Rampa

Originální text fotorománu Chrise Markera

 

Francie – 1964  – 29 min., černobílý

Režie: Chris Marker
Střih: Jean Ravel
Recitace: Jean Negroni
Učinkují:
Hélène Châatelain
Davos Hanich
Jacques Ledoux
André Heinrich
Jacques Branchu
Pierre Joffroy
Etienne Becker
Philbert von Lifchitz
Ligia Borowcyk
Janine Klein
Bill Klein
Germano Facetti
Hudba: Trevor Duncan (vydavatelství Boosey & Hawkes)
Sbor z katedrály sv. Alexandra Něvského

 

Toto je příběh jednoho muže poznamenaného vzpomínkou z dětství.

Scéna, která ho mate svou krutostí a jejíž smysl měl pochopit mnohem později, se odehrála na velké letištní rampě v Orly, pár let před začátkem třetí světové války.

Do Orly vodí každou neděli rodiče své děti, aby se podívaly, jak odlétají letadla. Tuto neděli muselo dítě, o němž vyprávíme, dlouze sledovat nehybné slunce, dekoraci umístěnou na konci rampy a tvář jedné ženy.

Nic neodliší vzpomínky od jiných okamžiků: poznají se až později, podle svých jizev. Dlouho se ptal sám sebe, zda opravdu viděl onu tvář, jež musela být jedinou vzpomínkou z doby míru, která přečkala válku, nebo zda si tuto chvíli něhy stvořil, aby posílil chvíli šílenství, která měla nastat, s tím náhlým hlukem, gestem ženy, potácejícím se tělem a povykem lidí na rampě zchvácených strachem. Později pochopil, že spatřil smrt nějakého člověka.

Po nějaké době byla zničena Paříž.

Mnoho lidí umřelo. Někteří se pokládali za vítěze. Jiní byli zajatci. Ti, kteří přežili, se usadili v podzemních chodbách Paláce Chaillot. Povrch Paříže a nepochybně i největší části světa byl neobyvatelný a zamořený radioaktivitou. Vítězové dohlíželi na krysí říši. Zajatci byli podrobeni pokusům, jež byly ve zjevném zájmu těch, kteří je prováděli. Výsledkem experimentu pro ně bylo zklamání, pro ostatní smrt nebo šílenství. Pro muže, o kterém vyprávíme, přišli jednoho dne mezi ostatní zajatce, aby ho zavedli na pokusný sál.

Bál se. Slyšel o veliteli těchto pokusů a myslel si, že se octne tváří v tvář nějakému šílenému vědci či dr. Frankensteinovi. Místo toho viděl poklidného muže, který mu rozvážně vysvětloval, že lidská rasa je nyní odsouzena. Nemá dostatek prostoru. A jediná možná cesta k přežití vede napříč časem. Otvor v čase, kterým snad bude možné dopravit potraviny, léky a energetické zdroje.

Takový byl účel experimentů: vypravit napříč časem zvědy a přivolat minulost a budoucnost k záchraně přítomnosti.

Lidský duch však klopýtal. Probudit se v jiné době znamenalo narodit se podruhé jako dospělý. Šok byl příliš silný. Potom, co vynálezci vyslali do různých časových pásem neživá či nevědomá těla, soustředili se nyní na jedince obdařené velmi silnými mentálními obrazy. Ti, kteří byli kdysi schopni představivosti či snění, se snad nějak dokáží vrátit zpět.

Policie z tábora slídila i ve snech. Tento muž byl vybrán mezi tisícem jiných, kvůli své fixaci na jednu vzpomínku z minulosti.

Zpočátku nic jiného než vytrhávání z přítomnosti a jejích základů. Začínají znovu. Muž neumírá ani nešílí. Trpí. Tak pokračují. Desátý den pokusů začínají obrazy tryskat jako na znamení souhlasu. Ráno z doby míru. Pokoj z doby míru, skutečný pokoj, skutečné děti, skuteční ptáci, skutečné kočky, skutečné hrobky. Šestnáctý den se octne na Rampě. Prázdno. Občas se vynoří nějaký šťastný den, ale jiný, nějaká šťastná tvář, ale jiná. Ruiny. Dívka, jež by mohla být tou, kterou hledá. Zahlédne ji na Rampě. Usmívá se na něj z okna automobilu. Vynořují se i další obrazy a splétají se v jakémsi muzeu, které je snad muzeem jeho paměti.

Setkání se koná třicátého dne.

Tentokrát si je jistý tím, že je to ona. Je to ostatně jediná věc, kterou si je v tomto světě bezčasí, ohromujícím ho zvláště svým bohatstvím, jistý. Všude kolem něj se rozprostírají fantastické věci: sklo, igelit, froté. Když se probere ze svého okouzlení, vidí, že zmizela.

Experimentátoři upevňují svou kontrolu a vysílají ho znovu na cestu. Znovu se navíjí čas, znovu se opakuje okamžik. Tentokrát je u ní, mluví s ní. Vítá jej bez překvapení. Jsou bez vzpomínek a bez plánů. Jejich čas se prostě tvoří kolem nich a jedinými záchytnými body jim jsou chuť žitého okamžiku a znamení na zdech.

Později jsou v zahradě. Vzpomíná si, že nějaké zahrady existovaly. Vyptává se na jeho náhrdelník, bojovnický náhrdelník, který nosil na počátku války, jež jednou vypukne. Vymýšlí si nějakou historku.

Procházejí se. Zastavují před kmenem sekvoje pokrytým historickými daty. Vyřkne cizí jméno, kterému nerozumí. Jako ve snu jí ukáže nějakou tečku za stromy a slyší vlastní slova: „To je místo, odkud pocházím.“

– znovu spadne, zcela vyčerpán. Další vlna času jej však nadzvedne. Zřejmě mu dávají novu injekci.

Teď spí na slunci. Napadá ho, že na tomto světě, kam právě vstoupil jen proto, aby se s ní setkal, je možná mrtvá.

Probudí se a on k ní mluví. Z pravdy, která je příliš nepředstavitelná na to, aby jí někdo uvěřil, ponechává jen to hlavní: vzdálená země, daleká cesta. Ona ho ve vší vážnosti poslouchá.

Je to ten samý den? Neví. Budou se jen tak donekonečna procházet a během toho se mezi nimi prohloubí vzájemná a ničím neposkvrněná důvěra. Bez vzpomínek a bez plánů. Do té chvíle, než před sebou ucítí překážku.

Tak skončila první série pokusů. Byl to začátek zkušebního stádia, během kterého se s ní měl v různých chvílích setkávat.

Vítá ho prostě. Jednoho dne jako by měla strach. Jednoho dne se k němu skloní. Nazve ho svým Přízrakem. Nikdy neví, jestli se k ní přibližuje, nebo jestli je k ní přibližován, zda si vymýšlí, či sní.

Když se přiblíží padesátý den, setkají se v muzeu plném věčných zvířat.

Nyní je cíl na dosah. Je promítnut do vybraného okamžiku, kde může přebývat a bez obtíží se pohybovat. I ona se zdá být zkrocená. Cesty návštěvníka, jenž se objevuje a mizí, existuje, hovoří, směje se s ní, mlčí, poslouchá a odchází, bere s takovou samozřejmostí, jako by šlo o přírodní jev.

Když se znovu ocitl v pokusném sále, ucítil, že se něco změnilo. Byl tam s ním velitel tábora. Z řečí, které se šířily kolem, pochopil, že po úspěšných pokusech s minulostí jej nyní plánovali vyslat do budoucnosti. Radost z takového dobrodružství mu na nějaký čas zastřela myšlenku, že ono setkání v muzeu bylo setkáním posledním.

Budoucnost byla oproti minulosti zabezpečenější. Následkem dalších, ještě nesnesitelnějších pokusů však nakonec ozvěnu budoucnosti zachytil. Prošel po přeměněné planetě, viděl přestavěnou Paříž, deset tisíc nesrozumitelných ulic. Čekali na něj nějací muži. Setkání bylo krátké. Zřejmě se zbavovali škváry jiných dob. Přednesl jim své poselství. Jelikož lidstvo přežilo, nemohlo přece ve své minulosti odmítnout vlastní záchranu. Tento sofismus byl pokládán za zastírání osudu. Dodali mu množství energie, dostatečné k rozhýbání celého lidského průmyslu, a dveře do budoucnosti se opět uzavřely.

Krátce po svém návratu byl převezen do jiné části tábora.

Věděl, že ho jeho žalářníci šetřit nebudou. Byl nástrojem v jejich rukou a jeho vzpomínka z dětství posloužila jako návnada pro jejich záměry, splnil jejich očekávání a naplnil svou roli. Kdesi uvnitř se vzpomínkou na dvakrát prožitý okamžik čekal už jen na to, až bude zlikvidován. V hlubinách těchto temnot dostal zprávu od lidí z budoucnosti. I oni mohli cestovat v čase, ale jednodušeji. Teď byli tady a nabízeli mu vstoupit mezi ně. Jeho prosba však byla jiná: raději než klidnou budoucnost žádal, aby mu vrátili svět jeho dětství a ženu, která na něj snad čekala.

Jedné teplé předválečné neděle na velké rampě v Orly, kde zrovna mohl pobývat, si v letmé závrati pomyslel, že dítě, kterým byl, tam někde musí být a pozorovat letadla. Nejprve však na konci rampy hledal tvář jedné ženy. Běžel za ní. A když poznal muže, který jej pronásledoval už v podzemním táboře, pochopil, že času uniknout nemůže a že okamžik, jenž mu bylo jako dítěti dáno spatřit a který ho nepřestával trýznit, byl okamžik jeho vlastní smrti.


Přeložil Tomáš Jirsa

Publikováno ve sborníku DO. JSAF 2007, s. 21-24.