krátké, komické rozpory, například když je pohled na holicí pěnu doprovázen slovy jako míchačka či šlehačka.
Film si pohrává s neobvyklými kompozicemi obrazů, rámování je absolutní, pohyby holiče například často překračují prostor záběru. Film končí bez obrazu, je pouze slyšet zvuk, který jako by se trhal o hlavu magnetofonu. Titulem filmu je převzaté heslo sociálně demokratické strany.

Dokonalý člověk

(Det perfekte menneske)
1968 — 13 min. — čb — režie, scénář Jørgen Leth — kamera Henning Camre, Ole John — zvuk K. Gram — střih Knud Hauge — hrají Claus Nissen, Maiken Algren — komentář Jørgen Leth — hudba Henning Christiansen — produkce Laterna Film

 

Stejně jako ve filmech Život v Dánsku, Dobro a Zlo a Záznamy o lásce jedná se i v tomto filmu očividně o antropologickou studii a v Lethově úspěšné a uznávané tvorbě se jedná o studii elegantní a velmi zábavnou. Tyto filmy vznikaly v rozmezí dvaadvaceti let a všechny se rozpustile točí okolo lidské přirozenosti. Kromě dokumentárnějšího Života v Dánsku ji ve všech filmech představuje Lethovo vytříbené alter ego, herec Claus Nissen.
Nissen a Maiken Algren jsou v prázdné bílé místnosti, v každé scéně jsou jen nezbytné pomůcky. Postel, přikrývky, stůl, židle. „Uvidíme dokonalou lidskou bytost v akci,“ slyšíme, a dále Lethův hlas komentuje popisnými či matoucími slovy drobné děje, které nám film předvádí. Muž se zkoumavě dotýká své tváře, nacpává si dýmku, stříhá si nehty, svléká se, ale dělá též věci podivné — poskakuje, jako by se vznášel, divně luská prsty, tančí s přehnanými pohyby a bez hudby.
„I dnes jsem něco zažil a doufám, že tomu za pár dní porozumím,“ přemítá.
Celý film je vystavěn s velkou přesností obrazových kompozic s několika charakteristickými nájezdy kamery, které mají ukázat části těla dokonalé lidské bytosti a zdůraznit světlo, bezbřehou prázdnotu místnosti. Jako hudební doprovod se ozývají tóny klarinetu zabarvující stylisticky jednotné výjevy. Při premiéře v kině Carlton se Det perfekte menneske promítal před La Chinoise (Číňanka) Jeana-Luca Godarda.

Blízko nebe, blízko země

(Naer himlen, naer jorden)
1968 — 26 min. — čb a barevný — režie Jørgen Leth, Ole John — kamera Ole John — zvuk Jørgen Leth, Knud Kristensen — střih Niels Schwalbe, Jørgen Leth — komentář Jørgen Leth — hudba J. S. Bach, The Beatles — produkce Laterna Film

Blízko nebe, blízko země je film o životě hippies v Nepálu, natočený zcela v rovině jeho účastníků. Pár rozhovorů přiblíží filozofii hippies a snímek dále pokračuje návštěvou chrámu, ve kterém hippies vypadají jako pokojní tvorové z jiné planety.
Obrazy, černobílé i barevné, jsou kaleidoskopické a je z nich zřejmý výrazný zájem o kameru jakožto fyzický předmět — neustále se zde pohrává s přibližováním a oddalováním obrazu, kamera se kýve dopředu a zpět. V řadě bláznivých záběrů z rikši tak poskytuje pár přímo hmatatelně smyslových dojmů z Káthmandu. Dvě sekvence vynikají z hlediska formy: kmitavý rychlý pohyb nepochybně zprostředkovává filmový acid trip a ke konci filmu se šest či sedm různých obrazových materiálů smísí do repetitivní metrické montáže.
Jako filmová hudba byly použity Bachovy Pašije sv. Jana a též několik písní od Beatles, které se atmosférou hippies linou jakoby z praskajícího tranzistorového rádia.

Květy Ofélie

(Ofelias blomster)
1968 — 7 min. — barevný — režie Jørgen Leth — scénář Jørgen Leth, Ole John— kamera Henning Camre, Ole John — zvuk Keld Hansen, Niels Ishoj — střih Niels Scwalbe — výprava Per Kirkeby — hraje Lene Adler Petesen — produkce Laterna Film

Ve scéně s modrým horizontem Pera Kirkebyho u lesního jezera Lene Adler Petersenová recituje Oféliin monolog šílenství z Hamleta, ale je neustále přerušována zvukem úderů dvou dřevěných špalků a musí začínat znovu: „Vem si rozmarýnu, na památku…“ Ta slova takto rychle ztrácejí svůj význam a náš zájem se stočí na specifické zvuky vycházející Adler Petersenové ze rtů a k choreografii pohybů, jakými se dotýká své tváře.
Film začíná a končí klasicky nájezdem na detail a odjezdem ze závěrečného výjevu, ve kterém se Ofélie vrhá do jezera. Jinak je však film experimentální, s dvěma kamerami na dráze dodržujícími pečlivě promyšlený, avšak neproniknutelný systém. Obrazy se tedy zabírají nepochybně podle Lethových instrukcí a občas to vypadá, že kamera ze scény vyjede přímo do divokých lesů. Při premiéře v Carltonu byl tento film promítán před filmem Dance of the vampires (Ples upírů) Romana Polanského.

The Deer Garden Film

(Dyrehavefilmen)
1969 — 5 min. — barevný — kolektivní film — hudba Antonio Vivaldi — produkce ABCinema

Útržkovitý filmový materiál, natočený na super 8, z parku Royal Deer na severu od Kodaně se členy ABCinema jakožto kameramany a současně režiséry. Záběry členů této skupiny, jak sebe navzájem natáčejí, filmu dodávají silný sebereflexivní prvek. Materiál byl rozdělen na čtyři cívky a promítán čtyřmi projektory při příležitostech pořádaných kodaňskými experimentálními filmaři. The Deer Garden Film se uchoval na 16mm filmu, ve kterém jsou tyto čtyři obrazy zkombinované, dva nad a dva pod.

Jens Otto Krag

1969 — 18 min. — čb a barevný — kolektivní film — zvuk Henning Christiansen — produkce ABCinema

Koláž filmového materiálu, formátu super 8, Jense Otty Kraga (někdejší dánský premiér) z nekonvenčních, nezvyklých úhlů, rychlá panorámata atd. Film si pohrává s koncepcí portrétu. Byl promítán stejným způsobem jako The Deer Garden Film, doplněn zvukovou koláží opakovaných úryvků zvuku a různých druhů hudby. Jens Otto Krag je uchován stejně jako The Deer Garden Film na 16mm filmu.

Bez příbuzenstva

1970 — 66 min. — čb a barevný — antologie — režie Allan de Waal, Bjorn Norgaard, Lene Adler Petersen, Per Kirkeby, Jørgen Leth, Vagn Lundbye, Peter Lous-Jensen — kamera Ole John a další — hrají Bjorn Norgaard, Lene Adler Petersen a další — hudba Henning Christiansen — produkce Per Holst, Petra Film

Leth režíroval jeden z šesti dílů této filmové antologie, jejímž iniciátorem byl Werner Pedersen, vedoucí SFC (Statens Film Central, Dánská národní filmová asociace, která později splynula s DFI). Ve filmu je též slavná scéna s Bjornem Norgaardem a Lene Adler Petersenovou, ve které Lene Adler prochází budovou kodaňské banky úplně nahá s krucifixem v ruce. Celkově je to vysoce experimentální dílo, typické pro svou dobu, ve kterém každý umělec pracoval volně a využíval své vlastní představivosti a filmařských postupů. Lethův příspěvek je černobílý, jedná se o čelní záběr hippie dívky mluvící na kameru anglicky o svém oblečení a jiných věcech. Mimo plátno je slyšet Lethův hlas, zdůrazňující nekonečné možnosti tohoto média.

Deer Garden, romantický les

(Dyrehaven, den romantiske skov)
1970 — 39 min. — barevný — režie, scénář Jørgen Leth, Per Kirkeby — kamera Henning Camre — zvuk Keld Hansen, Peter Sakse — střih Niels Schwalbe — komentář A. Tage-Jensen — hudba Henning Christiansen — produkce Laterna Film

Podle vyjádření režiséra měl být film Deer Garden, romantický les film krásy. Tento záměr splnil dokonale. V obrazech líčí měnící se roční období v parku Royal Deer: léto s hravým střídáním slunečního svitu a mraků v krajině, svatojánský ohňostroj a světla z lunaparku z Bakkenu, pak podzim s jeleny v říji a s lovci v červených kabátech, zima se zasněženými stromy, lyžaři a sáňkujícími dětmi a nakonec zelenkavé jaro. Fiktivnější prvek filmu spočívá v několika výjevech — nahá žena procházející se mezi stromy (léto) a nahé dítě v pučící zeleni (jaro). Většina záběrů je široká, obvykle v dobře zkomponované, proměnlivé formě, avšak v některých případech kamera následuje zvěř, vyniká též plynulý klouzavý záběr přes zasněžené stromy.
Ve filmu se též objeví hajný, který vysvětluje historii parku a jeho fauny a flóry suchým, věcným tónem, aniž by se tím narušila původní obrazová koncepce. Hudba Henninga Christiansena, v níž zazní smyčce, klarinet, flétna a prosté pobrukování, podtrhuje lyrickou náladu filmu.

Pohyblivý obraz

(Motion Picture)
1970 — 20 min. — barevný — režie, scénář Jørgen Leth, Ole John — kamera Ole John — zvuk Peter Sakse — hrají Torben Ulrich, Jørgen Leth — hudba James Brown — produkce Jørgen Leth, Ole John

Pohyblivý obraz je experimentální film s dánským tenisovým hráčem Torbenem Ulrichem. Film není o něm, má ztvárnit pouze „Příklad“. Na tento film se dá pohlížet jako na studii povahy tohoto média, či konkrétněji jako na studii fenoménu rámování pohybu a synchronicity zvuku a obrazu.
Materiál obsahuje záběry Ulricha, jak trénuje údery o zeď, zahrané míče u sítě a podání, dělá však také podivné věci, běží například směrem ke kameře a škube rukama a nohama, tančí bláznivý tanec s raketou či napodobuje zpomalený pohyb, když sedí u stolu a nalévá si čaj. To vše jsou studie pohybu. Současně je rámování absolutní: Ulrich se pohybuje v záběru či mimo něj, aniž by se jej kamera snažila následovat. Takto se neustále význam rámování zdůrazňuje.
O komplikovanosti filmu svědčí i krátké vstupy Jørgena Letha, jako klapky kvůli synchronizaci zvuku a obrazu. Jørgen Leth a Ole John nechají film několikrát projít kamerou, aby vytvořili násobenou expozici scén. Výsledkem je tajemný dojem z několika Ulrichových podání, která jsou zmnožená téměř jako v taneční choreografii. Ve filmu je do několika míst zakomponován ještě jeden narativní prvek, a tím jsou strohé titulky jako „stůl, židle, čaj“. Při premiéře v kině Carlton byl Pohyblivý obraz promítán před filmem L´enfant Sauvage (Divoké dítě) Francoise Truffauta.

Teatret i de gronne bjerge

1970 — (délka filmu neznámá) — režie, kamera, produkce Jørgen Leth

Filmový materiál formátu super 8 z cesty do Laosu, promítán nesestříhaný pod tímto názvem experimentálním filmařům v Kodani. Film již není k dispozici.

Pátrání

(Eftersogningen)

1971 — 36 min. — barevný — kolektivní film na námět Jørgena Letha a Ole Johna — námět Jørgen Leth — kamera Ole John — hudba Henning Christiansen — produkce Hedeselskabet 1969 (Ann Bierlich, Henning Christiansen, Ursula Reuter Christiansen, John Davidsen, Peter Engberg, Ole John, Jørgen Leth, Vagn Lundbye, Peter Sakse, Camilla Skousen, Peter Thorsboe), ABCinema

Pátrání je posledním happeningovým filmem členů skupiny ABCinema. Vznikl při táboření na jutské pláni.
Film je tvořen volně komponovanými sekvencemi. Krajina tu představuje scénu pro řadu podivných událostí, ve kterých jednotliví členové skupiny mohli libovolně realizovat vlastní nápady, fantazii a témata — člověk běží po pláni a křičí, na pobřeží vzplane Molotovův koktejl, muž stále znovu padá, andělská žena tvoří osamělé procesí, hořící borovice, muž poráží strom lopatou atd. Několik výjevů se zřetelně zabývá náboženskými tématy, neznamená to však, že k filmu existuje tematický klíč.
Točilo se na 35mm a obrazy mají mírně červenošedý odstín. Henning Christiansen zkomponoval zvukovou stopu s pochmurnou varhanní hudbou, místy narušenou ruchy města kontrastujícími s přírodní krajinou. Mezi jednotlivé výjevy jsou vloženy úryvky textu Jørgena Letha (písmem Pera Kirkebyho) připomínající části filmového scénáře a inspirující k různým čtením a představám: „Kamufláž“, „Projíždí auto“, „Slunce vychází a zapadá“, „Pláň žije“, „Vrtulníky letí nad krajinou v dlouhých čarách, paralelních čarách“

.

Život v Dánsku

(Livet i Danmark)
1972 — 37 min. — barevný — režie Jørgen Leth — kamera Henning Camre — zvuk Leif Jensen — střih Lars Brydesen — hrají Kristen Bjornkjaer, Jørgen Leth, Svend Áge Madsen, Hans-Jorgen Nielsen, Peder Pedersen, Jorgen Ryg, Dan Turéll a další — hudba Henning Christiansen — produkce Laterna Film

Jak vyplývá z názvu filmu, snímek pojednává o Lethově rodné zemi. Několik Dánů je v něm vyzváno, aby v prázdném prostoru představili zkrácené verze svých vlastních osobních či profesních životů. Setkáváme se s řadou mladých neprovdaných žen z maloměsta, s farmářem, který začne popisovat svou práci, a pak si dá kafe a tančí se svou ženou valčík, s dopravním policistou, s postavou z politiky, s klukem, který si prozpěvuje, s majitelem rybárny. V několika scénách se objeví Jørgen Leth se svou rodinou, v jedné Jørgen Leth vybaluje z tašky nákup.
Souběžně se ve filmu vyskytuje pár bláznivějších prvků: v prázdném prostoru zaujmou pozici čtyři nazí básníci, tichý muž oběma rukama buší do psacího stroje a herec Jorgen Ryg udělá z několika banálních činností výbornou podívanou. Účelové šílenství filmu — výkazu života v Dánsku — je zvýrazněno nadpisy, které ustavičně ukotvují vizuální obsah, zřídkakdy však sdělí něco, co by člověk očekával.
Všechny jednotlivé scény spočívají buď v jednom úhlu kamery, z něhož pomalu vychází pohyb kamery a přibližuje daný obraz, či v několika úhlech, které se odpovídajícím způsobem přibližují či objekt, například cyklistu balancujícího na kole, pouze z různých úhlů ukazují.
Kamera přeci jen opouští bezpečné hranice studia, aby zachytila řadu pohlednicových záběrů dánského města, lesa, silniček a moře a vydá se na poutavou návštěvu kodaňského bytu. Během jedné scény ve studiu kamera náhle ujede, jako by ztratila o člověka v záběru zájem — filmařský trik známý z Květů Ofélie. Nekonečný prázdný prostor dodává Dánům i předmětům barevnost a jas.

Čínský ping pong

(Kinesisk bordtennis)
1972 — 14 min. — čb a barevný — režie Jørgen Leth — kamera Henning Camre, Mikael Salamon — zvuk Finn Broby — hrají Stellan Bengtsson, Li Fu-Jung, Chuang Tse-Tung a další — hudba Jørgen Leth — produkce Filmfondens og Danmarks Radio Workshop.

Černobílý i barevný filmový materiál natočený s některými z nejlepších stolních tenistů světa byl nahrubo sestaven zjevně beze snahy jasně ukázat sekvence ze zápasů. Místo toho se film skládá z drobných studií hráčského stylu různých tenistů v polodetailech a v celcích, díky nimž si můžeme plně vychutnat pár mistrovských soubojů.
Jak je patrné z názvu, pozornost je zaměřena na čínské hráče. Věcný text se týká jejich návratu na západní šampionáty po Kulturní revoluci. Na některých místech jsou jejich mimořádné výkony umocněny zpomaleným pohybem a titulky se rozrůstají při popisu jejich mistrovství jako „momentů, ve kterých je bodování pouhým informačním rámcem uprostřed krásy a fantazie.“
V některých okamžicích film oněmí, přerušuje rytmus tvořený zvukem tenisové pálky, míčku a nohou a Lethova minimalistická klavírní improvizace filmu dodá bezčasový, snový nádech. Experimentální přístup k filmu je zřejmý ve chvíli, kdy je náhle do filmu vloženo odpočítávání a střih již tak volné sekvence ještě více roztříští.

Eddy Merckx v blízkosti šálku s kávou

(Eddy Merckx i naerheden af en kop kaffe)
1973 — 29 min. — čb — tv — střih, básně Jørgen Leth — kamera Jørgen Leth (super 8), Poul Andersen, Per Sonchen (TV kamera) — hrají Jørgen Leth, Walther Godefroot, Eddy Merckx a další — hudba Antonio Carlos Jobim — produkce Denmarks Radio (Stig Krabbe Barfoed, Charlotte Strandgaard).

Pomalým úvodním nájezdem na Letha v televizním studiu a odpovídajícím odjezdem na konci snad může struktura filmu Eddy Merckx v blízkosti šálku s kávou působit klasicky, jde však o televizní dílo krajně neobvyklé: Leth čte ve studiu svou poezii, zatímco titulky — podobně jako v Životě v Dánsku — vytrvale, avšak nejasně předkládají postřehy a popisují, co se děje. Zdá se, že titulky slouží režisérovi v průběhu televizního filmu k zprostředkování vlastních myšlenek. Začíná prohlášením: „Rozhodně nemám v úmyslu vás zachraňovat nebo vás varovat či se s vámi seznámit. Chtěl bych vás ale chvíli bavit slovy, zvuky a obrazy.“
Ve druhé půlce filmu se čtení poezie ze studia střídá s momenty z Tour de France z roku 1970, je zde i ona dlážděná cesta v severní Francii, z Mont Ventoux a sprint u katedrály v Rouenu, který se ve filmu objeví nejméně třikrát. Titulky v těchto sekvencích jasně odkazují na Lethovy typické cyklistické filmy. Autor zde poznamenává, že „toto není báseň, ale trochu přízemní výpověď o věcech, o kterých něco vím.“ Dlouhotrvající záběr na širé pole a dláždění též odkazuje na Neděli v pekle.

Hvězdy a nosiči vody

(Stjetnerne og vandbaererne)
1974 — 93 min. — barevný — režie, námět Jørgen Leth — kamera Dan Holmberg — zvuk Ebbe Traberg, Ole Henning Larsen — střih Christian Hartkopp — hrají Marino Basso, José Manuel Fuente, Felice Gimondi, Eddy Merckx, Ole Ritter a další — komentátor Jørgen Leth — hudba Gunner Moller Pedersen — produkce Minerva Film

Obrazy z Tour de France v televizním díle Edy Merckx v blízkosti šálku s kávou působí vedle plně rozvinutého epického cyklistického dramatu Hvězdy a nosiči vody jako drobné studie. Film sleduje Giro d´Italia z roku 1973 a Leth ve svém komentáři vysvětluje, proč ho velké cyklistické závody tak fascinují: „Nejkrásnější, nejpůsobivější obrazy, které v cyklistice můžeme vidět, najdeme u extrémních výkonů v klasickém terénu.“ Děj doslova vzniká na cestě a závodníci pohotově přijímají role, které jsou pro tradiční epický příběh nezbytné. Půjde tu o ústřední konflikt mezi mnohonásobným vítězem a nenasytným belgickým šampionem Eddym Merckxem a španělským specialistou na horské etapy José Manuelem Fuentem.
Film Hvězdy a nosiči vody točil nevelký filmový štáb. Živým, dokumentárním stylem popisuje závod z těsné blízkosti a místy zcela z pohledu zevnitř. Film se skládá z deseti částí, každá nese název jako „Cesta bolesti“ a „Den klidu“, střídají se tedy dramatické a poklidnější pasáže. Leth jimi diváky provází se střízlivým, empatickým a vtipným komentářem. Část „Zkouška pravdy“ se zaměřuje na dánskou hvězdu Oleho Rittera, jeho technický, fyzický a psychický trénink a jeho výkon při časovkách. Ritter je opěvován slovy jako „nejčistší ukázka síly, jízdy a stylu“. Tato část vyniká také po estetické stránce, není v ní žádný hudební podkres či běžný skutečný zvuk. Místo toho zvukový záběr zblízka na řetěz, který jako by zpíval, umocňuje výhradní soustředění na Ritterův zápas.
Hudba Gunnera Mollera Pedersena podtrhuje dramatický a estetický dojem závodu a tvoří celkovou atmosféru. Když jsou v záběru vrchaři, hudba naznačuje, jak zlehka šlapou do pedálů, a při sledování rychlejších závodníků se zdá, že udává tempo.

Dobro a zlo

(Det gode og det onde)
1975 — 81 min. — čb — režie, scénář Jørgen Leth — kamera Henning Camre — zvuk Ole Henning Hansen — střih Franz Ernst — hrají Diana Benneweis, Ove Brusendorff, Bent Christensen, Ann-Mari Max Hansen, Holger Juul Hansen, Hanna Holm, Bente Jensen, Lars Knutzon, Ditte Maria, Clous Nissen, Ghita Norby, Ulf Pilgaard, Jorgen Reenberg, Ole Ritter, Elona Sjogren, Dan Turéll a další — komentář Jørgen Leth — hudba Gunnar Moller Pedersen — produkce Jørgen Leth

Film Dobro a zlo je rozšířením filmu Dokonalý člověk. Nejedná se o nic menšího než o delší, rozsáhlejší, pseudo-dokumentární portrét života. Hlas komentátora (Leth) setrvává u jednotlivých rozsáhlých titulků či názvů jednotlivých částí a vštěpuje nám je tak, jak si pohrává s různými klišé — „Tváře“, „Těla“, „Věci“, „Potřebná činnost“, „Nepotřebná činnost“, „Dobré myšlenky“, „Špatné myšlenky“, „Příjemné pocity“, „Nepříjemné pocity“ a „Slova“. Film se skládá z esteticky lechtivých a obsahově téměř schematických scén, natočených v strohosti filmového studia: tváře, těla, věci. Muž s botou. Jiný muž s vejcem natvrdo. Mluví o něm a pak jej sní. Žena podává manželovi košili. Hádající se pár. Zoufalá žena. A tak dále. Postavy nejsou nijak psychologicky zabarveny. Jedná se o pouhou řadu schémat či příkladů, které jako by byly vytrženy z různých každodenních souvislostí. Je tedy zřejmé, že stopy vedou od Života v Dánsku.
Dialogy jsou sporé a fráze či úryvky frází se stále opakují z úst různých herců v různých rolích, což se dá chápat jako zdůraznění všednosti těchto krátkých výpovědí a vede k uvědomění si řeči jako takové. Kromě profesionálních herců a několika fotomodelek pózují před kamerou v drobných výjevech i cirkusová artistka Diana Benneweis a cyklista Ole Ritter. Bláznivost projektu je ještě umocněna řadou potrhlých komických scének s Clausem Nissenem v čele. Pustí se do zpěvu při mytí rukou, tančí v prázdné místnosti, pohrává si s rytmem věty „Nemám nic proti rytmům bosa novy“ a opakuje tajemnou větu ze závěru Dokonalého člověka: „ I dnes jsem něco zažil…“
Stavba scén je tvořena několika vizuálními leitmotivy nahrazujícími průčelí domů a krajinu. Navíc krásný pohyblivý záběr z ulice je v dramaticky příhodných okamžicích doplňován jednou ze dvou filmových melodií Gunera Molera Pedersena, kterou zpívá dívčí hlas Sanne Salomonsenové. V roce 1999 vybral tento film Lars von Trier, aby po dobu tří let reprezentoval dánskou kinematografii na řadě evropských filmových festivalů.

Klaus Rifbjerg

(Klaus Rifbjerg)
1975 — 22 min. — barevný — režie, scénář Jørgen Leth — kamera Dirk Brúel — zvuk Ole Henning Hansen — střih Anders Refn — hrají Klaus Rifbjerg — hudba Kasper Winding a Bukiyamaz — produkce Minerva Film

Film Klaus Rifbjerg je filmový portrét, ve kterém jeho představitel mluví v sérii statických výjevů o své práci. Pod třemi většími nápisy „Mluvit lehce o velkých věcech“, „Stát svobodně na všech stranách“ a „Být schopen přijímat“ Rifbjerg začíná s povídáním v pečlivě rozestavěných dekoracích u svého pracovního stolu. Odtud se zvolna přemisťuje dál, přičemž stále pokračuje v úvahách o psaní. Pózuje v dunách, na zahradě, před autem, navštívíme s ním jeho vydavatele, tenisový zápas i s ním absolvujeme rodinný oběd. Na zahradě Rifbjerg též předčítá z jednoho ze svých mnoha děl.
Tento slovy vyzdobený film se většinou točil v celcích a liší se jen málo scén. Závěrečný obraz je však přeci jen velmi dobře provedeným pohyblivým protizáběrem, Rifbjerg v něm svižně kráčí po pláži v čelním polodetailu.

Nemožná hodina

(Den umulige time)
1975 — 45 min. — čb a barevný — režie, scénář Jørgen Leth — kamera J. M. Berasaluce — zvuk Ezcar Traven — střih Andrs Refn — hrají Ole Ritter a další — komentář Jørgen Leth — hudba Keith Jarrett — produkce Jørgen Leth, Ib Dam, Spectrum Film

V návaznosti na sekvenci časovky z filmu Hvězdy a nosiči vody je Nemožná hodina zhuštěnou studií pokusu Oleho Rittera získat v Mexico City roku 1974 nový rekord v hodinovce. Ve filmu se o rekordu mluví jako o „nejcennějším, nejobtížnějším rekordu, jaký se dá na kole udělat.“ Historickou osnovu tvoří krátká černobílá retrospektiva se záběry úspěšných pokusů o rekord Rittera a Eddyho Merckxe v letech 1968 a 1972 a s pár slovy o dřívějších držitelích rekordů jako byl Fausto Coppi. Dále je již film barevný a až na jednu menší výjimku (scénu z tréninku na motocyklovém okruhu) se odehrává ve vcelku bezbarvém prostředí cyklistické dráhy. Film sleduje chronologicky tři Ritterovy pokusy o rekord — všechny neúspěšné — za hudebního doprovodu mexické pochodové kapely.
Několik situací zachycených v reportážním stylu ukazuje Rittera při rozhovorech, kdy je obklopen skupinou novinářů a kdy líčí své pokusy, a několik záběrů je na vnitřní kruh cyklistické dráhy. Ritter je při jízdě zabírán z motorky kroužící po dráze nebo ho sledujeme (během pokusů o rekord) v dlouhých panorámatech na celé dráze. Jediným pozoruhodným vizuálním nástrojem je zpomalený pohyb, který má na několika místech podtrhnout Ritterův styl jízdy, doplněný klavírním motivem a Lethovým komentářem: „funkční mistrovské ovládnutí síly je estetickým zážitkem“. V průběhu filmu Leth hovoří střízlivě a věcně o technice jízdy, výhodách řídkého vzduchu v Mexico City, Ritterově postupném zvyšování průměrné rychlosti a rytmu, o jednotlivých pokusech o rekord atd.

Neděle v pekle

(En forarsdag i Helvede)
1977 — 111 min. — barevný — režie, scénář Jørgen Leth — kamera Dan Holmberg, Krk Brúel, Jan Weincke, Paul Constantini, Ron Goodman, Peter Klitgard, Henning Camre, Peter Roos, Teit Jorgensen a další — zvuk Ole Orsted — střih Lars Brydesen — hrají Marc Demeyer, Freddy Maertens, Eddy Merckx, Ole Ritter, Roger de Vlaeminck a další — komentář Jørgen Leth — hudba Gunner Moller Pedersen — producent Christian Clausen — produkce Steen Herdel Film

Tento mytologický, a přitom empatický přístup k cyklistickým závodům (s příklonem k prostší osnově) je stejný jako ve filmu Hvězdy a nosiči vody, pro Neděli v pekle měl však Leth k dispozici více než dvacet kamer a vrtulník. Film sleduje francouzský jarní klasický závod Paris-Roubaix, dobře známý pekelnými dlážděnými či kamennými cestami na severu, „které se již pro civilní přepravu neužívají, slouží jako cesty pro dobytek — a pro cyklistické závody.“
Jsme zde od svítání při přípravách a rituálech na pařížském předměstí, při tvrdém závodě, kdy sledujeme několik vedoucích závodníků, až do závěru na cyklistickém okruhu v Roubaix a následného sprchování zablácených jezdců. Je zde také pohled na dění mezi diváky a na mediální událost jako takovou.
Základem tohoto filmu je po celou dobu chronologie. Z tohoto důvodu muselo mnoho kameramanů před každým záběrem nejdříve nafilmovat své hodinky. Ve filmu se střídají různé druhy záběrů s cílem nalézt nejpříhodnější úhel pohledu na celý děj. Jsou zde záběry z motocyklů, s jejichž pomocí se dá přenést pohyb závodu a dělat tak detaily závodníků ve stylu televizního zpravodajství, jsou tu statické kamery umístěné na strategicky důležitých místech podél trasy, takže mohou diváci vidět, jak je závodníci míjejí v reálném čase, a získat tak dobrý přehled o vzdálenosti mezi vedoucími závodníky a hlavním polem, a záběry shůry pomocí vrtulníku.
Hudba Gunnera Mollera Pedersena a velmi živý doprovodný zvuk drama umocňují, a k tomu všemu členové sboru Královské dánské opery zpívají Paris-Roubaix—L´enfer du nord, aby té velkoleposti dodali ještě lesk. Je třeba po zásluze zmínit záběry závodníků na hrbolaté kamenité cestě v obrovských mračnech prachu, patří totiž mezi nejpůsobivější obrazy, jaké kdy byly ve světě cyklistiky natočeny.

Peter Martins: Tanečník

(Peter Martins — en danser)
1979 (New York 1978) — 54 min. — barevný — režie Jørgen Leth — kamera Dan Holmberg — zvuk Jan Juhler — střih Franz Ernst — hrají Peter Martins, GeorgeBalanchine, Suzanno Farrell, Jerome Robbins, Heather Watts, Stanley Williams a další — hudba Claude Debussy, C. W. Gluck, Charles Ives, Igor Stravinsky, Piotr Tchaikovsky — komentář Jørgen Leth — produkce Filmselskabet v. Ole John & Jørgen Leth

Film Peter Martins: Tanečník je klasický dokument, který s využitím popisných výrazových prostředků, rozhovorů a hlasu komentátora, který vše propojuje, líčí portrét dánské baletní hvězdy působící v souboru New York City Ballet.
„Neumím jednat s druhořadými lidmi,“ říká pohledný, sebejistý Martins. Sám o sobě mluví jako o velmi ctižádostivém muži, který se však umí na svou práci dívat jako na neustálý proces učení. Film sleduje Martinse jako tanečníka a choreografa, zprvu ve zkušebně, poté i na jevišti. Je vcelku zřejmé, že v souboru New York City Ballet se scházejí ti nejlepší tanečníci. My se s nimi ve filmu setkáme a Martins musí uznat, že zde je skutečnou hvězdou sama choreografie.
Ve svém komentáři Leth uvádí Balanchinovy postřehy o tělu jako nástroji, který se v baletu užívá jako prostředek uměleckého vyjádření. Klíčem k filmu je vizuální průzkum tance.
Soustředěné detaily na tváře, ruce a nohy se střídají s širšími záběry, které díky preciznímu pohybu kamery vyvolávají dojem dynamické choreografické práce. Ve scénách z představení jsou záběry přirozeně čelní, kamera je zde místo diváka.

Kalule

(Kalule)
1979 — 57 min. — barevný — režie, scénář Jørgen Leth — kamera Peter Roos, Mikael Salomon — hrají Ayub Kalule, Borge Krogh, Richard Palladin, Sugar Ray Seales, Jorgen Hansen a další — komentář Jørgen Leth — produkce Ebbe Preisler Film/TV

Film představuje Ayuba Kaluleho, boxera z Ugandy, který byl na konci sedmdesátých let „nejznámějším Gastarbeiterem v Dánsku“. Film začíná v prázdném, osvětleném boxerském ringu, je slyšet hukot obecenstva. Pak Kaluleho komentátor představí a film dál tvoří čtyři části: rozhovor s Kalulem, scény z tělocvičny (včetně rozhovoru s trenérem Borgem Kroghem) a rozsáhlé přenosy z Kaluleho dvou zápasů z roku 1977 a 1978 proti dvěma špičkovým Američanům Palladinovi a Sealesovi. Ve čtvrté, poslední části, hovoří Suger Ray Seales o své porážce v zápase s Kalulem a na závěr je opět záběr na ring.
Oba dva dramatické zápasy jsou natočeny dvěma kamerami z dolních, sevřených úhlů po stranách ringu. Leth obrazy komentuje věcně a navazuje tak na přesný, střízlivý výklad k filmu Neděle v pekle.

Tančit Bournonville

(At danse Bournonville)
1979 — 52 min. — barevný — režie Jørgen Leth — scénář Ole John — konzultant Ebbe Mork — kamera Dan Holmberg (Peter Klitgaard, Mikael Salomon, Jan Weincke) — zvuk Niels Bokkenhauser — střih Anders Refn — hrají Ib Andersen, Hans Brenaa, Mette—Ida Krk, Henning Kronstarm, Kirsten Ralov, Flemming Ryberg a další — komentář Jørgen Leth — hudba H. S. Paulli — produkce Filmselskabet v. Ole John & Jørgen Leth

Tančit Bournonville přibližuje tradici Bournonville Královského dánského baletu, která se traduje sto padesát let na základě několika pravidel a paměti tanečníků a přispívá k výjimečnosti a světovosti této baletní společnosti. Film navazuje a čerpá z Lethových a Holmbergových zkušeností z natáčení filmu Peter Martins — Tanečník. Zprvu se zaměřuje na práci okouzlujícího Hanse Breny při zkoušce a na jevišti s dvěma mladými tanečníky při předvádění bournonvillského Kermessen i Brugge. Film se soustřeďuje na nácvik kroků a pohybů, na souhru těchto dvou prvků je totiž při Bournonville kladen hlavní důraz. Ve filmu jsou také výňatky z Conservatoriet a Napoli.
Kamera je pozorná, pohyblivá a místy se přibližuje velmi blízko k tanečníkům. Použit je i frontální celek, často s panorámaty, aby ukázala tanec celý, zvlášť na jevišti. Lethův komentář popisuje tradici Bournonville ve střízlivém, poetickém duchu: „nová krajina, nová obloha, nové nálady se snesly z provaziště“. Dánský královský balet je charakterizován jako „taneční dílna, kde se každičký den brousí a pilují k dokonalosti staré kroky.“

Svatojánská hra

(Sanct Hansaften—Spil)
1979 — 98 min. — barevný — tv — režie Jørgen Leth — text Adam Oehlenschläger — kamera (TV) ArneJespersen, Mogens Larsen, Svend Aage Madsen — zvuk Ebbe Valbjorn — výprava, kostýmy Per Kirkeby — hrají Flemming Enevold, Ole Ernst, Paul Hagen, Martin Hansen, Frits Helmuth, Erik Mork, Finn Nielsen, Ghita Norby, Per Pallesen, Kirsten Peüliche, Elin Reimer, Ove Sprogoe, Helle Merete Sorensen, Lily Weiding, Preben Lerdorff Rye a další — hudba Emill Reesen, Henning Christiansen — produkce Danmarks Radio (Ole Reim)

Lethovo televizní dílo Svatojánská hra, jejím ž autorem je dánský dramatik Adam Oehlenschlager, je pokusem přistupovat k této poetické hře z hlediska její nominální hodnoty. Oživuje se v řadě statických výjevů ve výpravě Pera Kirkebyho a ve výkonech slavných herců a hereček. Jinými slovy jde o to, aby, jako na divadle, z úzkého výřezu jeviště či filmového výjevu vytryskla slova.
Kromě ústřední milostné zápletky mezi Marií a Ludvigem si z tohoto televizního díla zaslouží pochvalu několik obrazů a výjevů za to, že dávají Oehlenschlagerovým slovům tělo a duši zábavným a působivým způsobem. Ghita Norby a Per Pallesen jako loutky, Ove Sprogoe jako slepý muž hledající své housle a Erik Mork jako Smrt.
Obrazy jsou v teplých barvách, modravá, mlhavá výprava scény zdůrazňuje tajemnost hvozdu. Jedná se o práci více kamer pro televizi typickou s hojným využitím prolínaček. V rámci této technologické stavby Leth v jednom místě vytváří experimentálnější scénu, ve které použije dvou kamer otáčejících se tak, aby pomalu přibližovaly Frise Helmutha, který mluví usazen u studánky. Kdykoli se přiblíží polodetail, nechá jej rozplynout do nového, téměř identického přiblížení z celku. Stejnou hru s možnostmi, které poskytuje televizní tvorba, najdeme ve filmu Eddy Merckx v blízkosti šálku s kávou.

Krok na ticho

(Step on Silence)
1981 — 58 min. — barevný — režie Jørgen Leth — kamera Dan Holmberg — zvuk Jan Juhler — střih Kristian Levring — hrají Suzane Farrell, Peter Martins, Jerome Robbins, Stanley Willams a další, hudba Clause Debussy, C. W. Gluck, Charles Ives, H.S.Paulli, Piotr Tchaikovsky — produkce Filmselskabet v. Ole John & Jørgen Leth

Film Krok na ticho je vytvořen z nevyvolaného materiálu z filmu Peter Martins — Tanečník, avšak na rozdíl od tradičního způsobu, jakým se svým materiálem nakládá film Martinsův, máme zde film, jehož mírně zaprášený, pocuchaný vzhled poskytuje prostor všem záběrům původně odloženým z technických či narativních důvodů.
Vytrácí se, kdykoli v daném okamžiku chybí obrazový materiál, a zase se objevuje, zatímco zvuk neustává a pokračuje dál. Okamžiky, kdy kameraman připravuje nový záběr či zaostřuje, se bez ohledu na dojem nevystřihují. Nekonečná cvičení ze zkušebny jsou zachycena tak, že se ukazuje několik záběrů stejného tanečního detailu jeden po druhém. Lethovým písmem bíle psané poznámky na černém pozadí slouží jako malé, smířlivé přechody mezi scénami.

Krok na ticho je mimořádně nespoutaným, vášnivým dílem o práci tvůrčí baletní dílny souboru New York City Ballet.

66 výjevů z Ameriky

(66 scener fra America)
1982 — 42 min. — barevný — režie Jørgen Leth — scénář Ole John — kamera Dan Holmberg — zvuk Morning Pastorok, Jan Juhler — střih Kristian Levring — hrají Kim Larsen, Andy Warhol a další — komentář Jørgen Leth — hudba Erik Satie (piano Aldo Ciccoini) — produkce John & Leth Film

Z hlediska obrazové výpovědi připomíná 66 výjevů z Ameriky hromádku pohlednic z cesty, a tou tento film v podstatě je. Skládá se z řady dlouhých záběrů přírodních výjevů, které se jeví více či méně náhodně vyříznuté z americké reality, které však celkově vytvářejí vysoce emblematický obraz Spojených států.
Kromě jednoho pohyblivého záběru (přes okénko auta) a jednoho panorámatu (nad krajinou) zůstává pravidlo statických výjevů neporušeno. Obrazy či pohlednice mohou připomínat navlečené korálky motivů, sahajících od extrémních detailů až po velký celek, včetně obrazů krajiny, dálnic, reklamních tabulí, budov zvenčí, většinou s americkou vlajkou třepotající se někde v záběru, předměty jako mince na pultu, lednice s typickými potravinami, talíř jídla v bufetu či láhev Wild Turkey a konečně obrazy lidí, kteří na kameru představí sebe (a někdy též nahrubo otesané pilíře svých životů) — například newyorský taxikář či celebrity Kim Larsen a Andy Warhol.
Film se vlastně skládá ze sedmdesáti pěti záběrů, ale v některých případech se v jedné scéně několik záběrů mísí, konečný počet je tedy šedesát šest. Každá scéna je komentátorem vymezena, na konci každého záběru popíše obsah obrazu, často jednoduše udáním času či místa, v některých případech si však pohrává tak, že nečekaným způsobem pozmění naše vnímání. Podobně je i zvuk v některých scénách koncipován tak, aby dokázal měnit okamžitou divákovu interpretaci obrazového obsahu. Atmosféru či interpretaci ve filmu dotváří Gnossiennes (No.5) Erika Satieho.

Pelota

(Pelota)
1983 — 47 min. — barevný — režie Jørgen Leth — scénář Ebbe Traberg, Klaus Rifbjerg, Jørgen Leth — kamera Dan Holmberg (Ole John, Xavier) — fotografie Georg Oddner — zvuk Morning Pastorok, Niels Arild Nielsen — střih Franz Ernst — hrají Atano III, Berasaluce IV, Jean-Pierre Laduche, Joseph Laduche, Retegui II, Cipriano, Ruiz a další, komentář Jørgen Leth — hudba Ennio Morricone — producent Ole John — produkce John & Leth Film

Klasický dokument o pelotě, baskické míčové hře. Film tvoří několik elegantně proložených vrstev, osnovu vyprávění tvoří výroba pelotového míčku. Film hru představí v její současné podobě a soustředí se na mistra Retegui II., na otce učícího svého mladého syna a na hrou zaujaté bookmakery za postranními čárami. Součástí filmu typickou pro Lethův přístup ke sportu je nepochybně příběh záhadného hráče Atana III. — v obraze má podobu starého muže, komentářem je opěvovaný pro „svou elektrizující rychlost a kočičí pružnost“. Pod povrchem vroucí baskický zápas je připomenut řadou obrazů prostřílených dopravních značek a přemalovaných cedulí s místními názvy.
Celková nálada filmu je melancholická, vypravěč totiž klade důraz na pelotové výkony dávno minulé, počasí ve filmu je deštivé, scény mají zelenošedý nádech a melancholická je i hudba na motivy Ennia Morriconeho.

Haiti expres

(Udenrigskorrespondenten)
1983 — 93 min. — barevný — režie Jørgen Leth — scénář Jørgen Leth, Klaus Rifbjerg — kamera Alexander Gruszynski — zvuk Jan Juhler — střih Kristian Levring — hrají Henning Jensen, Hanne Uldal, Roberto D´Aubuisson, Aubelin Jolicoeur, Franccois Latour, Jocasta Maspuda, Gérard Résil, Al Seitz a další — komentář Joseph Benti — hudba Fuzzy — producent Vibeke Windelov — produkce HTM Film

Na Haiti expres, Lethův první hraný film, je třeba se dívat spíše jako na experiment ve fikci nežli jako na hraný film v obvyklém smyslu slova.
Alex Hansen (Henning Jensen) je dopisovatel na cestách. Na začátku filmu je vyslán do občanskou válkou zmítaného El Salvadoru. Nemůže spát a trpí tvůrčí krizí, odcestuje na Haiti, kde potká dánskou ženu a zamiluje se do ní (Hanne Uldal). Ta však zmizí a Alex ji, místo aby získal rozhovor s Baby Docem, všude hledá a jde to s ním z kopce. Na závěr filmu citace z básně Johannese V. Jensena „Interferens“ vyjadřuje slovy Alexovo zoufalství, avšak až poté, co přeruší kontakty se svým právem netrpělivým vydavatelem v Dánsku, se dokáže oddat haitské senzualitě a tančí v ulicích Port-au-Prince, aby se osvobodil.
Alexův postupný rozpad se odráží v dramaturgii filmu. Haiti expres je nepochybně mnohem více rozostřený, než bývají tradiční filmové příběhy, a jeho volná fikce v jakémsi dokumentárním rámci budí dojem naprosté důvěry v princip náhody. Vyptávání, matoucí komentář vypravěče též zápasí s nejasnými částmi filmu a snaží se porozumět Alexovým myšlenkám a emocím, které jsou jinak vyjádřeny pouze jeho roztěkaným chováním.
Hektický dokumentaristický dojem v části z El Salvadoru ustupuje klidnějším obrazům z Haiti. Kamera ulpívá na objektech déle a je často komponovaná v několika prostorových vrstvách (to platí i pro soundtrack) a obraz pracuje často s ukázněnými, plynulými pohyby kamery. Teplé barvy a pěkné, tlumené noční scény vytvářejí dusnou, stísněnou atmosféru, která vyjadřuje Alexovu krizi.

Okamžiky hry

(Det legende menneske)
1986 — 82 min. — barevný — režie Jørgen Leth — scénář Jørgen Leth (Mogens Rukov) — kamera Dan Holmberg — zvuk Niels Arnt Torp — střih Camilla Skousen, Kristian Levring — hrají Torben Ulrich, Christian Uldal-Leth, Antonio Carlos Jobim a další — komentář Jørgen Leth — hudba Antonio Cerlos Jobim — producent Hanne Uldal — produkce Leth &Uldal Produktions, LEGO Gruppen

Okamžiky hry jsou obrazově bohatým cestopisným filmem z Bali, Brazílie, Anglie, Haiti, Španělska a Spojených států s pár scénami z Číny původně natočenými pro Deník z Číny a s několika scénami z Lethova dětství v Dánsku.
Pod tematickými názvy, jako například „Zkoumání, sledování skutečnosti“ a „Být v jiném světě a snít“, se postupně představuje všech devět částí filmu v řadě volně propojených scén či postřehů s jasným sdělením, že hra je fenomén společný mnoha kulturám a lidem přirozený, a ne něco naivního či dětinského, z čeho vyrosteme. S citlivou kamerou Dana Holmberga nás film zanese do blízkosti mnoha podob hry. Hudba Antonia Carlose Jobima podbarvuje hřejivou náladu filmu, zatímco hlas Jørgena Letha hovoří živě o hře a recituje báseň „Jeg er klar nu“ („Teď jsem připraven“), což se dá vnímat jako osobní přístup k poezii. Najdeme v ní tato slova: „Hraji si, mohu dělat cokoli. Nic není zakázáno. Vytvářím si svůj vlastní svět. Soustavně uspořádávám chaos. Udržuji rovnováhu tak dlouho, dokud si myslím, že to za to stojí.“

Deník z Číny

(Notater fra Kina)
1987 — 79 min. — barevný — režie, scénář Jørgen Leth — kamera Dan Holmberg — zvuk Niels Arnt Torp — střih Rumle Hammerich (Janus Billeskov Jansen, Vinca Wiedemann) — komentář Jørgen Leth — produkce Leth & Uldal Productions, World Pacific Pictures

V roce 1984 Jørgen Leth, kameraman Dan Holmberg a zvukař Niels Torp najezdili šest tisíc kilometrů vlakem po Číně. Výsledkem je velmi vyrovnaný, neobyčejně vnímavý cestopisný film zrozený ze zvědavosti zbavené všech předsudků a schopnosti dívat se kolem sebe.
Člun v krajině se zasněženými vrcholky hor v jižní Číně a mnoho záběrů z cesty vlakem jsou obrazovými leitmotivy filmu. Setkáváme se s akrobatem, malířem, některými studenty z pekingské konzervatoře a se skupinou závodních cyklistek. Kamera se zamilovala do dokonalých pohybů tai-chi a obratnosti zaměstnanců vlakové kuchyně. Zvukové plochy doplňují živý obraz hlučného života ve vlaku hudbou vřískající z chraplavých amplionů. Skutečnost, že film má být chápán jako soubor záznamů o filmu, něco jako cestovní deník, je zdůrazněna názvem a jedinými Lethovými slovy ve filmu: „Dělám si poznámky, protože si chci zapamatovat, co jsme viděl. Kouřím čínskou cigaretu a jedu v Číně vlakem.“ (V anglické verzi filmu, která je o devatenáct minut kratší, se objeví tři další režisérovy vstupy).

Skladatel se setkává s kvartetem

(Composer meets Quartet)
1987 — 28 min. — barevný — video — režie Jørgen Leth — kameraman Dan Holmberg — kamera Dirk Bruel, Palle Hansen, Jeppe Jeppesen — zvuk Bjarne Horsbol, Troels Orland — střih Ann Bierlich — hrají Herman D. Koppel, Knud W. Jensen, Cantilena Piano Quartet (Frank Glazer, Edna Michell, Philipp Naegele, Paul Olefsky) — hudba Herman D. Koppel, Carl Nielsen — produkce Casper Thorsoe Video Production, The Danish Music Information Center

Videofilm Skladatel se setkává s kvartetem zprostředkovává pohled na práci skladatele a pianisty Hermanna D. Koppela s americkým kvartetem Cantilena Quartet před premiérou jeho klavírního opusu 114´ v roce 1986. Film se natáčel v Luisianě, v Muzeu moderního umění severně od Kodaně, které slouží jako scéna doslova bohatá na obrazy. Ředitel a zakladatel muzea, Knud W. Jensen, krátce pohovoří o Lousianě a také o tom, co pro něj umění znamená. Herman D. Koppel zahraje na klavír skladbu od Carla Nielsena — film hru ukáže jako studii prstů tančících po klapkách.
Jde převážně o detaily tváří a rukou hráčů, obraz se omezuje na snímání drobných pohybů. Kamera se též vydává na průzkum obrazových sbírek a neméně nádherného parku se sochami na pobřeží.

Záznamy o lásce

(Notater om kaerligheden)
1989 — 90 min. — čb a barevný — režie Jørgen Leth — scénář Jørgen Leth (Ann Bierlich, Jonas Cornell) — kamera Henning Camre, Dan Holmberg — zvuk Per Meinertsen, Per Streit — střih Camilla Skousen — výprava Per Kirkeby — hrají Lars Damsgaard, Stina Ekblad, Peter Eszterhás, Edith Guillaume, Linda Hindberg, Mette-Ida Kirk, Jørgen Leth, Claus Nissen, Jan Nowicky, Baard Owe, Charlotte Sieling, Hanne Uldal, Arne Villumsen a další — hudba Frédéric Chopin, Carl Czerny, H. S. Lovenskiold, W. A. Mozart, Franz Schubert — producent Vibeke Windelov — produkce Jørgen Leth Productions, Columbus Film

Jørgen Leth udělal Záznamy o lásce v období životní krize a vznikl tak temný a asi velmi osobní film. Tón udává Lethův hlas, který doplňuje záběr na jeho tvář při holení na začátku filmu se slovem „odpor“. Herci jsou použiti jako pomůcky ve volně pospojovaných, nahodilých scénách a v řadě jednoduchých námětů, které se opět objevují jako volná pokračování filmu Dobro a zlo: průčelí domů, za nimiž žijí lidé, kouření cigarety a zřejmě nejdůležitější téma filmu: Dotek. Mezi další důležité nálady či emoce filmu patří roztěkanost, nerozhodnost a konkrétněji spisovatelská krize, se kterou bojuje Lethovo filmové alter ego, Claus Nissen (na scéně Pera Kirkebyho vystavěné z cihel). Nissen se též v několika scénách podobá svým postavám z Dokonalého člověka a z Dobra a zla.
Volnou strukturu tvoří několik opakujících se motivů: např. za noci osvětlený velký strom, kánoe plující v šeru po řece a hudba. Film také obsahuje další množství materiálu, včetně baletních scén točených ve studiu a několik něžných obrazů ženy s dcerkou v Nikaraguy. Nejvýraznější dojem vyvolává dokumentární materiál z Trobriandských ostrovů: nainstalované pozadí napodobující černobílé fotografie z ostrovů antropologa Malinowského a příběh dánského filmového štábu, který postupuje v Malinowského šlépějích a opět pátrá po hmatatelné dokumentaci charakterizující lásku.

Dánská literatura

(Dansk litteratur)
1989 — 44 min. — barevný — režie, scénář Jørgen Leth — literární poradce Asger Schnack — kamera Dan Holmberg — zvuk Niels Arnt Torp, Per Meinertsen — střih camilla Skousen — hrají Inger Christensen, Per Hojholt, Erik Knudsen, Peter Laugesen, Svend Áge Madsen, Erik Mork, Ulf Pilgaard, Birgitt Price, Jorgen Reenberg, Klaus Rifbjerg, Preben Lerdorff Rye, Peter Seeberg — hudba Herman D. Koppel (cello Troels Svane Hermansen) — produkce Columbus Film

Osobní, rozkošný Lethův destilát z dánské literatury mapuje sedm současných a dvacet klasických básníků. Hrstka herců se podílí na čtení klasických textů v polodetailech proti černému pozadí. Žijící básníci čtou své vlastní práce. Neobvyklé je, že žijící básníci jsou jen slyšet, zatímco plátno ukazuje jejich tiché portréty natočené v jejich vlastním prostředí.
Mezi obrazy jsou také krajinomalby a portréty klasických básníků, filmové krajiny, zvláště řada obrazů dánské krajiny natočená z okna vlaku během „zlaté hodiny“. Herman D. Koppel složil pro film několik krátkých skladeb pro violoncello.

Traberg

(Traberg)
1992 — 91 min. — barevný — režie Jørgen Leth — scénář Jørgen Leth (Jonas Cornell, Asger Schnack) — kamera Dan Holmberg — zvuk Niels Arnt Torp (Jan Juhler, Pamela Yates) — střih Camilla Skousen — hrají Ebbe Traberg, Ambrose Thompson, Jean-Claude Dicquemare, Pio Lindegaard, Lunise Morse, Jocelyne Mondésir, Aubelin Jolicoeur, Yvrodie Jean Baptiste, Mikel Berasaluce a další — komentář Erik Mork — hudba Nat King Cole, Robbie Robertsen a další — producent Marianne Christensen — produkce Jørgen Leth Productions

Film Traberg je, stejně jako Haiti Expres, experimentem ve fikci, který spočívá v umístění postavy či smyšleného námětu do daného prostředí a ve sledování toho, co se dále děje. I prostředí je v obou filmech téměř stejné, je jím chaotická realita ostrova Haiti. Ebbe Traberg hraje Traberga, tajemnou postavu, která zůstává psychologicky neobjasněna a jejíž zdánlivě tajemné aktivity jsou na plátně jen naznačeny. Sledujeme jej z několika míst v severním Španělsku až na Haiti, kde film svoji podobu mění. Komentátor to říká jasně od začátku: „Nevěděl jsem, kam mě to zavede. Mělo to být o mém dávném příteli Trabergovi. Chtěl jsem vyprávět jednoduchý příběh. Bylo to však těžší, než jsem si myslel.“ Potíž s tímto smyšleným příběhem byla v tom, že momentální události (vojenský převrat a jmenování Jeana-Bertranda Aristida prezidentem v roce 1991) byly tak zajímavé a neodbytné, že komentátor rychle ztratil zájem o Traberga a místo toho se pustil do hektické dokumentaristické práce, přestože je v závěrečných záběrech rozuzlení Trabergova příběhu naznačeno.
Film také obsahuje několik samostatných scén z Haiti, včetně tmavých erotických tanečních záběrů, několika přísloví citovaných postarším mužem, děvčete, jež nese koktejly pro filmový štáb v hotelu Oloffsen atd. Tento materiál jasně směřuje do budoucnosti k filmu Haiti. Bez názvu, ve kterém se Leth zcela vzdává fiktivního rámce a oddává se cele své vášni pro ostrov Haiti.

Michael Laudrup: Fotbalista

(Michael Laudrup — en fodboldspiller)
1993 — 74 min. — barevný — režie, scénář Jørgen Leth — kamera Dan Holmberg — zvuk Niels Arnt Torp — střih Camilla Skousen — hrají Michael Laudrup, Johan Cruyff a další — hudba Randall Meyers — producent Ib Tardini — produkce Zentropa Entertainments/Saloprintt, Sunset Productions

Název filmu naznačuje souvislost s portrétem baletního umělce Petera Martinse, jedná se také o tradiční filmový portrét, tentokrát fotbalové hvězdy Michaela Laudrupa na vrcholu jeho kariéry v Týmu snů — v F. C. Barceloně.

Film sleduje Laudrupa a jeho tým během tréninku a při zápasech, ve kterých úspěšně obhájili titul v nejvyšší fotbalové soutěži Španělska na jaře roku 1993. Laudrup a manažer klubu Johan Cruyff hovoří o filozofii fotbalu. Laudrup projíždí ve svém autě Barcelonou a při řízení mluví o sobě a své kariéře, poté několik fanoušků dostane příležitost promluvit o jeho hráčských přednostech. Hra je natočena na 16mm metráž z postranní čáry, za použití změn tempa, čímž se zvýrazní téměř baletní Laudrupovy pohyby. Film se zdá místy neuspořádaný, začíná však i končí vítězstvím F. C. Barcelony na mistrovství Španělska.

Dan Holmberg dodal řadu působivých obrazů z katalánského hlavního města, které poskytují prostor pro zamyšlení, a též velmi poetickou scénu, která stojí za samostatnou zmínku, neboť v ní natočil Laudrupa, jak si kope se svými dvěma malými syny na obrovském prázdném stadionu.

Haiti. Bez názvu

(Haiti. Uden titel)
1996 (Amsterdam 1995) — 78 min. — barevný — režie, scénář Jørgen Leth — kamera Tómas Gislason, Alexandr Gruszynski, Dan Holmberg, Jørgen Leth — fotografie Chantal Regnault, Henrik Saxgren — zvuk Jens Danielsen (Dino Raymond Hansen, Jan Juhler, Mikala Krogh, Niels Arnt Torp, Majka Bjornager) — střih Camilla Skousen, Jacob Thuesen — hrají Chantal Regnault, Jean-Bertrand Aristide, Raoul Cédras, Toto Constant, Franck Romain, Sophie Destin a další — hudba Hilmar Örn Hilmarsson, Carlos Gardel a další — producent Dino Raymond Hansen — produkce Sunset Productions, The Danish Film Workshop

Film Haiti. Bez názvu je kaleidoskopickým, dramatickým dokumentem z této chaotické karibské země a tvoří jej směs materiálu na videu, 16mm a 35mm, z něhož některé scény pocházejí z natáčení Lethova filmu Haiti expres z roku 1982 . Základem filmu jsou však velmi živé ručně natočené videosekvence ze současnosti. Svižnou, fragmentární montáží obohacenou o videotriky či střelbu film zcela zapadá do haitského chaosu.

Francouzská fotografka Chantal Regnault hraje svou roli jako „hlavní hrdinka“. Stává se pozorovatelkou uprostřed dramatické haitské reality, kterou popisuje s nadšením člověka z jiného prostředí. Ve filmu je velké množství velmi silných, působivých obrazů ze života a umírání na Haiti, srdcervoucí nářky při pohřbech, pitoreskní a v plamenech pekelné hory odpadků vzrušující průvody a rituální krása voodoo, řečnění politiků a mnoho dalších.

Jiný úhel pohledu se uplatňuje ve scénách s americkým vojákem na stráži, kdy se zjevně ukazuje nemohoucnost západního racionalismu v konfrontaci s haitskou realitou. Najdeme tu též skvělé kontrasty: v neobyčejně klidných pasážích v prodloužených záběrech tropický déšť zalévá zahradu hotelu Oloffson, spoře oděné ženy perou šaty u řeky a nahá básnířka recituje své básně ladně usazená v proutěném křesle, kamera se k ní zvolna přibližuje. Záběry nahé černé ženy na bílém pozadí poskytují vysoce osobní erotický materiál, který se v průběhu filmu také objeví v bleskových, skrytých obrazech.

Haiti expres je tedy dynamickým, vášnivým obrazovým vyprávěním esteticky příbuzným s množstvím současných dokumentů, jako je například portrét Jørgena Letha od Tomase Gislasona Od srdce k ruce (1996) a Pod New Yorkem Jacoba Thuesena.

Jsem živý. Soren Ulrik Thomsen. Dánský básník

(Jeg er levende — Soren Ulrik Thomsen, digter)
1999 — 40 min. — čb — režie, scénář Jørgen Leth — kamera Dan Holmberg — zvuk Niels Arnt Torp — střih Camilla Skousen — hrají Soren Ulrik Thomsen — hudba Krzysztof Komeda (Tomasz Stanko Septet), Randal Meyers — producent Annatte Norregaard — manažer produkce Marianne Christensen, Ulrik Wivel — produkce Peter Bech Film

Když má člověk na paměti filmy Dokonalý člověk a Dobro a zlo, zdá se mu, že byl Soren Ulrik Thomsen v černobílém filmovém portrétu Jsem živý. Soren Ulrik Thomsen. Dánský básník pozván do Lethova filmařského světa, aby dostala prostor básníkova slova. Thomsen hovoří letmo o vzpomínkách z dětství záměrně „hraným“ způsobem, mnohem podrobněji se však zabývá svými zkušenostmi s psaním a uměním recitace a podobně též obecnějšími úvahami o poezii, která je podle něj v rovnováze mezi citem a poznáním. Také některá svá díla přečte.

Čtení se odehrává v prázdném bílém prostoru filmového studia, zatímco ostatní části filmu s Thomsenem se točily v jeho bytě, který kamera v řadě záběrů vnímá jako podivný, soukromý svět. Obzvlášť pozoruhodný je básníkův čajový obřad, zachycen v nehybných detailech, doplněných hudbou Randalla Meyerse (již dříve použitou ve filmu Michael Laudrup: Fotbalista). Třetí vrstvu filmu dotváří Dan Holmberg působivými postřehy z Kodaně (fotografie a 16mm) doplněnými současnou nahrávkou motivu Krzysztofa Komedy z filmu Rosemary má děťátko (Roman Polanski, 1968).

Film Jsem živý je poklidný, dobře vystavěný, působivý filmový portrét.


Z knihy o tvorbě Jørgena Letha: Ogsa i dag oplevede jeg noget (I dnes jsem něco zažil), Information´s forlag/Mediefabrikken, Kodaň 1999.

Text byl publikován ve sborníku Do č. 2, 2004.