Michael Moore je velký, tlustý hloupý bílý muž

Výňatek z úvodu knihy Michael Moore je velký, tlustý hloupý bílý muž

Drahý Miku,

zhruba po roce se opět hlásíme o slovo. Copak, ty si na nás nepamatuješ? Vlastně rozumíme, jak jsme ti mohli vyklouznout z paměti — při tvém nabitém programu mezi psaním arogantních dopisů prezidentům a jiným lidem, kteří se starají o skutečně důležité věci. Nebo při objíždění Evropy, abys vzkřísil zášť proti Spojeným státům (než se osobním letadlem vrátíš zpět domů užívat si života). A samozřejmě významnou část svého programu musíš věnovat vysmívání se přes oceán.

Ale my jsme přece tví „potrhlí otravové”, jak jsi nás uštěpačně označil. Jsme jedni z mnoha, kteří pozorně sledovali tvoje kroky a činy celé ty roky. A navíc, mysleli jsme si, že už si konečně zasloužíš odpověď na ty mnohé nezodpovězené dopisy, které posíláš vysokým a mocným... Tady ji máš.

Všechno to začalo v březnu roku 2003, když jsme seděli v našich domovech na opačných stranách země. Zatímco jsme sledovali udílení cen Akademie, spatřili jsme tě kráčet si pro Cenu za nejlepší celovečerní dokumentární snímek za Bowling for Colombine. A stejně jako mnozí z milio­nů Američanů, kteří si právě naladili příslušný kanál, jsme byli zhnuseni a otřeseni tvým nestydatě sebestředným a ironickým proslovem.

Všichni očekávali, že budeš děkovat štábu a rodině, aby ses s nimi symbolicky podělil o světla ramp. Ale ty jsi neměl ani kousek cti. „Žijeme ve fiktivní době,“ sestupoval jsi z pódia s vědomím, že tento moment a vlastně celá ceremonie bude navždy zasvěcena Mikovi. Poté jsi shrnul svá politická stanoviska: „Žijeme v době, kde máme fiktivní volební výsledky, které rozhodly o fiktivním preziden­tovi. Žijeme v době, kdy nás náš prezident posílá do války kvůli smyšleným důvodům. Ať to je fikce záplaty nebo poplašného signálu, jsme proti této válce, pane Bushi! Hanba Vám, pane Bushi! Hanba Vám!”

Reakce na vykalkulovaný výlev — pouze jedné epizody z dlouhé série produktů z tvé továrny na pečlivě promyšlenou spontaneitu — byla okamžitá a hněvivá. Začala již reakcí publika, kterému jsi projev adresoval. Byl jsi hbitě a nemilosrdně smeten z pódia.

To musela být pro tebe velmi hořká pilulka, uvědomit si, že jsi obklopen převážně ideologic­kými odpůrci. Ale ty jsi podlehl poblouzněnému, grandióznímu omylu: měl jsi dojem, že pár zdvo­řilých blahopřání a poplácání po zádech od hrstky losangeleských liberálů ti dalo volnou ruku (?) k vytvoření grandiózní podívané, v níž jsi ze sebe udělal extravagantního, užvaněného levičáckého idiota. Pochop, Miku: nebylo to tím, že by si publikum myslelo cokoliv špatného o tvých názorech. Kolik Bushových příznivců a válečných jestřábů v tom sále vlastně bylo? Tady nejde o politiku. Jde o to dělat ze sebe pompézního blbce. Mimo Kodak Theater, po celé zemi, v kancelářích, u rodin­ných stolů i v barech se vzedmul bouřlivý odpor proti tvému dlouhému a nudnému psaní.

Podívej se na naše stránky moorelies.com1) a mooreexposed.com. Pouze dva příklady z mnoha webových stránek, kde můžeš nalézt vysoce kritické analýzy tvého ceněného „dokumentu” Bowling for Colombine.

Díky internetu se podařilo odhalit skutečnou povahu tvojí práce, která propojuje mainstream a underground, mediální zprávy a obyčejné občany, kteří jsou unaveni nečinným a bezmocným přihlížením utvrzování tvojí legendy. Skoro přes noc zvítězil běžný lidský rozum. Už nikdy víc tě nebudou velebit média jako za časů filmu Roger a já (Roger & Me, 1989), význam informací a reakcí konečně nabyl přiléhavé, a tudíž vyostřené podoby. Ale toho ses nedovtípil.

Namísto toho byla tvá reakce přehlíživá a škodolibá. Celé hnutí stavící se kriticky k tvé práci jsi označil za „potrhlé otravy”, a místo abys přijal a postavil se našim argumentům, všechny jsi odmítl jako prezidentovy přisluhovače nebo pravičácké poručníky. Těžko můžeme nevnímat ohromnou paranoiu, která se zračí v tvých reakcích.

(...)

Vzor tvých odpovědí se za mnoho let ustálil jako tvůj dlouhodobý modus operandi. Hlasitě jsi odsuzoval celou řadu kritiků naprosto stejným způsobem jako v osmdesátých letech v době Mother Jones2). Jsi „král neoblomnosti” bez ohledu na to, jak dlouho již tento kritický tón trvá. A ačkoliv byla tvoje skutečná podstata již několikrát během tvé kariéry odhalena, stejně jako dobře známý demo­krat zapletený do sexuálního skandálu se vracíš do centra pozornosti silnější než kdy předtím.

Dnes už samozřejmě máš v kapsách miliony (v hotovosti i v různých formách uctívání), aby ses udržel nahoře. Po tvém debutu v roce 1989 (Roger a já) jsi byl rozcupován dvěma respektova­nými kritiky, Harlanem Jacobsonem a Pauline Kaelovou, ale to bylo příliš pozdě. Od té doby, co byly odhaleny tvoje zavádějící střihové kejkle, už jsi byl nesen vlnou pozitivní kritiky natolik, že jsi nemohl utrpět vážnější škody. Nic z toho neomezilo tvé reakce (nebo máme spíš říct reflex?) a ty jsi brzy začal ostře obviňovat své odpůrce, že jsou součástí spiknutí společnosti General Motors proti tvé osobě.

V roce 1992 se dočkal zdrcující kritiky tvůj další film Miláčci nebo maso (Pets or Meat: The Return to Flint), který byl odsouzen jako neoriginální nastavení Rogera a ty jsi byl neustále schopen se za to na kohokoliv pouze obořovat.

My ti toto školácké pochybení připíšeme ke všem tvým pokleskům. Tvoje náchylnost k vy­mýšlení podvratných spekulací tě brzy poté dostala do televize, musel jsi jít nejprve do NBC, pak do Fox Broadcasting, ke dvěma největším světovým mediálním konglomerátům, ale zůstal jsi zjevně nepohnutý rozšířeným pokrytectvím těchto stanic. Copak jsi tak rychle zapomněl, že brojení proti postrachu těchto korporací ti vyneslo slávu?


Přeložil Pavel Bednařík.

Text byl publikován ve sborníku DO č. 2, 2004.


Poznámky:

1) Stránky jsou již mimo provoz (pozn. edit.).

2) Levicový časopis, v němž Moore působil necelý rok 1986 (pozn. edit.).