Jsem tvor společenský

Rozhovor se Santiagem Álvarezem

L.B.J.

„Uprostřed Hanoje padaly bomby a my jsme se v tom bombardování hádali. On chtěl použít určitou čočku. A já jsem mu říkal, že tu ne, že to nebude ono. A on mi říkal, že to ono bude. A všude kolem nás byly slyšet ty bomby. Ale nakonec měl pravdu on. Museli jsme použít tu čočku, kterou chtěl on. Ale v každém případě si to v té chvíli vyhádal.“ Tuto historku vyprávěl Ivan Nápoles, kameraman z televizních zpráv ICAIC. Tím zatvrzelcem byl další Kubánec, Santiago Álvarez.

Za velmi krátký čas se stal nejvýznačnější osobností kubánského filmu. Jeho filmy, od Now (Nyní) po L.B.J., od Cerro pelado po 79 primaveras (79 jar), od týdenních zpráv po Despegue a las 18, neukázaly jen nestálost výjimečného talentu, ale rovněž tvůrcův rozměr. Rozměr tvůrce vloženého do konstrukce nové společnosti a do procesu dalších bojů o osvobození třetího světa. Produkt revoluce, Santiago Álvarez, si nenechá ujít jediný okamžik, aby nás pořád dokola o této své vlastnosti ubezpečoval. Proto ve Viña del Mar hluboce a pevně zdůraznil své: „Jsem především politický agitátor a až potom režisér“. Proto se ztotožňuje s Aristotelem: „Jsem zoon politikon“. A proto vysvětluje, že Martí pro něj byl vždy svůdnou četbou. A kdyby byly ještě nějaké pochybnosti, zdůrazňuje: „Nikdy nepřestanu dělat filmy s politickým obsahem.“

„Vždyť žijeme ve světě neutuchajícího boje a zápasu. Byla by to lhostejnost k tomuto světu přestěhovat se na měsíc v nějaké z těch raket, které se v poslední době vystřelují, a začít kroužit kolem měsíce bez toho, aniž bychom se dívali na to, co se děje na zemi. Domnívám se, že my filmaři musíme být především revolucionáři a až potom z nás mohou být dobří filmaři. Být revolucionářem znamená mít pojetí o tom, co je politika, mít koncepci národa, ve kterém se rodíme, a i dalších národů světa. To znamená, že si myslím, že politické vědomí lidstva je nevyhnutelné k filmové tvorbě, která se v dnešní době dá dělat. Když mluvím o politické kultuře, zahrnuji sem také univerzální kulturu, a to znamená historickou, plastickou a estetickou. Čím je člověk vzdělanější, a nepřestávám zahrnovat do této kultury i politiku, tím lepší filmy může dělat. Myslím si, že Fidel by byl jedním z velkých světových režisérů, kdyby se tomuto řemeslu věnoval. Protože je velkým umělcem. Je jedním z největších umělců Kuby. Domnívám se, že ve světě, ve kterém žijeme, věda a umění jdou ruku v ruce s kulturním vývojem národa. Věda a umění se nemohou oddělovat a koneckonců politika je uměním i vědou. Proto je Fidel velkým umělcem.“

Jen vývoj, jako je ten kubánský, je schopen vysvětlit osobu Álvareze, bývalého administrativního pracovníka v televizi, který pak ve své vyspělosti přistupuje k filmové tvorbě. Ale přistupuje k filmu v rozvojové zemi zatížené imperialistickým embargem, v zemi neustále ohrožené. Jeho tvorba je nutně předurčena naléhavostí skutečnosti. „Ze mě udělala režiséra revoluce. Díky ní dělám filmy. V televizních zprávách jsem získal dobrou průpravu, průpravu, které bych nikdy nechtěl zanechat. Myslím si, že práce ve zprávách mě nikdy neomrzí, protože tady jsem den co den v neustálém kontaktu a v konfrontaci s každodenní kubánskou realitou. Když pracuji ve zprávách, nepřijdu o jediný okamžik, o jedinou minutu z toho, co se odehrává na Kubě. Nepřijdu ani o tu nejméně důležitou zprávu, a na Kubě jsou všechny zprávy důležité, a neuniknou mi ani události s velkou národní a mezinárodní historickou důležitostí. Čili televizní zprávy mi jsou takovou velkou školou, kde nepřetržitě nabírám zkušenosti.“

Kubánská revoluce zapojila filmovou tvorbu mezi nástroje k osvobození a k budování socialismu. „Proto je zapotřebí dělat naléhavý film. Nemůžeme dělat filmy, které by zabraly hodně času. Od vzniku myšlenky nemůže uplynout jeden, dva, tři roky, než film dorazí k národům Latinské Ameriky. Tím chci říci, že musíme hledat způsob, jak skutečnost našich národů vyjádřit kinematograficky s naléhavostí, kterou naše národy tak vyžadují.“ Ale být zapojený neznamená dělat pouze úslužný film: „Já nedělám film s paternalizmem ve vztahu k publiku, ačkoliv mi moje expresivní sdělnost rozhodně starosti dělá. Neupouštím od formy, kterou chci věci vyjádřit. Častokrát hledám, respektive nechávám vzniknout expresivní formy, které jsou pro jisté publikum zřejmě náročné pro porozumění. Snažím se je propracovat tak, aby něco sdělovaly. Nepřestávám tyto formy používat. Domnívám se, že každý revoluční umělec z třetího světa se musí snažit sdělit to, co chce říci, v té nejprostší formě a používat jakoukoliv expresivní formu nebo směr. Myslím si, že se dá použít dokonce i surrealismus a může být sdělný. A v mnoha případech skutečně je. Já používám surrealismus, expresionismus, naturalismus a všechny ty ismy, které se ve směrech nacházejí a na které si zatím nikdo nestěžoval. Používám všechny možné formy, k žádné se nevážu. Ale snažím se tyto formy zpracovat tak, aby byly sdělné.“

V průběhu celé reportáže Santiago Álvarez užívá různé přívlastky: „úzkostlivý“, „neklidný“,„pohlcující“, „ironický“. Nicméně tato slova nám nic neříkají. Nanejvýše potvrzují určité očekávání a oživují charakteristiku, která už z jeho filmů vyplývá. „Domnívám se, že při realizaci filmu je všechno svůdné. Filmař musí být do svojí práce zapálený. A proto musí svoji vášeň pro film projevovat nejen v průběhu natáčení, ale už na počátku, kdy vzniká myšlenka určitého tématu, jako když se třeba přidává zvuk. Myslím si, že mé zapálení je v různých etapách natáčení stejně velké. Protože když na vlastní oči vidím to všechno, co se během natáčení odehrává, vizuálně, přímo, tak je to prostě fantastické. Mám velmi rád dobrodružství, dobrodružství v dobrém slova smyslu. Domnívám se, že dokumentarista je především velkým dobrodruhem. Pokud nemá rád dobrodružství, pokud o ně nemá zájem, tak nikdy nebude moci být dobrým dokumentaristou.“

Režisér, který v pásmu protlačuje svoji charakteristiku převládajícího směru, je cenným filmařem. Mechanizmy tvorby jsou někdy nerozluštitelné a mezi nimi a jejich výkladem může stát i propast, ale „(...) jak obrazové pásmo, tak zvukový záznam se rodí z každodenní pracovní nutnosti. To znamená, že nic není předem stanovené. Nikdy nemyslím na žádné směry, když točím zprávy nebo nějaký dokument. Pokud dojde k nějaké podobnosti či shodě, tak jde jen o čistou náhodu, jak se to říká o komerčních filmech. Rozhodně se nikoho nepokouším úmyslně imitovat. Může za to nutnost, která mě pobízí k hledání nových expresivních forem jak v oblasti zvuku, tak i v oblasti obrazové. Například takové televizní zprávy mají k dispozici jen devět minut týdně, ačkoliv někdy i osmnáct nebo dvacet minut. Těchto devět minut mě omezuje a nutí mě dělat jakousi syntézu. Fidelovy projevy, i když trvají jednu, dvě až tři hodiny, musím syntetizovat do těch devíti minut. Proto často sahám k nápisům. A to ne že bych imitoval němý film, ani nejde o použití nějakého zvláštního expresivního prostředku. Ale proto, že pomocí nápisu mohu syntetizovat mnoho dlouhých odstavců. Pokud moje montážní práce, ať už v obrazech nebo ve zvuku, představuje nějakou velkou syntézu, tak za to může jen nutnost, která je v televizních novinách primární. No a v rámci zvyku nutnosti syntézy to pak logicky přenáším i do svých vlastních dokumentů.“

Now

„Nutnost mě přivedla k používání fotografií. Od svojí zkušenosti v Now si uvědomuji, že fotografie může být nádherně a funkčně oživena na animačním stole a že může působit stejně účelně jako živá filmová sekvence.“ Jakmile se ho na to ptáme dál, dodává: „Neumím mluvit teoreticky o tom, co dělám. Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, jestli práce, kterou dělám, přináší estetické či určité expresivní formy. Jestli v montáži existuje nějaký návod, tak jsem ho nehledal.“ Mnohem přesvědčivější je, když mluví o svých kolezích, o pravidelných kolektivních diskusích a o své účasti na všech natáčecích etapách. „Pro týmovou práci je nejlepší mít pochopení pro to, co se bude dělat. Člověk musí být otevřený a upřímný. A když něco stojí za houby, tak to musí umět říct. A když je něco geniální, tak to taky řekne.“ Již před pár lety Joris Ivens nazval Santiaga Álvareze jedním z nejlepších soudobých dokumentaristů. Věděl, co prorokuje.


Přeložil Pavel Res

Viña del Mar, 12. prosince 1969


Text byl publikován ve sborníku DO. JSAF 2004, s. 67-69.