Archivní horečka

Tomáš Poštulka přibližuje nesoutěžní sekci letošního ročníku AFO, která se zaměřuje na inovativní způsoby, jak sestavovat archivní materiály do nových dokumentárních celků.

Nikdy nezestárnou (They Shall Not Grow Old, 2018) režiséra Petera Jacksona. Foto: AFO

Kulturu dnešní doby výrazně ovlivňuje nebývalá dostupnost všemožných pramenů, které lze znovu a znovu zpracovávat do nejrůznějších podob. S příchodem nových médií se celá historie audiovizuálního průmyslu proměnila de facto v jeden obrovský archiv, ze kterého mohou kreativní lidé s orientací v nové mediální krajině čerpat. „Žijeme v době takzvané remix culture. Ohromné databáze, archivy filmů a záběrů jsou využívány, aby s nimi byly vyprávěny nové a nové příběhy,“ popisuje tuto situaci dramaturg Jiří Slavík. Jak dokážou někteří tvůrci archivy inovativně využít, ukazuje právě sekce letošního AFO s názvem Archivní horečka. Filmy do ní vybrané boří mýtus, že práce s archivy je nudná a výsledek hlavně didaktický. Ukazují totiž pestré spektrum způsobů, jak archivní materiál zpracovat. Každý snímek sestává primárně z materiálů, které byly natočeny za jiným účelem, a dává je dohromady trochu jinak, za použití odlišných filmařských technik.

Jde o oslavu jednoho ze stěžejních parametrů, který činí film filmem – střihu. Ten dává filmařům obrovskou moc, která se při finální tvorbě významů mění zároveň ve velkou zodpovědnost. Záběr, který měl původně jasně stanovený význam v soukolí okolních záběrů, může získat naprosto odlišné konotace ve chvíli, kdy jej z jeho původního kontextu vytrhneme. V tomto ohledu Archivní horečka úzce souvisí s ústředním tématem letošního AFO – mýtem. „Mnohé slavné historické záběry kolují znovu a znovu v různých filmech a kontextech. Jejich význam se tak proměňuje, případně podporuje stereotypní vnímání a přispívá tak k posilování různých mýtů,“ specifikuje tuto souvislost Jiří Slavík. Množství archivních materiálů a možnosti je zpracovávat do nejrůznějších podob mohou tvůrci využít odlišně. Lze docílit ironizujícího efektu, pietně vzdát hold slavným momentům, případně vytvořit propagandu určité ideologie. Progresivní filmaři pak dokážou s pomocí výše zmíněných nástrojů a nejmodernějších technologií vytvořit inovativní filmová díla.

První světová i britský venkov

Na rozdíl od ostatních sekcí, které nabízejí zpravidla vyvážený počet přednášek a projekcí, stojí Archivní horečka primárně na filmech. Každý z nich přitom nabízí značně odlišný přístup k práci s archivními materiály. Hned první den festivalu měli návštěvníci možnost vidět snímek Hitlerova hitparáda (Hitler´s Hitparade, 2003). Projekt dvojice režisérů Olivera Axera a Susanne Benze pracuje s principem kontrastu obrazu se zvukovým a hudebním doprovodem. Autoři dávají dohromady dobové záběry z nejrůznějších zdrojů třetí říše – využívají hrané i amatérské snímky, reklamy i instruktážní filmy, zkrátka celou škálu propagandistických materiálů, které jsou k dispozici. Ty jsou ovšem podbarveny ironizujícím audio podkresem, který využívá dobové šlágry. Před divákem se tak otevírá vtipný, ale zároveň mrazivý obraz třetí říše předurčené k zániku.

Specifický zážitek vzešlý z práce s archivem nabízí středometrážní snímek Zrcadlo (The Mirror, 2018). Britská umělkyně Vicki Bennett, která je známá také pod pseudonymem People Like Us, vytvořila jedinečnou audiovizuální koláž právě díky neomezenému přístupu do archivů BBC. Imerzivní a do velké míry intuitivní proud vjemů, obrazů a hudby není klasickou dokumentární podívanou. Jde v něm o změny nálad spíše než o příběh, k čemuž autorka využila záběrů z více než tří stovek filmů, které zkombinovala se samplovanou hudbou. Na půlnoční projekci zážitek jako dělaný. Vicki Bennett totiž posouvá možnosti významotvorného kombinování obrazu a zvuku na novou úroveň.

 

Zrcadlo (The Mirror, 2018) britské umělkyně Vicki Bennett. Foto: AFO

 

Součástí sekce je i Historická trilogie Adély Babanové, která sestává z krátkých filmů Návrat do Adriaportu (2013), Odkud spadla letuška (2014) a nejnovějšího, o něco delšího Neptunu (2018). „Babanová kombinuje ve svých filmech archivní záběry a hrané pasáže, skutečné události československé historie a smyšlené příběhy. Její historickou trilogii okomentuje Sylva Poláková z Národního filmového archivu,“ vyjadřuje se k programovému bloku Jiří Slavík. Hned dvě projekce si vysloužil film, který se představil i na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Arkádie (Arcadia; 2017) je dokumentární experiment, který opět výrazně pracuje se zvukovou složkou. Jedinečný hudební doprovod sestávající z temných kytarových rifů, chorálů i zpívaných pasáží mají primárně na svědomí Adrian Utley z kapely Portishead a člen Goldfrapp Will Gregory. Ten dotváří nesmírně působivou archivní fresku, ve které si režisér Paul Wright vytyčil za cíl zmapovat historii britského venkova. Jak pod rustikální nevinností probublávaly temné tendence, které nakonec dovedly Velkou Británii až k brexitu? Arkádie je vtahujícím zážitkem, ve kterém interpretacechtivý divák objeví nekonečné hřiště možností.

Zlatým hřebem archivní sekce je pak snímek Nikdy nezestárnou (They Shall Not Grow Old, 2018). Režisér Peter Jackson, tvůrce Pána prstenů a Hobita, zde jedinečným způsobem oživuje vzpomínky na první světovou válku. Původní černobílé záběry prošly procesem kolorizace a na velkém plátně tak před zraky diváků ožívá každodennost vojáků i civilistů tak, jak jsme ji doposud neměli možnost spatřit. Za projektem, který vznikl ke stoletému výročí konce velké války, stojí stovky hodin archivní práce, která byla následně obohacena těmi nejmodernějšími filmařskými postupy. Film, který je třeba zhlédnout na velkém plátně.

I jedna přednáška si ovšem našla svou cestu do Archivní horečky. „Na obhajobu archivního filmu vystoupí s příspěvkem britský profesor filmové vědy Ian Christie,“ láká Slavík. V bloku nazvaném Jak stárne film v digitální éře se popularizátor filmové historie vymezí vůči názorům, že filmy seskládané z archivních materiálů nemají v dnešní digitální době co nabídnout. Proti takové tezi ostatně vystupuje celá sekce. Ukazuje, že archivní bádání může nabývat mnoha inovativních a divácky vděčných podob, popularizuje nadšence, kteří neváhají trávit stovky hodin shromažďováním materiálů z minulosti a zpracovávat je do nových tvarů. „Historické události, minulá období a společnosti je potřeba si stále připomínat a učit se z nich. Historie se sice nikdy zcela neopakuje, ale člověka někdy až zamrazí, jak jsou minulá témata či nálady ve společnosti mnohdy podobné současnému dění. Díky znalosti historických souvislostí můžeme být lépe připraveni na aktuální výzvy a můžeme dříve rozpoznat některé hrozby. I současná generace se jednou stane obsahem archivních filmů,“ uzavírá představení Archivní horečky Jiří Slavík.