Reprezentace není jednoduchá formule

Rozhovor s Harunem Farockým

Harun Farocki

Thomas Elseasser vás označuje jako „nejznámějšího neznámého z německých tvůrců“. Platí to stále? Změnila se nějak vaše pozice od tohoto prohlášení?
Filmový tvůrce, který netočí přímočaré hrané filmy, je vždy poměrně neznámý – ale to také není mým cílem, být známý. Důležité je, aby měl tvůrce možnost a příležitost vytvářet a uvádět své filmy a obojí se v mém případě za posledních patnáct let znatelně zlepšilo.

Jeden z vašich raných snímků, Neuhasitelný oheň (Nicht löschbares Feuer, 1969) je založen na svého druhu politické proklamaci, pasážích inscenujících skutečnost, které jsou blízké Godardově postoji, k němuž jste často přirovnáván. Později jste začal používat sofistikovanější tvůrčí metody – zejména žánr eseje. Změnil se váš politický postoj během vaší filmové práce?
Ve Věčném ohni jsem pracoval s profesionálními herci, řekněme v „brechtovském“ stylu herectví. Později jsem tento přístup a formu jistého narativu shledal příliš umělými pro vyjádření toho, co chci ve svých filmech sdělovat. Rozhodl jsem se být přímější, vyjadřovat se bez stylizace.

Výběr z množství vašich filmů bude uveden na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Považujete sám sebe vůbec za dokumentaristu?
Je hlavně dost těžké určit, kdo vlastně je dokumentarista, ale rozhodně se necítím vůči tomuto autorskému postoji v opozici. Občas točím i klasičtěji pojaté dokumenty ve stylu direct cinema.

V některých filmech, zejména ve filmu Válka na dálku (War at a Distance), je cítit zásadní nedůvěra v reprezentaci skutečnosti, ve virtuální skutečnost, která nás čím dál více obklopuje. Jaký je váš „koncept“ reprezentace?
Nelze mluvit o konceptu – reprezentace není a nikdy nebude jednoduchá formule. Sebereflexe možná, o reprezentaci je nutno hovořit nepřímo. Tato metaúroveň je součástí mé práce, součástí přístupu, nikoliv jako nějaký umělý horizont „nad“ nebo „za“.

Ve Videogramech jedné revoluce (Videogramme einer Revolution) jste se pokusil naznačit a ukázat rozdílné perspektivy demokratické revoluce v Rumunsku. Jak jste přišel na toto téma?
Andrej Ujica a já jsme tehdy měli několik konceptuálních přístupů, kterými jsme se chtěli zaměřit na tuto konkrétní historickou událost. Tehdy jsme v Bukurešti viděli amatérské videozáznamy z ulice, z televize a měli jsme svorně pocit, že musíme nějak uchopit toto nesmírné energetické vzkypění – tolik videokamer zaměřených na pár klíčových událostí. Jak prohlašoval Lenin: moc ležela na ulicích a my jsme se jí jen museli chopit. Během politické krize v Rumunsku ji lidé prostě natáčeli.

Vaše práce se rozpíná mezi klasickou filmovou tvorbou, videoartem a instalacemi. Který z druhů projevu je vám nejbližší a nejosobnější? Nebo jsou si všechny rovny?
Intenzita tvůrčího projevu se může vyjevit stejně tak ve filmovém sále, jako v muzeu. Je to prostě tak, že někdy naleznu lepší a adekvátnější prostředky vyjádření ve světě výtvarného umění a těžko je nalézám ve filmu a televizním průmyslu.

Častým motivem a formou popisu světa ve vašich filmech jsou historické fotografie a fotografický průmysl (Obrazy světa, zápis války, Bilder der Welt und Inschrift des Krieges, Stilleben, Ein Bild). Myslíte si, že fotografie je stále důležitá v znovuodhalování historie? Není již anachronickým médiem?
Fotografie představuje redukci. Méně obrazů poskytuje možnost k větší reflexi.

Vaše filmy je možno považovat za kritické lekce vidění a pojímání světa bez náhražky klišé a stereotypu. Jaký byl první impulz v tomto přístupu k filmové tvorbě a konceptu kritického myšlení?
Nová vlna. Naráz se ukázalo, že je dokonale možné vytvořit na plátně to, o čem avantgardní literatura a malířství jen snily.

Postoj ke koncentračnímu táboru v Osvětimi (Obrazy světa, zápis války) zastupuje váš velmi nekorektní postoj k některým „slepým skvrnám“ německé minulosti. Jak reaguje na vaše filmy německé a mezinárodní publikum?
Není v tom nijak zásadní rozdíl. Mé filmy zajímají pouze velmi malou menšinu lidí na celém světě a tato minorita je v současném Německu poměrně velká.

Máte plány a témata, kterým byste se v dohledné době chtěl věnovat?
Nedělám si žádné plány, další film následuje za tím předchozím.

Ve Válce na dálku tvrdíte, že „musí být nutně souvislost mezi produkcí a destrukcí“ vevztahu k civilizačním technologiím. Jak vypadá obraz současného světa po válce v Iráku a útocích na WTC podle Haruna Farockého?
Ta souvislost, o které mluvím, je zjevná. Válečný průmysl vždy hledá příležitost nebo záminku, jak proměnit informační a průmyslové technologie ve válečné. A útok na WTC i válka v Iráku jsou právě takovou záminkou.


Text byl původně publikován ve sborníku DO v roce 2007.